PROSLOVY K ŘETĚZU
ROZHOVOR.
Hleď, západ zhasíná a cesta daleká!
– Kam spěcháš? Ke hrobu... Ó postůj chvíli přece!
Noc bude hluboká, zda tebe neleká?
– Hleď, purpur oblohy jak roztál v modré řece!
Jsou kraje bez lidí a vzdálen je náš cíl.
– Bůh v hmotu zakletý tu tiše mluví s námi.
Děs mrtvé samoty nás tady zachvátil.
– Ó ticho bez konce! Pojď, usnem pod hvězdami.
7
HORA MATUTINA.
I ta radost v posled rozesmutní,
i ta bolest dodá posily,
co je zcela, co jest absolutní,
co je víc než rozruch na chvíli?
Zdráva’s, věčnosti! V své lidské mdlobě
vteřinami probíjím se k tobě,
v posled splyne všechno, smích i vzdech –
aspoň najít rythmus věcí všech!
SUMMUM.
Přece ještě nebyl’s člověk zcela,
nevypil jsi číše beze zbytku,
neměl’s radosti, by nebolela,
bolesti jsi neměl bez požitku.
Aspoň toho dosnít se a nadít:
vyřešit se nad svět do neznáma,
8
v rythmus vlastní duše všechno zladit,
popřít obojí, mít sebe sama!
POLEDNE.
Zdar, zářné poledne! Jsi naší práci přáno,
a my tě zbožňujem, neb ty jsi požehnáno!
Jak žena těhotná jsi požehnáno žitím,
jak moře radostné jsi silno vlnobitím,
jak ryzí svědomí jsi všechno vyjasněno,
jak pravda neklamná jsi od chmur očištěno.
Tvou matkou východ je, tvým synem bude západ.
ty záříš oběma a tebou lze je chápat,
lze vyjít na hory, zřít nebe jen a nebe,
zřít zemi pod sebou a nad hlavou mít tebe.
9
Ty nejsi neplodno, vždyť další tvoříš žití,
zem s láskou oddanou své lůno nabízí ti,
červ hyne žárem tvým, však úroda jím bují
a ve tvých polibcích se plody zapalují.
V střed mého života když slavně zaplálo jsi,
květ pyšné duše mé jsi pozbavilo rosy,
jež z rána slzela a tížila mne ve stínu,
mé větve proniklo’s a probudilo k činu.
Já plakal před chvílí, však nyní nepláči již,
má hruď je vypiata a ty ji silou zpíjíš,
mé oko jasno je, mám duši odhodlánu,
neb kráčím na hory a vysoko tam stanu.
Sám sebou silnější, jsem bratr tvůj v té chvíli,
jsem pravdivější teď a méně zasmušilý,
znám tíhu břemene, jež k patám hor jsem složil,
znám radost života, k níž zármutkem jsem ožil.
10
Sám sebou silnější, jsem pro tvou sílu zrozen,
sám sebou volnější, jsem prachu osvobozen,
sám sebou ryzejší, jsem příčinou i cílem,
sám sobě dostačím svou vůlí i svým dílem.
Noc příští nezlekej mne horstva na úpatí:
chci s výšin dívat se, až budu umírati,
a zákon života nechť v skon mne ukonejší,
že bez pout zákona jsem zákon nejsvětější.
Buď zdrávo, poledne mých zraků rozjasněných,
mé duše svobodné, mých rukou očištěných,
mých bojů poctivých, v nichž cizích zbraní není,
mé pravé lidskosti a mého usmíření!
11
NEL MEZZO DEL CAMMIN DI NOSTRA VITA.
Čím více oko zvyká světa kráse,
čím víc se noří jsoucna do peřejí,
vždy víc a více duše rozvírá se,
a v jejích sadech stále bohatěji.
Čím od světa se více odpoutává,
tím lačněji se jeho teplem sytí,
a čím se denně svobodnější stává,
tím více chápe všechen zázrak žití.
Co prchavou jen chvilkou bylo dříve,
teď harmonicky splývá v její taje,
tak přetvořuje vše, co proměnlivé,
a pro svou vlastní nesmrtelnost zraje.
