I.
V Bezkydách.
V Bezkydách mé mládí jako ve kolébce slunéčkem se smálo, spočívalo hebce, spočívalo hebce, se sokoly hrálo; tam i srdce moje k písním dozrávalo; nejen k písním zlatým, leč i k utrpení –utrpení. – Bez trampot však v světě věru! nikdo není, všady v světě nouze, slzí dosť i bídy; nejvíce však Bůh ji poslal na Bezkydy, vždyť tu mezi lidem hoví si jak doma –.doma. – Ač mé mládí v čelo nelíbala rtoma, jejího přec nářku svědek byl jsem stálý, kterak slzy v oku matkám, mužům hrály. Bída z ňader teskné loudívala vzdechy, lidu zlatou duši hynouť bez útěchy nechávala, ruce mozolemi kryla, trhala květ z lící, v čelo brázdy ryla a do černých vlasů pletla sněžné jíní. Tak to bývávalo, tak je to i nyní: bída lid ten hněte, jako dříve hnětla, [11] bída dnes tu kvetekvete, jako dříve kvetla, vše si podrobila: pole, oranice, sady, ba i lesy. Jenom borovice před všemocnou bídou nesklonila líce, ale vzhůru nese štíhlé svoje tělo, hrdou svojí šíji, královské své čelo, jak by lidu mému vzorem býti chtěla, aby nenaklonil v jařmo svého čela. – Odívá se v zeleň, pěje naděj smavou, aby lid ten horský se skloněnou hlavou nepovolil bědám, nepovolil muce a pozvedal k činu zmozolené ruce. – Bříza s lidem truchlí opásána bíle nápadně se rovná děvě zabloudilé, duchu strážnému neb pohádkové paní, která srdce lidu kryje bílou dlaní, zlatým jeho písním vyhynouti nedá, a o jeho báje vždy je strachy bledá. Nad propastmi dumá, nad skalami vzdychá. – K ní jak ku družce se tulí olše tichá, oděna v háv temný hlubokého smutku, jak by lid náš v hrobě pochován byl vskutku; jak by ku vzkříšení nebylo již čáky, a on ještě žije, k nebi zdvíhá zraky, tělo uhnětené v proudech potu koupá. – Hle! i proutek vrby větrem se tu houpá, na Bezkydách ale v strom vyroste zřídka. 12 Půda je tu tvrdá, skalnatá i plytká a on v půdě vlhké, bahnité si hoví. Oj, to vrbí útlé skytá příklad nový: nadarmo že lidu v srdce štěpujeme, v končinách co cizích z keře utrhneme. – S cizími pryč! zvyky, obyčeji, mravy, pěstujme jen s láskou domácí stěp zdravý, ošetřujme pilně jeho letorosty, odmění nás také růžovými skvosty, odmění nás hroznem, jablkem i slívou, jenom lásky třeba, duši přičinlivou. V strom se nerozvine v horách vrbí prosté! – Ale za to dub tam jako obr roste, stoletou svou náruč hrdě k nebi vzpíná: bývalou nám slávu naši připomíná, naše slavné muže, naše slavné krále, a národa činy velké, neskonalé, vysoký cíl jeho, slavné vítězení, a teď naši bídu, naše pokoření, naši mysl nízkou, bídnou, trpasličí. – Oj! dub starý vizte jak se k nebi týčí, jak stoletá ňádra pyšně k nebi vzpíná: na paměti mějte, co nám připomíná mechem ovinutý jeho kmen a hlava. On náš národ v dětech více nepoznává, vždyť si slavné činy předků pamatuje; nekvílí nad námi, ani nežaluje, 13 nemiluje nás však, ale nenávidí. – On pohrdá námi, on se za nás stydí, korunu svou bujnou hrdě k nebi vzpíná a jen slavné předky vždy nám připomíná. My však v runách jeho čísti neumíme a kdo umí, nechcenechce, a tož národ dříme – a my baby, skety, klidně na to zřímezříme, vlasť jak tiše zmírá, my ji nebudíme! – Cukrujem a pijem, hovíme si sladce a nedáme sousta vysílené matce; hodujeme ve dne, hodujeme v noci a nehneme prstem její ku pomoci; laskavé k ní slovo z úst nám nevyletí a jsme její syni a jsme její děti. Klidně necháváme vlasť a národ dřímať! – Hoj! juž čas ho budiť, do duše mu hřímať, v mrákotnou noc jeho roznítiti blesky, s oka stírať slzy, z duše plašiť stesky, do srdce líť naděj, pudiť z něho mdlobu, vyrvati vlasť noci, mrákotám a hrobu, v každé chudé chyžce rozžehnouti světlo, neustáť, až vše by červánkami zkvetlo jako fialkami jaro v temném hvozdě. Rychle k činu! rychle; dokud není pozdě, dokud v srdci lidu zlatá píseň klíčí, dokud na Bezkydách ještě dub se týčí, a nám slavných předků slávu připomíná, dokud nenastane smutná doba jiná! – 14 Na Bezkydách také domovem jsou buky: jim nevadí bouře, hromu děsné zvuky, vichřice, ať duje, déšť jak z konve leje, každý list jich zlatým úsměvem se skvěje, a ten úsměv krákot vrány nezaplaší, ani výkřik bídy té chudiny naší, po horách jež houby, suché klestí sbírá, s čela krůpěj potu, s oka slzu stírá; vždy jsou usmívavi, vždycky jasné skráni jako naše šlechta, boháči a páni, s pohrdou jež hledí k sprosté masse lidu, na ty jeho slzy, na tu jeho bídu, na ty jeho touhy veliké i malé, na to utrpení naše neskonalé. – Zlata nepodají, ni pomocné ruky, jen se usmívají jak ty naše buky. – Běda! jen až v podzim mráz ledový bude svěží listí měniť v krvavé a rudé, divý vítr dolů háv ten pyšný drásať: lid pak po něm bude šlapati a jásať a v břemenech snášet do stáje a chlíva. Hle! to smavé listí stelivem pak bývá kravce utahané, zmořenému koni, pak v něm hnízdí myši, krysy se v něm honí, v koutě vlhkém bídně tlí a rozpadává jak na světě všecko: bohatství a sláva. – Slovanskou též lípu hojně je tu zříti! Jak by mohli bez ní na Bezkydách žíti? 15 Kdo by na hlavu jim zlaté květy házel a popěvky jejich šumem doprovázel, v líbezný stín lákal, podal sladší vůně a kdo obveselil, srdéčko když stůně? Lípa, zlatá lípa, to je matka lidu, v jejím objetí on zapomíná bídu, všechnovšechno, co ho hněte, všechnovšechno, co ho trápí. Sotva zvečeří se, juž v stín její kvapí a otvírá v ňadrech zlatá zřídla zpěvu: Pěje píseň lásky, pěje píseň hněvu, píseň pevné vůle, píseň odříkání, píseň, která hojí, píseň, která raní, píseň, která žehná, píseň, která kleje, píseň, která studí, píseň, která hřeje, píseň, která hrozí, píseň, která vítá, píseň, která pláče – kdož je všechny sčítá? Já jich slyšel mnoho, ale přec jen málo, tisíce juž nových se zas nazpívalo a ještě se zpívá a bude se zpívať, dokud lípa zlatá bude větví kývať, Bečva stříbropěnná pod Bezkydem plynouť, štíhlí horalové dívky k ňadrům vinouť, zpěv se bude rodiť, ze rtův bude řinouť. Mnohá mi z těch písní v srdci poutkvěla, jako na jabloni krůpěj rosy skvělá; mnohá v svoje zase vrátila se zřídlo jako holubičky pod matčino křídlo; mnohou prchající zachytil jsem v letu 16 jako rybák sítí zlatých pstruhů četu; mnohá k odletu se právě chystá plaše: touží ku Bezkydám, touží do salaše, touží roniť perly v zlaté srdce lidu a taviti v úsměv jeho stesk a bídu! 17

II.
Ovčák.
Chvátám k horám v zlatém ránu, – náhle udiveně stanu. V sluch mi bije moře tonů hlas jak utajených zvonů. Jak by v podzemní kdes říši cinkalo sto zlatých číší. Jak by perel šňůra skvělá po skalách se kutálela. Jak by tancující víly smály se a hovořily. Jak by louka květem bílá místo vůně tóny lila. Jako zlaté ve pohádce zvonilo to snivě, sladce. Tak jen anděl v ráji zpívá, když se na tvář Boží dívá. [21] Tak serafů křídla zvoní, když se před trůn Boží kloní. Ach tak krásné, tklivé zvuky, padají jen z Boží ruky. *** I jdu blíž, hle! tam se bělá ovečkami hora celá. Vesele se popásají, na hrdle jim zvonky hrají. Zvonky prosté, drobné, malé, zvuky: perly dokonalé. Každý tón, toť démant drobný, skvělý rubín, křišťál zdobný. Jak když ve korytě těsném vlnky skáčou v reji plesném. Jak když k slavíkovu lkání pojí háj své oddychání. Jak když pestré ptačí hlásky tkají píseň věčné lásky. *** Ach ta píseň zvonků sladká cukruje jak holubátka. 22 Všechno je v ní obsaženo, co má zvuk a tónu jméno. Z nástrojů jak všeho světa ohlas,ohlas do duše nám slétá. Zvuk v ní houslí dovádivý, basy hlas, tón flétny tklivý. Drobná perla ze citery a zvuk jiný tisícerý. Cimbál též se ozve tónem a kytara za ním honem. Ba i harfa v směs těch hlasů rozsype svých tonů krásu. Dudy též se ozvou tiše, varyto jak z dálné výše. Tony ty se potírají, tichnou a zas hlasně hrají. Tichnou, jak když zlaté zřídlo staví andělovo křídlo. A hned hlasně pozazvučí jako volný pramen ručí. A vzduch zlatý chví se, třese, k horám, k lesům zpěv ten nese. 23 Sladkých tonů celé moře šíří od hory se k hoře. Šíří se a v dáli hasne jako povzdechnutí hlasné. *** Ovečky se popásají, na hrdlech jim zvonky hrají. Vlna bělounká a sněžná halí stvoření ta něžná. Některou z nich černě šatí, a některou postrakatí. Po stráních se rozbíhají, na hrdle jim zvonky hrají. Ale píseň ovčákova volá je a shání znova. Padá v zvonků píseň hravou slzou slastnou, perlou pravou: Písně ovčákovy.
