I.
V Bezkydách.
V Bezkydách mé mládí jako ve kolébce
slunéčkem se smálo, spočívalo hebce,
spočívalo hebce, se sokoly hrálo;
tam i srdce moje k písním dozrávalo;
nejen k písním zlatým, leč i k utrpení –utrpení. –
Bez trampot však v světě věru! nikdo není,
všady v světě nouze, slzí dosť i bídy;
nejvíce však Bůh ji poslal na Bezkydy,
vždyť tu mezi lidem hoví si jak doma –.doma. –
Ač mé mládí v čelo nelíbala rtoma,
jejího přec nářku svědek byl jsem stálý,
kterak slzy v oku matkám, mužům hrály.
Bída z ňader teskné loudívala vzdechy,
lidu zlatou duši hynouť bez útěchy
nechávala, ruce mozolemi kryla,
trhala květ z lící, v čelo brázdy ryla
a do černých vlasů pletla sněžné jíní.
Tak to bývávalo, tak je to i nyní:
bída lid ten hněte, jako dříve hnětla,
[11]
bída dnes tu kvetekvete, jako dříve kvetla,
vše si podrobila: pole, oranice,
sady, ba i lesy. Jenom borovice
před všemocnou bídou nesklonila líce,
ale vzhůru nese štíhlé svoje tělo,
hrdou svojí šíji, královské své čelo,
jak by lidu mému vzorem býti chtěla,
aby nenaklonil v jařmo svého čela. –
Odívá se v zeleň, pěje naděj smavou,
aby lid ten horský se skloněnou hlavou
nepovolil bědám, nepovolil muce
a pozvedal k činu zmozolené ruce. –
Bříza s lidem truchlí opásána bíle
nápadně se rovná děvě zabloudilé,
duchu strážnému neb pohádkové paní,
která srdce lidu kryje bílou dlaní,
zlatým jeho písním vyhynouti nedá,
a o jeho báje vždy je strachy bledá.
Nad propastmi dumá, nad skalami vzdychá. –
K ní jak ku družce se tulí olše tichá,
oděna v háv temný hlubokého smutku,
jak by lid náš v hrobě pochován byl vskutku;
jak by ku vzkříšení nebylo již čáky,
a on ještě žije, k nebi zdvíhá zraky,
tělo uhnětené v proudech potu koupá. –
Hle! i proutek vrby větrem se tu houpá,
na Bezkydách ale v strom vyroste zřídka.
12
Půda je tu tvrdá, skalnatá i plytká
a on v půdě vlhké, bahnité si hoví.
Oj, to vrbí útlé skytá příklad nový:
nadarmo že lidu v srdce štěpujeme,
v končinách co cizích z keře utrhneme. –
S cizími pryč! zvyky, obyčeji, mravy,
pěstujme jen s láskou domácí stěp zdravý,
ošetřujme pilně jeho letorosty,
odmění nás také růžovými skvosty,
odmění nás hroznem, jablkem i slívou,
jenom lásky třeba, duši přičinlivou.
V strom se nerozvine v horách vrbí prosté! –
Ale za to dub tam jako obr roste,
stoletou svou náruč hrdě k nebi vzpíná:
bývalou nám slávu naši připomíná,
naše slavné muže, naše slavné krále,
a národa činy velké, neskonalé,
vysoký cíl jeho, slavné vítězení,
a teď naši bídu, naše pokoření,
naši mysl nízkou, bídnou, trpasličí. –
Oj! dub starý vizte jak se k nebi týčí,
jak stoletá ňádra pyšně k nebi vzpíná:
na paměti mějte, co nám připomíná
mechem ovinutý jeho kmen a hlava.
On náš národ v dětech více nepoznává,
vždyť si slavné činy předků pamatuje;
nekvílí nad námi, ani nežaluje,
13
nemiluje nás však, ale nenávidí. –
On pohrdá námi, on se za nás stydí,
korunu svou bujnou hrdě k nebi vzpíná
a jen slavné předky vždy nám připomíná.
