IV.
Námluvy.
Vím já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
Podhodím jí do okénka
cukrová dvě srdélenka.
Vyčkám podvečerní chvíle,
v klín jí hodím růže bílé.
Až sníť bude v lípy stínu,
hodím na ni rozmarinu.
Až ji potkám s uzlem trávy,
smeknu před ní klobouk s hlavy
a dám se s ní do rozpravy:
PÍSEŇ.
Jsi ty to, děvčino,
jsi ty to,
ty, co máš na sukni vyšito
[69]
srdéčko z hedvábí,
ptáčátko s jeřáby?
Jsi ty to?
Jsi to ty, panenko,
jsi to ty,
z pod horské veselé samoty,
kde plotkem zahrádky
plá rosa s poupátky –
Jsi to ty?
Ba, tys toto, děvčátko,
ty jsi to,
líčko tvé růží je rozvito,
rty jako pupenec –
schází jen mládenec!...
Ty jsi to!
Vím já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
K poctě před ní „na Martína“,Martína“
vyleju dvě sklínky vína.
Když ji budu k tanci bráti,
muzička mi musí hráti:
PÍSEŇ.
Pojď, má milá, pojď,
v háj mne vyprovoď:
70
Povím ti tam pohádečku
o dvou hvězdách, o srdéčku.
Pojď, má milá, pojď,
v háj mne vyprovoď:
Sedneme si pod jedlinou,
kde se zlatá zřídla vinou.
Pojď, má milá, pojď,
v háj mne vyprovoď:
Pod haluzí plnou rosy
odkryju ti hnízdo kosí.
Pojď, má milá, pojď,
v háj mne vyprovoď:
Nevniknou tam slunka svity,
tam vyzradím svoje city. –
Vím já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
Doprovodím za neděle
v chrám své děvče uzardělé.
Ze kropenky vodou svatou
skropím její kadeř zlatou.
Nejen kadeř – líc i čelo,
aby se vždy krásou skvělo.
71
A pak šíji, ňádra bílá,
aby se v nich věrnosť kryla.
Píseň.
Ať padá jak rosička
ta svěcená vodička
na tvé líce růží zkvetlé,
na sníh čela, vlásky světlé,
na tvá modrá očička.
Ať padá jak rosička
ta svěcená vodička
na tvá čistá ňádra bílá,
v nichž se láska utajila
v liliích jak hrdlička.
Vím já, vím,
kterak si já svou panenku
namluvím.
Vím, já vím!
V modlitbách když hlavu schýlí,
šeptnu: „tyTy jsi anděl bílý!
Pros a pomodli se za mne,
ať mne míjí touhy klamné.“
Píseň.
Panno, svatá Panno!
Tebe každé ráno,
72
ve dne, večer, v noci
volám ku pomoci.
K tobě, srdce moje,
modlí se a zpívá,
v jasné oko Tvoje
jako v ráj se dívá;
na úsměv Tvých lící,
jak na spásu čeká,
jako zatracení
hněvů Tvých se leká.
Ty jsi jeho veslo,
Ty jsi jeho kotva,
bez Tebe by kleslo. –
Ó bez Tebe sotva
by se k nebi vzneslo! –
Snům když v náruč klesnu,
zjevuj se mi ve snu:
Panno, svatá Panno!
Vím já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
Po mši svaté, po kázání,
jak beránek půjdu za ní.
Přidružím se lehce k boku,
jelen k lanímu jak kroku.
73
Jak myšlénka ku myšlénce,
jak děťátko k mamulénce.
Píseň.
Veselá muzika
v kostele dnes hrála,
až Boží matička,
ta rajská růžička,
rozkoší se smála,smála.
A s Boží matičkou
andělové svatí,
i Kristus na stěně
usmál se blaženě,
i lotři, i kati.
Veselá muzika
v kostele dnes hrála,
při ní se panenka,
moje holuběnka,
v slzách rozplývala.
Ach, neplač, srdénko,
neroň slzí více –
nemáš-li tatíčka,
budeš míť mužíčka,
on ti zjasní líce!
Vím já, vím,
kterak si já svou panenku
74
namluvím.
Vím já, vím!
A když budem v šírém poli,
povím, proč mne srdce bolí.
Proč se cítím osiřelý,
jak bělásek na jeteli.
Píseň.
Stýská se, stýská,
sýkorce na poli,
když mračno blýská
a vítr výská
a láme topoly.
Stýská se, stýská
mladému poupěti,
když z křoví blízka
na podzim plíska
za moře odletí.
Stýská se, stýská
srdéčku v ňadrech mých,
když celá víska
šlape a výská
po mojich nadějích. –
Vím já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
75
A když přijdem k Boží muce,
stisknu děvě bílé ruce.
A když zajdem v mladé bučí
vezmu děvče do náručí.
Zlíbám čelo liliové
a rty sladké, malinové.
Píseň.
Máš již plátenko,
moje panenko,
přichystané;
máš již kytičky,
bílé růžičky
navázané?
Vždyť budem svatbit’
za krátký čas,
vždyť budem svatbit’
co neviděť –
ba, co neviděť
budeme vplétať v tvůj zlatý vlas
panenské myrty čistý květ.
Já mám komoru
plnou fáborů
přichystanou,
ba i postýlku,
ty můj andílku,
malovanou.
76
Vždyť budeme svatbit’
za krátký čas,
vždyť budem svatbit’
co neviděť –
ba, co neviděť
budeme vplétať v tvůj světlý vlas
panenské myrty čistý květ.
Vím, já, vím,
kterak si já panenku svou
namluvím.
Vím já, vím!
***
Dozpěv.
Ó těš se na svatbu,
duško má, těš,
stříbrným hřebenem
zlatý vlas češ:
tou zlatou vrkočí
věnec se obtočí,
a tobě vyskočí
rosička do očí –
Těš se těš!
Klesnu ti na šíji
jak břečtan k liliji.
Těš se, těš!
Vezmu ti svobodu,
jak ptáček jahodu.
Těš se, těš!
77
Odnesu v náručí
do vody nejhlubší!
Těš se, těš!
Vlna ji uchvátí,
svobody nevrátí.
Těš se, těš!
Do moře odpluje,
slunko kde nocuje.
Těš se, těš!
Vrhne tam v hlubinu
tu zlatou květinu.
Těš se, těš!
Když bude padatipadati,
slunce ji uchvátí.
Těš se, těš!
Svobodu v objetí
z rána s ní přiletí.
Těš se, těš!
Dá ti ji do klína:
bude to klučina,
anebo dívčina,
radosť vždy matčina,
otcova též. –
Ó těš se na svatbu,
duško má, těš!
78