1. Ovečky, ovečky, co to zas děláte, po stráních zelených že mi se touláte? 24 Vždycky vám říkávám, že jsem váš tatíček, a vy zas krdélec poslušných dětiček. Vždycky vám říkávám, držte se v hromadě jak bílé růžičky na keři v zahradě. Nuž co to děláte, že se zas touláte a že mi chodíte, kam chodiť nemáte? Však já vás dovedu na vonnou lučinu, kde hojně najdete slaďounkou bylinu. Však já vás provedu místečky oněmi, která i včeličky lákají vůněmi. V háji vám vyhledám nejlepší lupení a čistá studánka vím, kde se pramení. 25 Nuž v stádo bělounké, ať se už pojíte! ukažte, poslušny jak býti umíte! *** A ovečky pobloudilé řadí se už v stádo bílé. Nemeškají, pospíchají – na hrdle jim zvonky hrají. V spěch ovčáka obtočily jako velký věnec bílý, Jak družina svého krále – a ovčáček zpívá dále. Píseň.
Ovečky mé malé! já vám dělám krále. Říš má – hory doly, žezlem – obuch holý, trůn můj – skalný stupeň, korunou – z bříz lupen. V královské mé síni buk mi čelo stíní, k nohám mech mi stele koberce své stkvělé. 26 Studánečka čistá zrcadlo mi chystá, vonná ostružina nápoj sladší vína. Pejsek – věrné páže, dělá, co král káže, perly lije rosa, písně hrdlo kosa. Ku nohám mi mladá kalina plod skládá, slunce zlatovlasé sype zlato zase. Kol zlézají kopce poddané mi ovce, podávají daní vlnu, mléko ranní. Vůni dýše mlází. Co mi ještě schází? Princka jen nějaká pro krále ovčáka. *** Ovečky se popásají, na hrdle jim zvonky hrají. A ovčáček novou písní ulevuje svojí tísni: 27 Píseň.
Paste se, ovečky, paste se po háji, po stráni, po lese! Paste se, pokavad skropena rosou je travina zelená. Až budebude, ovečkyovečky, poledne, každá z vás do stínu ulehne. A já si naladím píšťalu – budu vám do snů hráť pomalu. Budu vám písničky přehrávat, jakých svět neslyšel dosavad. Z písniček nejkrasší vyberu a tu vám přehrám až k večeru. Přehrám, až půjdeme k salaši, aby ji slyšeli Valaši. Aby hned Valašky věděly, že hraje ovčáček veselý! *** Ovečky se popásají, na hrdle jim zvonky hrají. A ovčáček zpívá, zpívá, hlas mu v hrdle neumdlívá. 28 Sotva přestal, spřádá znova nový nápěv, krasší slova. Sotva přestal – na píšťale přehrává jim zase dále: Píseň.
SkačteSkačte, ovečky, skačteskačte, kozičky, pěkně po notě, podle písničky. Až nás uslyší měsíc s hvězdami, pěkně po notě půjde za námi. A ty olšiny, a ty jedličky také přivábím kouzlem písničky. Hory počnou se také otáčet, potom doliny a pak celý svět. – SkačteSkačte, ovečky, skačteskačte, kozičky, pěkně po notě, podle písničky! *** 29 A jak foukal do píšťaly ovečky se popásaly. Sem tam škubly stéblo trávy a povznesly bílé hlavy. A jako by rozuměly, v taktu hlavou přikláněly. Dívaly se na ovčáka, jakou sladkosť z dřeva láká. A dále se popásaly, na hrdle jim zvonky hrály. Pohádka.
Budu vám něco povídať – slyšte to jako pohádku: po nebi bílé beránky páš hošík v zlatém kabátku. A pasával je každý den a měl beránky tuze rád, však že jim moc byl po vůli chtěli jen dováděť a hrát. A jednou se tak rozzlobil, že bičíkem je sešlehal – tu oni s hrozným bekotem se rozutekli v modrou dáldál. 30 Pak tesknil zlatý pasáček a dlouhou chvíli bez nich měl, dél nemoh’ steskem vydržeť – beránky bílé hledat šel. A po horách a po dolech musil je dlouho sháněti, i v černých roklích hledal je, i v pustém vlčím doupěti. A zas je nebem prováděl, leč bědoval, že zdivěli, vždyť po blankytě nebeském jak divé husy letěli. Až jednou jako divá zvěř se shlukli kolem pasáka a vypili mu zlatý hled a roztrhali chudáka. Nuž viďte, milé ovečky, že krutý osud ovčák měl? to za to, že své beránky trestať a kárať neuměl. Proto k vám bývám přísnější, nežli hoch v zlatém kabátku – Nuž pro dnes dosťdosť, mé ovečky, zítra stkám novou pohádku! *** 31 Ovečky se popásaly a pohádce naslouchaly. Někdy při tom prostém ději vznesly hlavu zvědavěji. Stavily se chvíli v kroku, plno účastenství v oku. Vznesly oči k pasákovi, co as ještě dále poví. Nemohly se dočkať konce – na hrdlech jim hrály zvonce. Stály tiše jako pěny. – Ovčák o hůl podepřený. Zlatou pohádku snul dále, až ukončil nenadále. Dokončil a dopověděl, snivě k nebes báni hleděl. Jakoby ty mráčky čítal, jimiž nebeský luh zkvítal. A zas po ovcích se díval, zanotil a dále zpíval: Píseň.
Kdybych já, oblaky, pozor měl nad vámi, já bych vás šlehával ostrými metlami. 32 Já bych vás nechával o žízni, o hladu – tak bych já spořádal nebeskou zahradu. Já bych vám napravil tu tvrdou hlavičku, já bych vás ochočil jak ptáčník pěničku. Oh! já bych ukázal slunečku zlatému, jak se má dohlédať ku stádu takému. Oh! já bych ukázal hvězdám a měsíci, jak se má vládnouti té mračné směsici. Oh! já bych ukázal obloze nebeské, jak bych já bičoval ty mraky nehezké. Oh! já bych ukázal světu a lidem všem, jak se má stádo pásť na luhu nebeském! *** 33 Ovečky se popásají na hrdle jim zvonky hrají. Zpěv je k ovčákovi láká jako jarní slunce ptáka. Krok svůj drží podle něho plný skoku bujarého. Zdvihají a kloní hlavy jako v Bečvě vlnek davy. Po kopcích je ovčák vede a rozmluvu s nimi přede: ROZMLUVA.
A teď píšťalu a píseň i pohádku stranou kladu, a teď, ovečky, je na vás řada pustiti se do výkladu. Povídejte třeba o travičce, jakou nejraději k snědku máte, zdali, když je trochu mrazem skřehlá, či když na ní visí rosy kapky zlaté? Vypravujte něco o studánkách, které nejčistější zřídlo mají, snad ty, které vytékají ze skal, či jež na mechu si stelou v háji? Rcete, při které as písni nejlépe se na horách vám pase – 34 při té snad, již skřivan z prsou roní, či jež z nitra mého vylévá se? Povězte mi, při pohádce které sobě nejsladčeji zadřímnete – při té, již stříbrný měsíc spřádá, či jež v srdci pro vás roste mi a kvete? Rcete, z které píšťaly as tóny přímo do srdce vám zapadají – z lípové, již denně ladím stokrát, či jež z hnízd se kosům ozývají? Ach, vy chytráci, já se jen pořád tážu a vy ani slovem nedutáte – moudrý mlčí, myslíte si asi – nuž též budu mlčeť, ovečky mé zlaté! *** Juž stichla píseň ovčákova, se stádem zašel do lesa – však brzy zase radosť nová v zpěv ňadra jeho rozplesá a rozzvučí jak zlaté zvony, a nové písně, nové tóny – z nich na hory se vylejí jak tisíc zlatých krůpějí. Ó duše jeho nedohledná a hluboká je studnice – před vámi blýskla perla jedna, 35 v nitru jich blýská tisíce, jež z hlubin vezdy řinout budou na rodnou půdu svatou, chudou ve bystřinách a pramenech, až krev v něm shasne, dojde dech. Zde každý pohled do krajiny v zpěv ňadra jeho roznítí – ó tolik lásky nikdo jiný k domovu svému necítí: ty rodné hory, rodné skály se srdcem v srdci jeho stály, jen jimi krev mu kolotá, bez nich mu není života. A víte, o čem v noci snívá? Jen o horách a o lesích – on věří: horský luh i niva že jistě jsou i v nebesích, i horská bouř se svými blesky – sic jinak zhynul by tam stesky, tam pobyt by mu peklem byl, on steskem by se usoužil. Jen láskou k horám duše jeho zůstala čistá, nevinná – lesního plesa čarovného toť křišťalová hlubina: v ní slunce s hvězdami se zhlíží, k ní s kolouchy se laně blíží, 36 přírodu celou, nebe, zem zrcadlí ona v nitru svém. Ó horalova duše čistá! jak nízko pod tebou je svět – v něm pro tebe juž není místa, tam svadla bys jak v mrazu květ; ó v horách ukryvej se stále jak perla ceny neskonalé a ze života strastí, dum zalétej písní k nebesům! 37

III.