My však v runách jeho čísti neumíme
a kdo umí, nechcenechce, a tož národ dříme –
a my baby, skety, klidně na to zřímezříme,
vlasť jak tiše zmírá, my ji nebudíme! –
Cukrujem a pijem, hovíme si sladce
a nedáme sousta vysílené matce;
hodujeme ve dne, hodujeme v noci
a nehneme prstem její ku pomoci;
laskavé k ní slovo z úst nám nevyletí
a jsme její syni a jsme její děti.
Klidně necháváme vlasť a národ dřímať! –
Hoj! juž čas ho budiť, do duše mu hřímať,
v mrákotnou noc jeho roznítiti blesky,
s oka stírať slzy, z duše plašiť stesky,
do srdce líť naděj, pudiť z něho mdlobu,
vyrvati vlasť noci, mrákotám a hrobu,
v každé chudé chyžce rozžehnouti světlo,
neustáť, až vše by červánkami zkvetlo
jako fialkami jaro v temném hvozdě.
Rychle k činu! rychle; dokud není pozdě,
dokud v srdci lidu zlatá píseň klíčí,
dokud na Bezkydách ještě dub se týčí,
a nám slavných předků slávu připomíná,
dokud nenastane smutná doba jiná! –
14
Na Bezkydách také domovem jsou buky:
jim nevadí bouře, hromu děsné zvuky,
vichřice, ať duje, déšť jak z konve leje,
každý list jich zlatým úsměvem se skvěje,
a ten úsměv krákot vrány nezaplaší,
ani výkřik bídy té chudiny naší,
po horách jež houby, suché klestí sbírá,
s čela krůpěj potu, s oka slzu stírá;
vždy jsou usmívavi, vždycky jasné skráni
jako naše šlechta, boháči a páni,
s pohrdou jež hledí k sprosté masse lidu,
na ty jeho slzy, na tu jeho bídu,
na ty jeho touhy veliké i malé,
na to utrpení naše neskonalé. –
Zlata nepodají, ni pomocné ruky,
jen se usmívají jak ty naše buky. –
Běda! jen až v podzim mráz ledový bude
svěží listí měniť v krvavé a rudé,
divý vítr dolů háv ten pyšný drásať:
lid pak po něm bude šlapati a jásať
a v břemenech snášet do stáje a chlíva.
Hle! to smavé listí stelivem pak bývá
kravce utahané, zmořenému koni,
pak v něm hnízdí myši, krysy se v něm honí,
v koutě vlhkém bídně tlí a rozpadává
jak na světě všecko: bohatství a sláva. –
Slovanskou též lípu hojně je tu zříti!
Jak by mohli bez ní na Bezkydách žíti?
15
Kdo by na hlavu jim zlaté květy házel
a popěvky jejich šumem doprovázel,
v líbezný stín lákal, podal sladší vůně
a kdo obveselil, srdéčko když stůně?
Lípa, zlatá lípa, to je matka lidu,
v jejím objetí on zapomíná bídu,
všechnovšechno, co ho hněte, všechnovšechno, co ho trápí.
Sotva zvečeří se, juž v stín její kvapí
a otvírá v ňadrech zlatá zřídla zpěvu:
Pěje píseň lásky, pěje píseň hněvu,
píseň pevné vůle, píseň odříkání,
píseň, která hojí, píseň, která raní,
píseň, která žehná, píseň, která kleje,
píseň, která studí, píseň, která hřeje,
píseň, která hrozí, píseň, která vítá,
píseň, která pláče – kdož je všechny sčítá?
Já jich slyšel mnoho, ale přec jen málo,
tisíce juž nových se zas nazpívalo
a ještě se zpívá a bude se zpívať,
dokud lípa zlatá bude větví kývať,
Bečva stříbropěnná pod Bezkydem plynouť,
štíhlí horalové dívky k ňadrům vinouť,
zpěv se bude rodiť, ze rtův bude řinouť.
Mnohá mi z těch písní v srdci poutkvěla,
jako na jabloni krůpěj rosy skvělá;
mnohá v svoje zase vrátila se zřídlo
jako holubičky pod matčino křídlo;
mnohou prchající zachytil jsem v letu
16
jako rybák sítí zlatých pstruhů četu;
mnohá k odletu se právě chystá plaše:
touží ku Bezkydám, touží do salaše,
touží roniť perly v zlaté srdce lidu
a taviti v úsměv jeho stesk a bídu!
17