U STUDÁNKY.
U studánky v stínu skály mladé Valašky dvě stály. Mladé děvy, růžné líce, krásné jak dvě borovice. A již k studánce se kloní – ze rtův jejich píseň zvoní. Píseň.
Studánečko malá, kde jsi se tu vzala, bludná noční chmura tebe vyplakala? Zajisté u srdce bolelo ji cosi, že ronila z očí tolik zlaté rosy. [41] Snad ztratila dítě, snad ztratila muže – či vykouzliť chtěla ze skal vonné růže? Ach na skalách našich růže neporostou, mateří jen douškou zakvítají prostou. Tady jenom rostou břízy, jedle, buky a to srdce naše plno slasti, muky. Tady jenom roste mech a hořec rudý a s valašskou písní valašský lid chudý. Studánečko malá, kde jsi se tu vzala, slasť-li tě, či bolesť z očí vyplakala? *** A již jedna pije a nabírá dlaní – pak i družka její k studánce se sklání; 42 sklánějí se obě v jedné a též době, srazily se čelem, trhly zpátky tělem, zasmály se obě: PÍSEŇ VALAŠKY I.
Směj se, Haničko, zlaté srdíčkosrdíčko, jako malina, jako sluníčko! Směj se pořád jen májový jak den, jako ovčáček, když vyhání ven. Máš-li milého, směj se na něho, házej jiskry naň z oka černého. Házej růžičky z jasné tvářičky, ať můžeme plésť k svatbě voničky. – Směj se, Haničko, zlaté srdíčkosrdíčko, jako malina, jako sluníčko! 43 PÍSEŇ VALAŠKY II.
Má zlatá Verunko, pohledni na slunko, milému ve zraku hoří jak v oblaku. Pohledni ku hrázi, tvůj milý přichází v červeném brunclíku, na rtech sto slavíků. Přichází blíž a blíž – Jak spěcháspěchá, nevidíš? Bude tu za krátko, zlíbá tě přesladko! *** Na tu píseň, na ta slova už tu postať horalova. Statná, vysoká jak jedle, co tu stojí vedle. A tvář veselá a zdravá jako v máji tráva. Oko hnědé jiskry hází jako potok v mlází. Ret se jarním kvítím směje a už výská, pěje: 44 PíseňPíseň.
Já té studánce závidím dneska, že se z ní napila panenka hezká. Že z ní pily dnes růžová ústa, ústa dvou sličných děv – závisť má vzrůstá. Dvé par očiček se v ní dnes shlídlo – přešťastná. studánka, přešťastné zřídlo! *** PRVNÍ VALACH. Byl jsi na malinách jistě, že máš ústa tolik sladká?! DRUHÁ VALAŠKA. Spáváš na růžovém listě, krmíš cukrem holoubátka? Vrkáš jako ony, jak dech růží vonný poslouchá se tvoje řeč! VALACH. Máte jazyk jako meč na mne nabroušený dneska – skryta v trní poupátka dvě hezká zdáte se mi býti. 45 OBĚ VALAŠKY. Toho, komu zavoněla, mohou poraniti. VALACH. Ať si teče krev má vřelá – vaše ústka uzardělá chci přec políbiti. OBĚ VALAŠKY. Nic nesvedeš s námi! VALACH. Popalte mne třeba kopřivami, ale potom sypte kvítí! OBĚ VALAŠKY.
Píseň.
V růžový sad vplížil se had a hoch ku děvčeti, bral ho do objetí a šeptal, jak ho má tuze rád! Ach tuze rád! Zulíbal pak ústa i zrak, rozplétl jí vlásky, vypil pohár lásky, a zmizel jak v lese zlatý pták. Ach, zlatý pták! 46 Otrávil had růžový sad, svadla láska mladá, srdce mře a strádá, leč nezapomene nikdy snad. Ach, nikdy snad! *** Dívky za ruce se vzaly a včelkami odlétaly. Se smíchem se poohlédly a zmizely ve stínu jedlí. Popěvek však brzy nový z úst jich letěl k horalovi: POPĚVEK.
Synečku, přijdi k nám, až vyjde měsíček, já tobě natrhám koš sladkých jablíček. Z růží a marjánku kytku ti uvinu – k srdci tě přivinu – blahem se rozplynu! – *** Na to Valach zahlaholí, až to slyšeť po vůkolí: 47 Píseň.
Vyrostla mi růže bílá, nebudu ji trhati, do srdce mi trny vryla, že jsem musel plakati, pak se srdce vyhojilo, veselo jeje, jako bylo! Vytryskla mi studanečka, nebudu z ní vody pít, jed mi kápla do srdečka, otrávila všechen cit – srdce se však vyhojilo a je zdrávozdrávo, jako bylo! Dnes jsem spatřil růži jinou a stříbrný sladší zdroj, a mé síly zase hynou, v ňadrech cítím nepokoj – srdce, jež se vyhojilo: nemocno jeje, jako bylo! *** A teď z blízkého zas lesa dívčí hrdlo písní plesá: Píseň.
Jen se mimi, mé potěšenípotěšení, neusouži – 48 musila bych na hrob chystať věnec z růží, musila bych v kytku svíjeť rozmarinu, musila bych na rakev ti házeť hlínu. Ach! bez tebe nemohla bych déle žíti: na dvě truhly musilo by růží býti, dvakrát tolik rozmariny na kytice, dvakrát vzdechů víc i slzí dvakrát více. Do hrobu pak dali by nás jediného – ach! co by tu bylo pláče žalostného, zvony, ty by hlaholily smutná hrana, že mládenec umřel touhou, žalem panna! – *** Sotva ústa dívek ztichla, horalova duše vzdychla: 49 Píseň.
Sotva v neděli se octnu za dědinou, ty zelené hory odevšad mi kynou. Nevím kudy jíti – každá je mi milá, jak by se mi byla v srdci narodila. Každá je mi milá jako vlastní matka, na každé se skrývá studánečka sladká. Každá loubí spřádá z jedloví a smrků, písně se tam lejí ze sta ptačích krků. A bystřiny hučí jako vlnobití – na každé se srdce jako doma cítí. Ale na jednu z nich chodím nejraději, třeba proudy deště s oblaků se lejí. 50 Tam jsou ona šťastná i nešťastná místa, kde poprve tryskla moje láska čistá. Tam jsou místa touhy, mojich útrap zřídla, tam si moje srdce popálilo křídla. Dřív létalo volně po horách a dolech a teď hyne láskou a teď hyne v bolech! *** Naslouchá teď, jiskry v oku, slyší ale známou sloku: Sloka.
Jen se mimi, mé potěšenípotěšení, neusouži: musila bych na hrob chystať věnec z růží, musila bych v kytky svíjeť rozmarinu, musila bych na rakev ti házeť hlínu!“hlínu! 51 VALACH. Pověz mi, děvčátko, kdy mi vyznáš lásku? VALAŠKA. Až slunečko bude vodiť hvězdy rudé v noci na procházku! VALACH. Pověz mi, děvčátko, kdy mám jizbu strojiť? VALAŠKA. Můžeš počíť hnedle –: sřízni všechny jedle, hleď je lýkem spojit a jdi jizbu strojit! VALACH. Pověz mi, hrdličko, kdy mám přijeť pro tě? VALAŠKA. Až ovečky naše půjdou na salaše pást se v zimní psotě! – VALACH. Řekni mi, děvčátko, kdy ti řeknu ženo? 52 VALAŠKA. Stoleté až tetky budou skákať s dědky v tanci přes vřeteno! – *** Chvíli ticho. V tom již zase Valach dále vyptává se: „Řekni mi, děvčátko, proč mne nenávidíš?“ VALAŠKA. Mám tě tuze ráda: jako štíra, hada, že děvčátka šidíš! VALACH. Pověz mi, děvčátko, kdo ti nalhal na mne? VALAŠKA. Hvězdy vyzradily – ony svědky byly tvojí lásky klamné! VALACH. Hvězdám, holubičko, jak jen můžeš věřiť? VALAŠKA. Však jsem nevěřila – v jedlí jsem se skryla, 53 počalo se šeřiť. Musila jsem věřiť! VALACH. Řekni, duše moje, co tě k tomu vedlo? VALAŠKA. Starosť jen o tebe – strachem o tvé nebe líce moje bledlo, to mne k tomu vedlo! VALACH. Řekni, moje zlato, s jakous odcházela? VALAŠKA. Srdce prudce bilo, oko slzy lilo, já se potácela – tak jsem odcházela! VALACH. Pověz, duše drahá, a co cítíš nyní? VALAŠKA. Hořkosť jenom, hochu, lásky ani trochu, bol mi čelo stíní! – *** 54 A než hovor dále snuli, na chvilénku umlknuli – Pak zas ze rtův Valachovi řečí proud se řinul v nový. „Řekni mi, děvčátko, co teď bych měl činiť?“ VALAŠKA. K starodávné lásce co nejspíše vrať se, sic mne bude vinit – to bys teď měl činiť! VALACH. A víš ty, hrdličko, jestli nepochybím? VALAŠKA. Ne! Tak jednať svato – ku svatbě ti za to družičkou jíť slíbím! VALACH. A víš ty, děvčátko, budu-li s ní šťastný? VALAŠKA. Budeš, musíš býti – Slična je jak kvítí a svět je tak krásný – Budeš jistě šťastný! 55 VALACH. Řekni však, růžičko, jak obnoviť známosť? VALAŠKA. Totě tuze snadné – z luk své děvče vnadné doprovoď dnes na most. VALACH. A pověz, děvčátkoděvčátko, co as řekne ona? VALAŠKA. Zardí se a lekne, pak tě slůvkem sekne ta růžička vonná. VALACH. A pověz, děvčátko, odpustí mi všecko? VALAŠKA. Dostane-li tebe, budeš její nebe, budeš její všecko, zaplesá jak děcko! VALACH. Nuž s Bohem, děvčátko, pojď, podej mi ruku! 56 VALAŠKA. Pán Bůh ti dej štěstí! SlyšSlyš, žežulka věstí z lesa: kuku, kuku, kuku, kuku, kuku! *** VALACH (sám).
1. Na těch horách roste jedlí k nesečtení – plno je tu vždycky šumu, šelestění. Každá ta jedlička jak zelená vlna ševelu a šumu, sladké vůně plna. A všecky jedličky jak zelené moře, které prostírá se od hory až k hoře. A ty hory naše ještě větší vlny, šumotu a vůně a ševelu plny. A v těch velkých vlnách, v tom zeleném moři, 57 malé chaloupečky loďkami se noří. Některá už tone, už je vlnou skryta, jenom okénečko ze zeleně kmitá. A v tom okénečku smavé, svěží líčko – Pán Bůh tebe pozdrav, moje holubičko! Pojď! já tebe spasím, na Radhošť tě vznesu z té šumivé vlny zeleného lesu. Tam se budem dívať na zelené moře, jak se rozprostírá od hory až k hoře. Jak v těch šumných vlnách celičký kraj tone, jenom já a ty ne, poupátko mé vonné! – 2. Roste horám z ňader tisíc vonných jedlí 58 a jen na některé ptáci hnízdo spředli. Každičkou z těch jedlí lásce nezasvětí – některé jen svěří svoje malé děti. V některé jen stelou své rodině ptačí – celý den pak po ní zpívají a skáčí. Kdyby všecky jedle v ňadrech hnízda kryly, jako varhany by hory hlaholily. Celá krajina by rozkoší se chvěla – lidé by k nám spěli jako do kostela. Pak by lidé všichni opouštěli chaty a chtěli obývať valašský kraj zlatý. A hory by stále zvonily a hrály – my bychom se s lidmi všemi objímali! – 59 3. K rodné krajině s rodným domečkem, v dětství jsem již lnul s celým srdečkem. A lnu dosavad vším svým myšlením a vždy budu lnouť – v tom se nezměnímnezměním. Vždy k ní budu lnouť vroucně, dětinně jako kapradí k lesní bystřině. Jako k Bezkydám vonná jedlice, jako k nebesům zlatá dennice. Vždy k ní budu lnouť stejným nadšením, stejnou vroucností – v tom se nezměním. Já vždy s hrdostí k srdci přivinu rodný domeček, rodnou krajinu! 60 4. Kdo mé hory haní, jakoby mne haněl, kdo mé hory chválí, jak by se mi klaněl; kdo o horách zpívá, jak by o mně zpíval, kdo na horách bývá, jak by u mne býval. S horami jsem jedno, co jsem já – jsou ony, jak bych s nimi prožil roků miliony; jednak s nimi cítím, jednak s nimi žiju, z jedné číše s nimi skalní pramen piju. Stejně tvrdou lebku mám s horami svými, jedinou jen duši, jedno srdce s nimi; vše, co horám patřípatří, i mně přináleží, každý strom a hnízdo, rosa, kvítek svěží. Co vidíte na nich, to je všecko moje – 61 vysoké ty jedle, stříbrné ty zdroje, ty komnaty lesní, ta mechová lůžka, jeleni a srny, travička i muška. Mé je všecko, všecko, cokoli je tady – každá studánečka, všecky vodopády, veškeré ty písně, které ptáci zvoní, veškerá ta vůně, kterou kvítí roní. Mé je všecko, všecko, nač jen padne oko od nejvyšších vrchů až v zem přehluboko – vše tu posvětil jsem štěstím svým i žalem....žalem... Na horách jsem pánem, na horách jsem králem! 5. Spikli se proti nám lidé zlí i nebenebe, a přec Valach ještěještě, Bože, věří v Tebe! 62 Horal doufá, věří, srdce své Ti nese, ať už pase ovce, nebo kácí v lese. Horal doufať, věřiť v Tebe nepřestává, ať mu puká srdce, ať mu klesá hlava. Ač jen do haleny, odívá se chudé – Valach vždycky věřiť v Tebe, Bože, bude! *** Doslov. VALAŠSKÁ PÍSEŇ.
Valašská písnička prostá je, chudičká jak lístek jedlový, jak horská rosička. Nerostla v kolébce z perel a hedbáví, vyrostla na mechu ve stínu doubravy. Neměla za kmotry kněžny a knížata – jí byly kmotrami valašská děvčata. 63 Kmotrami Valašky, za kmotry Valaši – tančili celou noc na vonné salaši. Pili jí na zdraví voděnku studenou, ranními červánky na bledo zbarvenou. V Bezkydách sirotka všichni se ujali, všichni ho líbali, na klíně chovali. Vodili do lesa, k Bečvě a na pole – věnce mu svíjeli z chrpy a koukole. Tak prostě vyrostla ta píseň s horaly, při jejich popěvcích kravičky oraly. Ovečky pásly se, psíčkové dřímali, skřivánci jásali, a mračna hřímaly. Blýskavým oblakům z daleka kynula, 64 jak k prsoum mateřským k horám se vinula. Dlaň v hřívu zpěněnou bystřině vkládala a na dno propastem se smíchem padala. Do hnízd se dívala orlům a sokolu, perutě ztápěla v slunečním plápolu. Jen rosné vláhy víc a záře sluníčka, a zkvete překrásně ta horská růžička. Svou krásou prostičkou, ryzí a čarovnou všech písní nejkrasších stane se královnou! 65

IV.
Námluvy.
Vím já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! Podhodím jí do okénka cukrová dvě srdélenka. Vyčkám podvečerní chvíle, v klín jí hodím růže bílé. Až sníť bude v lípy stínu, hodím na ni rozmarinu. Až ji potkám s uzlem trávy, smeknu před ní klobouk s hlavy a dám se s ní do rozpravy: PÍSEŇ.
Jsi ty to, děvčino, jsi ty to, ty, co máš na sukni vyšito [69] srdéčko z hedvábí, ptáčátko s jeřáby? Jsi ty to? Jsi to ty, panenko, jsi to ty, z pod horské veselé samoty, kde plotkem zahrádky plá rosa s poupátky – Jsi to ty? Ba, tys toto, děvčátko, ty jsi to, líčko tvé růží je rozvito, rty jako pupenec – schází jen mládenec!... Ty jsi to! Vím já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! K poctě před ní „na Martína“,Martína“ vyleju dvě sklínky vína. Když ji budu k tanci bráti, muzička mi musí hráti: PÍSEŇ.
Pojď, má milá, pojď, v háj mne vyprovoď: 70 Povím ti tam pohádečku o dvou hvězdách, o srdéčku. Pojď, má milá, pojď, v háj mne vyprovoď: Sedneme si pod jedlinou, kde se zlatá zřídla vinou. Pojď, má milá, pojď, v háj mne vyprovoď: Pod haluzí plnou rosy odkryju ti hnízdo kosí. Pojď, má milá, pojď, v háj mne vyprovoď: Nevniknou tam slunka svity, tam vyzradím svoje city. – Vím já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! Doprovodím za neděle v chrám své děvče uzardělé. Ze kropenky vodou svatou skropím její kadeř zlatou. Nejen kadeř – líc i čelo, aby se vždy krásou skvělo. 71 A pak šíji, ňádra bílá, aby se v nich věrnosť kryla. Píseň.
Ať padá jak rosička ta svěcená vodička na tvé líce růží zkvetlé, na sníh čela, vlásky světlé, na tvá modrá očička. Ať padá jak rosička ta svěcená vodička na tvá čistá ňádra bílá, v nichž se láska utajila v liliích jak hrdlička. Vím já, vím, kterak si já svou panenku namluvím. Vím, já vím! V modlitbách když hlavu schýlí, šeptnu: „tyTy jsi anděl bílý! Pros a pomodli se za mne, ať mne míjí touhy klamné.“ Píseň.
Panno, svatá Panno! Tebe každé ráno, 72 ve dne, večer, v noci volám ku pomoci. K tobě, srdce moje, modlí se a zpívá, v jasné oko Tvoje jako v ráj se dívá; na úsměv Tvých lící, jak na spásu čeká, jako zatracení hněvů Tvých se leká. Ty jsi jeho veslo, Ty jsi jeho kotva, bez Tebe by kleslo. – Ó bez Tebe sotva by se k nebi vzneslo! – Snům když v náruč klesnu, zjevuj se mi ve snu: Panno, svatá Panno! Vím já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! Po mši svaté, po kázání, jak beránek půjdu za ní. Přidružím se lehce k boku, jelen k lanímu jak kroku. 73 Jak myšlénka ku myšlénce, jak děťátko k mamulénce. Píseň.
Veselá muzika v kostele dnes hrála, až Boží matička, ta rajská růžička, rozkoší se smála,smála. A s Boží matičkou andělové svatí, i Kristus na stěně usmál se blaženě, i lotři, i kati. Veselá muzika v kostele dnes hrála, při ní se panenka, moje holuběnka, v slzách rozplývala. Ach, neplač, srdénko, neroň slzí více – nemáš-li tatíčka, budeš míť mužíčka, on ti zjasní líce! Vím já, vím, kterak si já svou panenku 74 namluvím. Vím já, vím! A když budem v šírém poli, povím, proč mne srdce bolí. Proč se cítím osiřelý, jak bělásek na jeteli. Píseň.
Stýská se, stýská, sýkorce na poli, když mračno blýská a vítr výská a láme topoly. Stýská se, stýská mladému poupěti, když z křoví blízka na podzim plíska za moře odletí. Stýská se, stýská srdéčku v ňadrech mých, když celá víska šlape a výská po mojich nadějích. – Vím já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! 75 A když přijdem k Boží muce, stisknu děvě bílé ruce. A když zajdem v mladé bučí vezmu děvče do náručí. Zlíbám čelo liliové a rty sladké, malinové. Píseň.
Máš již plátenko, moje panenko, přichystané; máš již kytičky, bílé růžičky navázané? Vždyť budem svatbit’ za krátký čas, vždyť budem svatbit’ co neviděť – ba, co neviděť budeme vplétať v tvůj zlatý vlas panenské myrty čistý květ. Já mám komoru plnou fáborů přichystanou, ba i postýlku, ty můj andílku, malovanou. 76 Vždyť budeme svatbit’ za krátký čas, vždyť budem svatbit’ co neviděť – ba, co neviděť budeme vplétať v tvůj světlý vlas panenské myrty čistý květ. Vím, já, vím, kterak si já panenku svou namluvím. Vím já, vím! *** Dozpěv.
Ó těš se na svatbu, duško má, těš, stříbrným hřebenem zlatý vlas češ: tou zlatou vrkočí věnec se obtočí, a tobě vyskočí rosička do očí – Těš se těš! Klesnu ti na šíji jak břečtan k liliji. Těš se, těš! Vezmu ti svobodu, jak ptáček jahodu. Těš se, těš! 77 Odnesu v náručí do vody nejhlubší! Těš se, těš! Vlna ji uchvátí, svobody nevrátí. Těš se, těš! Do moře odpluje, slunko kde nocuje. Těš se, těš! Vrhne tam v hlubinu tu zlatou květinu. Těš se, těš! Když bude padatipadati, slunce ji uchvátí. Těš se, těš! Svobodu v objetí z rána s ní přiletí. Těš se, těš! Dá ti ji do klína: bude to klučina, anebo dívčina, radosť vždy matčina, otcova též. – Ó těš se na svatbu, duško má, těš! 78

V.
Valašská svatba.
I. Nevěstino loučení.
Na prahu hosté, v komoře hosté, muzika sladká v předsíni prosté. Družičky bílé házejí kvítí, dávají hostům vínečko píti. Vínečko píti, koláče bráti, muzika k tomu musí tuš hráti. Nevěsta bledá šáteček hledá, [81] veselý ženich plakať jí nedá. Veselím rdí se jako červánek, ona je tichá jako beránek. Tatíček žehná, matička pláče, družička s družbou výská a skáče. NEVĚSTA.
1. Požehnej, matičko, naposled své dceři, dříve než překročí práh domovních dveří. Práh domovních dveří, malovaná vrata, kde libě zkvétala má svoboda zlatá. Má zlatá svoboda růžemi voněla, ale dnes, můj Bože, k nebesům vzletěla. 82 K nebi odletěla, chvěla perutěmi, z křídel padaly jí zlaté brky k zemi. Ráda bych ji, ráda za peruti jala, ale ruce moje láska slibem spjala. Ráda bych já, ráda pustila se za ní, ale bratr nedá a sestry mi brání. Ráda bych ji, ráda zavolala zpátky, ale milý tiskne na rty pocel sladký. Kdy by jiskra v oku. v střelu se změnila, mrštila bych po ní, v srdce ji ranila. Že by raněna zpět do klína mi padla. pak bych vonné růže, na ránu jí kladla. 83 Vonné růže kladla, chovala ji v klíně, po lukách vodila a po doubravině. Pohledy jejími srdce bych blažila – tak bych si panenské svobody vážila! Požehnej, matičko, naposled své dceři, než překročí navždy práh domovních dveří! 2. Tatíčku, tatíčku, lejte požehnání na hlavičku moji z pracovitých dlaní. Na hlavičku moji, věncem ovinutou vonným rozmarinem a svatební rutou. Uctivě děkuji za vše dobrodiní, kterých jsem zažila zde v otcovské síni. 84 Za vše dobrodiní i za všechnu péči, za slovíčko každé bohumilých řečí. Za každičký úsměv bohumilých retů stokráte vám odplať nebeských Pán světů! 3. A teďteď, bílé družičky, roňte na mne slzičky, sypte na mne růžičky. A vy, štíhlí mládenci, zapějte mi o věnci a svatebním růměnci! 4. Ó nepůjdu spíše z té otcovy chýše, dokud lipky nepozdravím, nad vraty co kníše. Nejméně juž sto let haluzí tvých rod stínem obestýlá domku toho vchod. 85 Nejméně juž sto let list, květ padá s nich do kolejí dvorka četných, písečných. A sto nových prchne dlouhých let a dní, nežli v cestu hodíš květ svůj poslední! Lípo, lípo, lipečko, jak se tobě odvděčíme – jak se spolu rozloučíme? Tys dnes plno zlatých květů na cestu mi nasela... lípoLípo, lípo, těmi květy snad jsi pro mne slzela? Neplač, já jsem vesela, dneškem šťastna docela. Leč věř, budu teskniť jistě po tvém šumajícím listě, po tvém květném pozdravu, jejž mi házíš na hlavu. Lípo, lípo, lipečko, komu tebe zanechám, až k milému odjechám? Vím! můj bratr nejmladší bude tě míť nejradší. 86 Miluje tvůj vonný list, on z nich bude písně čísť. Až oděješ hlavu v květ, on ti písně bude pěť. Pěť je bude ptáčeti a milému děvčeti. 5. A teď ústa svěří něco růžovému keři: Odpusť, drahý! O svůj lupen, vonnou růži, rosný pupen, dnes na můj svatební den žes bysbyl zlúpen. Však jsem vždycky tebe věrně zalévala, citu svého nebe tobě odkrývala, tvůj růžový květ jak miláčkův ret celovala. Teď má sestra malá tvoje květy rudé milovati, celovati, zalévati bude. 87 PÍSEŇ.
Růži, vzácnou květin paní, ráda ruka k retům sklání. Ráda ku ňadrům ji nese, když se srdce touhou třese. Ráda do vlasů ji klade na znamení lásky mladé. Před růžičkou, květin paní, rádo děvče šíji sklání. Jí by panenské své čelo věčně okrašlovať chtělo. *** Dívčí srdce by si přálo, by se růži podobalo. Růži bílé, plné vůně, k níž svět celý láskou stůně. Růži vonné, plné rosy, o kterou svět celý prosí! – 6. Jak bych se, slepičky, zdržela, bych vám též slovo, dvě neděla? Vy jste z ruky mojí sladké krmě braly: 88 žita klásek zralý chutě zobávaly. Všeho ochutnaly, co dobrého růstá, z úst mých sladká sousta braly jste si zhusta. Jako zlatý oblak jste se chumelily, když jsem drobila vám krajíc chleba bílý. Jako temná chmura bouřily jste v dvoře, když jsem házela vám zlaté zrní spoře. Teď je konec všemu rozdávání mému: moje sestra mladší sousta ještě sladší snad vám bude dávať, do klína vás brávať, s vámi sobě hrávať! 7. Ještě svojim kravkám jsem nic nevzkázala, a přec jsem tak ráda pro ně trávu žala, 89 zabloudila s nimi často do jetele, v písních odkryla jim duši, srdce celé. Ony moje vzdechy jenom slýchávaly, které se mi někdy z mladých ňader draly. Ony jenom byly jedinými svědky čtveráctví mnohého a milostné pletky. Ony radostí mou, pýchou mojí byly, když jak lesklé zlato z chléva vykročily, a návsím se statně bralo celé stádo: každé oko na nich spočinulo rádo, mnohé se zálibou, mnohé závistivě, dokud nezmizely na zelené nivě. A když večerem se z pole navracely, všechny hospodyně s prahu pohlížely, 90 jak za kravkou kravka jak tlum laní kráčí a vemeno bílé sotva unesť stačí. A že kravky ráda mám, na každou si zavolám: Stračeno, březulo, kraseno, černulo, křížano, květuše, strojano, maluše, vrběno, malino, hafero, kalino, z jetele a trávy buďte tu vždycky zdrávy, vždy ať od vás stéká tok bílého mléka jako živná řeka! 8. Ještě té jabloňce ret můj pozdrav složí, a pak se již půjdem modlit ve chrám boží. Jabloňce starušce pohlednu do tváří – a pak mne můžete odvesti k oltáři. 91 Píseň.
Jabloňko, jabloňko, celá jsi shrbena od hojných jablíček sladkého břemena. Celá jsi shrbena a přece vesela, jako bys životem po růžích kráčela. Tvé plody krásné jsou a plny sladkostisladkosti, jako bys neznala života hořkosti. A třeba hořkosti poznalas také dosť, přece si měníváš jablíčka ve sladkosť. Od tebe, ach, achach, jablonečko milá, ráda bych se věru! naučila života trudy a trpkosti měniti v medové sladkosti! Jabloňko rozmilá, za tvoje jablíčka získám ti v ochranu staršího bratříčka. 92 Za vedra letního vodou tě poleje, za mrazu zimního v slamný plášť oděje. Dobře ti prospěje, buď dobré naděje! II. Ty svatební zvony vynutí na cestě blažené nevěstě z hrdla vzdechů hlasných, z očí slzí jasných miliony. Ty svatební zvony sto radostí zbudí v ženichově hrudi. Srdce jeho nutí v slastné zavýsknutí, ústa k celování, ruce k objímání. Ty svatební zvony celé tlumy hostí vábí k veselosti, rodiče k úsměvu, mládence do zpěvu a dívenky větší do medových řečí. 93 Slavné zvonů znění jako kouzla, čáry v dvé hrdliček mění ty manželské páry. Stařec jako dítě poskakuje hbitě, rozplývá se v citě, jak panenská jabka rdí se každá babka, k mládencům se tulí, ústa v pocel špulí. Ty svatební zvony srdcí miliony k cukrování ladí, stáří mění v mládí, v úsměv každý smutek jak čarovný prútek. K těm svatebním zvonům, k nevěstiným stonům, jako rosa k růži muzika se druží. Hudců hbité ruky čárné loudí zvuky z houslí, ze cimbálu: zvuky polo v žalu, polo v slasti tonou, kvetou růží vonnou a hvězdami hasnou. 94 V tuto vřavu hlasnou píšťala a flétna roní slova vzletná, roní slova vřelá, jak z mládcova čela, když tok krve řine a on za vlasť hyne; roní toužná slova, jaká jenom chová ta hruď Valachova, ten lid na Bezkydě, zrozen v slzách, bídě! PÍSEŇ ŽENICHOVA.
Hrej, muziko, hrej, písně rozdávej! Nevěstě mé nejmilejší zahrej píseň nejpěknější. Hrej, muziko, hrej, písně rozdávej! Matku, bratra, sestru milou obdař písní – růží bílou. Hrej, muziko, hrej, růže rozdávej! Každá družka, mládeneček, ať dostane pupeneček. 95 Hrej, muziko, hrej, růže rozdávej! Všechny známé, všechny hosty poděl perlami a stkvosty. Hrej, muziko, hrej, perly rozdávej! Známého i neznámého poděl z klína bohatého. Hrej, muziko, hrej, zlato rozdávej! Příteli i nepříteli do ňader hoď poklad stkvělý. Hrej, muziko, hrej, růže rozdávej! Písně, co ti zbudou v klíně, rozdej ptačí drobotině, vysyp dětem po dědině. Hrej, muziko, hrej, růže rozdávej! Z chaloupky se svatba brala, hudba růže rozdávala. Dědinou se svatba brala, hudba perly rozdávala. Do chrámu se svatba brala, hudba zlato rozdávala. 96 Před oltářem svatba stála, hudba slzy rozdávala, nevěsta se rozplakala. PÍSEŇ.
Ustaň, ustaň, muzičko, sic mi zlomíš srdíčko, jako prudké bouře let útlý liliový květ. Utaj svoje nářeky, že se loučím na věky s panenskou svou svobodou jako ptáček s jahodou. Zamkni zlatých písní ret, že věneček naposled chvěje, skrývá se v můj vlas, jak před žatvou polní klas. Za čarovných hudby zvuků snoubencům kněz váže ruku. Světel v moři oltář hoří, na něm Kristus v zlaté zoři, pozvedá se v nebesa z temna hrobu, jako skřivan od lesa v jarní dobu. 97 Nad ním blankyt hvězdnatý rozpíná se hezbez hráze, tlum andělů křídlatý naslouchá s ním přísaze, jež jasna a čista z úst řine se snoubencům před tváří Krista, jak skalní zdroj, když trýskne a operlí zelenou chvoj. – A Kristus a svatí, Maria, andělé zlatí a všichni přítomní hosté, hudba, jež v hlasnou bouř roste, kněz bledý z rozpjatých ramen žehnají snoubencům: Amen! III. Muzika.
Muziko, muziko, jak budeš hráť, až bude z kostela ta svatba veselá návsí se bráť? „Skočnou, skočnou moje housle počnou, píšťala, pak cimbál, flétny přidruží k nim zpěv svůj vzletný. 98 Cestou roztančí se všecko: dědek, babka, jinoch, děcko. Mžikem po dědince chudé celá svatba tančiť bude a spleteni v pěkném kolu půjdou k svatebnímu stolu.“ Muziko, muziko, jak budeš hráť ženichu, nevěstě, až budou po cestě domů se bráť? „Už jste svoji, juž jste svojísvoji, už vás nikdo nerozdvojí: ani otec, ani matka, ani dědek, ani svatka, ani tetka, ani strýček, ni sbor celý sestřeniček, ani bratří, ani sestry, ani přátel houfec pestrý, ani kouzla, ani čáry – jenom Bůh a smrť a máry! Juž jste svoji, juž jste svoji, už vás nikdo nerozdvojí!“ Muziko, muziko, jak budeš hráť, až budou po cestě 99 kmotřičky nevěstě věneček bráť? „Jak jahoda zralá jsi se posud smála na každého, teď úst poupě rudé muže líbať bude jediného. S věncem ti zmizela svoboda veselá, motýl zlatý – vlas, v němž plál věneček, ukryje čepeček kropenatý. Jak jahoda zralá jsi se posud smála na každého, teď úst poupě rudé muže líbať bude jediného.“ Muziko, muziko, jak budeš hráť, až bude po cestě ženich své nevěstě polibky bráť? 100 „Kvíteček je ku trhání a nevěsta ku líbání. Ptačina se neptá, když je višně zralá, zdali od slunéčka svoji krásu brala, či jí svojím medem rosa zalévala. Na co by se ptala? V zobáku ji nese holátkům svým v lese, a ta hlučně chválí višňový plod zralý. I ženich se neptá, nevěsta co stála starostí a péče, když mu vyrůstala v klíně matky doma. On je líbá rtoma, líbá bez otázky její zlaté vlásky, šíji, ňádra, rety jako motýl květy. Kvíteček je ku trhání a nevěsta ku líbání.“ Muziko, muziko, jak budeš hráť, 101 a s oka nevěstě budou se po cestě slzičky dráť? „Žínko, žínko, moje potěšení, darmo pláčeš, pomoci ti není, už jsi moje! Darmo bysi chtěla dávať na modlení, noci překlečela chladném na kamení! Už jsi moje – pomoci ti není. Žínko, žínko, moje potěšení!“ IV. Cestou z kostela.
Svatba juž vychází z kostela jak ptáků družina veselá, když z lesních úkrytů zaletí k slunnému blankytu. PRVNÍ SVATEBČAN. Nevěsta žínkou, ženich je mužem, na dítky juž jim připíjeť můžem. 102 DRUHÝ SVATEBČAN. Oba jsou mladi, mají se rádi – ona ho líbá a on ji hladí. STAROSVAT. Nevěsta mladá, ženich je mladý, budou jim zkvétať růžové sady. ZPĚVÁK. To bude otec blažený jásať, až mu bude do náručí jabloňka jak v potok ručí žínka květ růžový střásať. Všichni budou jásať: otec i babička, kmotr i kmotřička, i moje písnička! STAROSVATKA. Nezlobte těch mladých lidí bláhovými přáními, však je pán bůh dobře vidí, rozhodnul již nad nimi. Má v své knize všechno psáno, 103 i svatební dnešní ráno, i jak budou míti stláno, na růžích či na kamení a budouli spokojeni dvojice jak v hnízdě ptáčků, či jen nesvár, hádku, rvačku budou míti v světnici jako v sadě vichřici, která láme stromky mladé a pel vonný růžím krade. To bůh všecko dobře ví, nic jim z toho nesleví! MLÁDENCI, DRUŽIČKY A OSTATNÍ SVATEBČANÉ. Letí ptáček do výsosti, vybízí nás k veselosti, kyne bílou perutí s nebeského klenutí. Volá, co mu hrdlo stačí, ten veselý hlásek ptačí: Líbejte se, veselte se jako mladé doubky v lese, když k nim slavík jaro nese. Líbejte se, veselte se, jako jabloňové snítky, když se obalují kvítky – jak ty třpytné říčné vlny, když jsou zvěsti jara plny. 104 Líbejte se, veselte se, jako vrchol mladých sosen, když je ozářen i zrosen a se jitřním vánkem třese. Líbejte se, veselte se! V. Kolozpěv při víně.
Jsou ty písně svatebčanů jako hlasy skřivánků, když se vznesou k červánku k ránu z porosených lánů. A jeden druhého předbíhá, a jeden druhého překřikuje až se to daleko rozlíhá, až na ně celý svět ukazuje. A jeden druhého předbíhá a jeden druhého překřikuje, jak zástup oveček, když zbloudí v háječek a nevědí kudy. ŽENICH. Svatebčané tudy, tudy do hospody. Červeného vínka křišťálová sklínka 105 na svatební hody každému se hodí. Ona radosť plodí, veselosť a smích. a do bláta shodí, kdo s ním stropí hřích: kdo při naší hostině, utopí cit ve víně. Všichni spolu sedli k stolu, víno v sklínkách plápolá, jde z ruk do ruk do kola. DRUŽBA. Kdo si přihne trošičku, zazpívá nám písničku. Kdo si přihne hlouběji, zazpívá nám častěji. Kdo až na dno dopije, tisíc nám jich uvije. Víno v sklínkách plápolá, jde z ruk do ruk do kola. kdoKdo jen lízne, pookusí, chválu vína zpívať musí. Píseň.
Červené vínečko veselí srdečko, 106 smíří dvé soků na tisíc roků. Zármutek ulije, blaženosť rozvije v zázračný květ; chudobu pozlatí, hříšníka obrátí, i celý svět. Každičkou krůpějí vykouzlí naději v stísněnou hruď; překážky přemůže, postýlá na růže – sláva mu buď! Víno v sklínkách plápolá, jde z ruk do ruk do kola, kdo jen trochu pookusí, chválu vína zpívať musí. Píseň.
Každý vínko slaví, kdo má slabé zdraví! Dobrá vína sklenice dýše ruměn na líce, zbarví na růžovo každý cit a slovo, 107 výrazu dá síly, srdci povzletu, a květ touhy bílý žene do květu. Nítí beznadějnou lásku k štíhlé dívce zlatých vlásků, když se vůle rozpadá, ostruhami pobádá, dotud v srdce lije síly, až dopluje šťastně k cíli! Víno v sklínkách plápolá, jde z ruk do ruk do kola, kdo jen trochu pookusí, k chvále vína zpívať musí. PÍSEŇ.
I to srdce nevěstino mladé, perlící je víno. Perlí, pění se a kvasí, pokud zlatem planou vlasy. Bouří v ňadrech, bouřiť bude, pokud hoří rety rudé. Pokud líce kvete růží, pořád po čems práhne, touží. 108 Až jí růže sprchnou s líce, nebude pak bouřiť více. Až jí kouzlo mládí shasne, utají své tluky hlasné. Až šíj bude nahrbena, ztichne srdce jako pěna. V slzách, bídě, strastech, hoři, ztichne jako perla v moři. Víno v sklínkách plápolá jde z ruk do ruk do kola, a kdo jenom pookusí, k chvále vína zpívať musí. PÍSEŇ.
Vínečko mi připomíná, že jsme všichni prach a hlína. V srdci, v hlavě hlínu máme, z hříchů si nic neděláme. Bychom v ňadrech srdce měli, tož bychom tu neseděli. Bychom v hlavě měli mozky, pili bychom nápoj božský. Nápoj božský – to je voda, strom života neohlodá. 109 Spokojenosť s sebou vodí, stříbru, zlatu neuškodí. Ale vínko kapsu trhá, šálí rozum, zdraví mrhá. Vínečko mi připomíná, že jsme všichni prach a hlína! V sklínkách víno plápolá, jde z ruk do ruk do kola, a kdo jenom pookusí, k chvále vína zpívať musí. PÍSEŇ.
Kdo mi vínko pohaní, dám mu pečeť na skráni, rozdrtím ho na dlani. Víno – slunce života, jím krev v žilách kolotá, zmírá jím jen holota. Kdo mi víno pohaní, dám mu pečeť na skráni, rozdrtím ho na dlani. SOUSED. Pomalu, pomalu, ty synku urvalý, 110 věřím, že udržíš na ruce povaly! My jsme však nepřišli tady se bit, přišli jsme z poháru vínečko pit, nevěstu, ženicha, až se ples rozdmychá, hojnymi přípitky na věrnosť, na dítky oslavit! JINÝ SOUSED. Nu, to je mi pěkné! Co pan farář tomu řekne, z důvěrné svatební pitky prchlivce jazyk že břitký učiniť pole chce bitky? To by tak scházelo, aby se na svatbě sázelo koření záští a sváru, by jeden z těch nebeských darů, jehož tu okoušeť počínám, nabádal k hněvnému žáru, přivedl ke škodě, zmaru kol lidské životy, sklenice rozbil nám, 111 proměnil v smrtelné tesknoty ty sladké svatební jásoty. V tom nevěsta, hvězda bílá, ke stolu se přitočila a vínečka červeného všechněm hostům připíjí – jak z červánku růžového kalich bílých lilií, na zdraví všem připíjí: „Ať jste všichni zdrávi, ať se rádi máte, ať se na každého z dáli usmíváte. Ať důvěra vaše nikdy nepoklesá, ať vám srdce stále jako skřivan plesá, jako z jara luh a les a jak moje srdce dnes.“ Tak nevěsta připíjela, ženicha v bok ovíjela. Hněvu bouř se tiší. Každý vína číši zdvíhá vzhůru plnou, ňádra dmou se vlnou citu radosti a blaha, 112 každý po své číši sahá a nevěstě, hvězdné lilii, na odvetu bouřně připíjí. PŘÍPITEK UČITELŮV.
Ty nebeský anděle, kéž máš nebe v úděle, vše, co v lůně chová ta říš blankytová: hvězd čarovné lijáky, červánkové oblaky, duh oblouky skvělé, blankyt s jasnou lunou ať po tvojím čele v diadém se sunou. Ať ti k nohám nastele máj své růže zardělé, krásných květů stohy, by tvé bílé nohy po liliích kráčely, ve vůni se smáčely. Ať tvé srdce rodí lásku, blaho, zpěv a slasť, ať v něm kvítek vzchodí, jenž oblaží celou vlasť! PŘÍPITEK OSTATNÍCH SVATEBČANŮ.
My ti, nevěsto, jen prostě připíjíme, 113 my cit v slova zlatá odíť neumíme. Náš mrav, způsob prostý, neoplývá skvosty, on se zdobí rosou, nebo letorosty. On se šatí mechem, travkou jen a vřesem, na horách se rodí a bloudívá lesem. Rety svoje vlaží z horského pramene, v zábavu si chytá ještěrky zelené. Ptačími jen hlasy duši nasycuje, ku noclehu hledá. prosté, horské sluje. V prostých našich chýžkách bývá jako doma, bytuje nám v srdci, teď nám proudí rtoma: Pán Bůh ti dej zdraví, mysl bohabojnou, chleba plné stoly, 114 žita do stodoly zásobu vždy hojnou. Stáje plné koní, chlévy krav a volků, hrsť dukátů zlatých do každého stolku. Dítky zdárné ať vzrůstají v panny švarné, v silných paží mládence, kéž jim vášně oko žárné nenamete zkázonosné jiskry, nýbrž perly rosné panenského do věnce; zde buď naše na to ruka, že mluvíme, jak cit vnuká! A tak pěkně, harmonicky dozněl náhle ves hněv lidský. Napojeni šťávou vinnou sousedé se k sobě vinou jako myrta s rozmarinou, jako ptačí cháska, jak vtělený mír a láska! VI. Hudba i tanec.
Housle, cimbál, flétna volá, starý, mladý neodolá, v mžik se všechno točí v kolu, 115 žínka s mužem, milý s milou – holub s holubicí bílou – dva a dva vždy spolu pěkně kolem stolu. Hrej, muziko, hrej, v ten svatební rej, rozhoď perel jasných zvuků z plna klína plnou ruku. Hrej, muziko, hrej! A muzika hraje prostou píseň z kraje: „Ach není, tu není.“ Která noha jará, hbitá, v tanci chvěje se a lítá, páž se vroucně s paží splítá jako svlačec s klásky žita. A nevěsta se ženichem, – rty jim přetékají smíchem, zpěvem, tancem, veselostí vynikají nad vše hosti. Všichni tančí, rejdí v kolu, žínka s mužem, milý s milou – holub s holubicí bílou – dva a dva vždy spolu pěkně kolem stolu. 116 Píseň.
Ach, není, tu není, co by mě těšilo, mé zlaté slunečko k horám se sklonilo – už ho není, mého potěšení, zmizelo jako pták, skrylo se do oblak – Už ho není, skrylo se jako pták do osení! Dozněla, hudba, ustal rej, leč všichni zas prosí: Muziko, hrej, ty zlatá muziko hrej: v svých písní zlatý plášť každičký párek zvlášť zavij a skrej. Ty zlatá muziko, hrej! Muzika se prosiť nedá, známý nápěv v strunách hledá. Píseň.
Holko modrooká, jiskerku hoď na mne z oka, holko modrooká, jiskru na mne hoď. 117 Jiskrou oka celý vzplanu jak obloha zlatá k ránu – Holko modrooká, jiskru na mne hoď. Holko modrooká, jiskerku hoď na mne z oka, holko modrooká, jiskru na mne hoď, jiskrou zničíš pochyb mraky, povzneseš mne nad oblaky – Holko modrooká, jiskru na mne hoď! Dozněla hudba, ustal rej, leč všichni zas prosí: Muziko, hrej, rozhoď perel sladkých zvuků v svatební rej plnou ruku – Hrej, muziko, hrej! A muzika hraje znova známou píseň, známá slova. Píseň.
Na bílé hoře červánky oře sluníčko zlaté, když vyjde z moře. 118 Oře je, oře zlatými koni, za každou brázdou slzičky roní. Snad růžového keře mu líto, jenž zlatým koňům kles pod kopyto? Či oře, oře jen z přinucení, touží radš k svému jíť potěšení? Dozněla hudba, ustal rej, leč všichni zas prosí: Muziko, hrej, ty zlatá muziko hrej: v svých písní zlatý plášť mladistvou lásku zvlášť zavij a skrej. Ty zlatá muziko, hrej! A muzika zahrá zplna: síní sladká zpěvu vlna rozletí se, roztříští se jako perly v zlaté míse. Píseň.
Když jsem já k vám chodívával, tralalalalala, 119 snížek na mne padávával, tralalalalala, a byť padaly i hřeby, tralalalalala, spěl jsem k vám jak sokol k nebi, tralalalalala. Spěl jsem, nespěchám juž více, tralalalalala, kácím v lese borovice, tralalalalala, dělám dříví, kosím nivy, tralalalalala, proklínám tvůj úsměv lživý, tralalalalala,tralalalalala. Chodil jsem k vám, nechodívám, tralalalalala, raděj na mračna se dívám, tralalalalala, mračno vidím, že je černé, tralalalalala, děvče nevím, jeli věrné – tralalalalala. Dozněla hudba, ustal rej, leč všichni zas prosí: Muziko, hrej, rozhoď perel, růží, stkvostů plné klíny v kolo hostů. Hrej, muziko, hrej! 120 A muzika unavena vzdychá, pláče, žalně stená: Píseň.
Bude vojna, bude – Dívek líčko rudé slzami vybledne, v ňádra červ usedne, panence nejedné na srdci hrýzť bude. Bude vojna, bude – Běda matce chudé: odvedou syna jí, kde šavle blýskají, kde na zem stékají toky krve rudé. Bude vojna, bude! Dozněla hudba, ustal rej. leč všichni zas prosí: Muziko hrej, ty zlatá muziko, hrej, v svých písní zlatý plášť kvetoucí naděj zvlášť zavij a skrej. Ty zlatá muzičko, hrej! Muzika, ač mdlobou klesá, ještě písní víří, plesá, jak když slavík kvílí z lesa. 121 Píseň.
Čtyři koně na dvoře pojedou dnes za moře. A povezou děvčátko, krásné, svěží poupátko. Ženich dávno čeká už, starý morous – bílou druž. Jedou, jedou ku moři – a děvčátko hovoří: „Koně vranné, koně mé, kde nocovať budeme? Ach, v té vodní hlubině spala bych jak v rodině, jak v náručí matčině. Skočte se mnou bez řeči do té vody největší: ta mou bolesť vyléčí. Vlnami mne přikryje, věnců z bílé lilie do vlasů mi navije.“ A hned koně skákali, darmo lidé volali a mládenci plakali. 122 Vlny sestru vítaly, na ústa ji líbaly. Dohrála muzička popěvky prosté, nevěsta, ženich a družička a všichni hosté ruce upřené v boky staví taneční kroky. A každý děkuje muzice – ženich a nevěsta nejvíce. A slyšeť jasný stříbra zvuk: dar padal na stůl ze všech ruk. Úsměvy z retů všech pršely, v náručí všichni se drželi. Ruce se s rukama splítaly, a očí radostí kmitaly. A co v prsou vřelo, písní k světlu spělo: 1. Muziko rozmilá, ty tvoříš zázraky, vylákáš duši nám jak ptáka v oblaky. Vylákáš srdce nám jak z boudy beránka 123 a celé stopíš je v plameni červánka. Perel v ně naseješ, sluncem je oděješ, jak cherub tiše pak v dálku se poděješ! 2. Muziko rozmilá, tebe Bůh posílá s hvězdnaté oblohy na náš svět ubohý. S nebe jsi se schvěla jako hvězda stkvělá, v kraj náš zaletěla, jak v oul zlatá včela. Bolavá ňádra, spocené čelo, srdečko v tísni, medem svých písní blaze nám hojíš, ty zlatá včelo. 3. Muziko, muziko, ty tvoje zpěvánky, jak květ čarný, bílý, 124 jistě vykouzlily růžové červánky, když za jitra májového v klíně slunka ohnivého slavily líbánky. 4. Při muzice, nebes daru, jako víno ve poháru, každé oko blýská, každá ruka stiská a ret každý výská. Při muzice, nebes daru, všechno točívá se v páru, milá nebo milý, černý nebo bílý, každý rejdí chvíli. Při muzice, nebes daru, v srdcích bývá plno žáru, láska, boží setba, soků, záští nedbá, ničím je jí kletba. A tak výskají a pějí až přes půlnoc, pak se rozcházejí: Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc! 125 V mžik se hosté shodnou: hudba hraje, srdce taje v píseň na rozchodnou: Píseň.
Vyspěte se na červeno, mladý muži, mladá ženo, nevěsto a ženichu, na bělostném loži jak v růžovém kalichu. Ona na prsa ti složí zlatou hlavu potichu – a ty ret k ní budeš kloniť a polibky budou zvoniť jak v růžovém kalichu, když v něm zlatá muška mušce, ptáče svojí šeptá družce slova lásky potichu. Vyspěte se na červeno, mladý muži, mladá ženo! Dobrou noc, dobrou noc, dobrou noc! Dozpěv. VALAŠSKÁ MUZIKA.
Valašská muziko, kdo tebe zaslechne, radostně naslouchá a ani nedechne. 126 Bojí se vydechnouť, že tebe zaplaší jak pejsek ovečku k vonnému salaši. Bojí se vydechnouť, že tebe zažene jak jarní větérek obláčky ruměnné. Bojí se vydechnouť, že tebe poleká jak praskot haluzí v doubravě člověka. Bojí se vydechnouť srdce tluk utiší, nikoho nevidí. nikoho neslyší. Nevidí milenky, neslyší slavíka, přes pole, přes lesy za tebou utíká. Nevidí potoků, hor ani propastí, za tebou utíká přes trní, přes chrastí. 127 Poplave po vodě, pojede na koni, kroku dřív nestaví, až tebe dohoní. On tebe dohoní, a kdy bys utekla do nebe zlatého anebo do pekla. Všude tě dohoní, k tobě se protlačí, třeba jsi růžičkou skryla se v bodláčí, neb v moře hlubinách perlou jsi ležela, vlnami cestu přec k tobě si prodělá. A kdy bys v drobnou se jahodu změnila – on tě přec nalezne, muziko rozmilá. Kdy bys v svět letěla změněna v ptáčátko, on tě přec dohoní jak orel jehňátko. 128 Kdy bys se změnila v oříšek lískový z temnosti pralesa on tě přec vyloví. Kdy bys se změnila ve drobnou hvězdičku, on pozná v okamžik tvou zlatou hlavičku. Kdy bys se změnila v zrnečko makové, rázem tě poznají ti jeho zrakové. Najdou tě kdekoli, v žitě i koukoli, na lukách, na horách, v doubravě, na poli. Všude tě vynajde – pyšně hruď povznese, a pak tě v náručí do Bezkyd ponese. Do Bezkyd, do Bezkyd, do tvého domova, kde tebe hýčkala ta láska lidová. 129 A tam tě postaví na horu nejvyšší, kde větry nedýší, kde není slavíků a vzduch je nejtišší: Valašskou muziku široko daleko každý hráť uslyší! 130 OBSAH.
Proslov7 I. V Bezkydách9 II. Ovčák19 III. U studánky39 IV. Námluvy67 V. Valašská svatba79
E: dp + jj; 2002 131]