Teď teprv chápeš, vše, co skličuje tě,
že nesmí tebe v rozkvétání tížit,
a jediným že smyslem dnů tvých v světě
je sebe sama rozvinout a vyžít.
12
Toť tvoje léto, zahrady tvé skvělé,
toť poledne, kdy všechno zraje v kráse,
kdy jako vítěz ve tvém mužném těle
tvá duše zralá sobě oddává se.
A ty to cítíš, v životě tvém celém
že třeba hmoty, duch by mohl žíti –
je mystický to sňatek ducha s tělem,
je pohanská to doba tvého bytí.
SUB SPECIE AETERNI.
To byl by největší zázrak: svůj život, všechen svět
si provždy rozřešit věčnem a tak to uvidět.
Dát vyžít v obzorech věčna svým vášním, chvilkám všem
a sebe vyslovit věčna či kosmu výrazem.
Svou touhu, jásavou radost, své sny a marnosti
i bolest, únavu, rány žít smyslem věčnosti.
13
Svůj dnešek rozvinout v dálky a dneškem svým je zřít
a všechna odvěká slunce v svůj dnešek soustředit.
Tak teprv doved’ bys mluvit, až zmlkneš docela,
v lesk příštích hvězdnatých nocí a v jitra přeskvělá,
v bouř nových úchvatných vášní, jež stálou proměnou
zas budou otřásat lidmi a dál se poženou,
a v nové útvary lidstva a v nové krásy vděk
a v nová vítězství slavná všech příštích myšlenek.
CENTRUM
Den jeden byl či bude ve tvém žití,
ba hodina jen, chvilka jediná,
kdy objeví se smysl tvého bytí,
zkad nesmrtelnost tvoje počíná.
Vše ostatní, toť marnost byla stálá,
blud pozemský a příliš krátká lež –
14
a chvíle tato dokud nenastala,
ty pro svůj život smyslu nenajdeš.
Až potud všechno, dočasnem tě šálíc,
lesk mělo všední nocí tvých i dní –
a teprv tehdy slavnou silou stálic
se tvoje bytost k věčnu uklidní.
A v chvíli té ty teprv budeš něčím,
co k božství samému své vztahy má
a z centra svého kruhem stále větším
i statisíce roků objímá.
Zde zakotvíš a půjdeš odtud zpátky
k svým všechněm vášním, k mladé závrati,
zpět až k té chvíli drahé svojí matky,
kdy dočasný ten život dala ti –
a stejně půjdeš z nádherného dneška
v svou budoucnost, až na záhrobní tiš,
kde mysteria náboženství těžká
si pozemským svým bytím rozřešíš.
15
Ať malý okruh kolem centra tvého,
ať mocný byl v tom bytí odvěkém,
vše nabude zde smyslu naprostého –
v té chvíli byl’s či budeš člověkem!
DÁLKY.
Když se srdci připozdívá,
bez výčitek, beze vzlyku
nehmotná jen krása zbývá
nesplněných okamžiků.
Kdybych byl i plně vyžil
vášnivé ty jejich sliby,
po všem stesku, jenž mě ztížil,
nádhernější nebyly by.
Harmonickou dálek vlnou
se smyslem se věčna pojí,
svoji krásu žijí plnou
na samotách duše mojí.
16
V posled samy zbudou vskutku
pravdou svojí neproměnnou,
nad propastmi všech mých smutků
hvězdnatým se nebem sklenou.
IMPROMTU.IMPROMPTU.
Trvá sotva den a sotva chvíli,
co jsme vykonali, co jsme žili,
ale začátku ni konce není
našich nesplněných okamžení.
Jsou jak modro, jako věčno hvězd,
bez starosti jsou i bez lítosti,
nebylo jim nikdy dáno zkvést,
není pro ně smutku dočasnosti.
17
ZEDNÁŘSKÝ POZDRAV.
Ruce, jež k přísaze zvedli jsme před chvílí,
stiskněmež nyní v pevný řetěz, bratří!
Z půlnoci rodí se nový den spanilý,
včerejšek krví, zítřek lásce patří.
Spojme se rukama z člověka k člověku,
z národa v národ, ať tu nikdo není,
komu by ruky stisk v blízku i v daleku
neslíbil posléz láskou vykoupení!
Vítej nám, budoucno! Jaké jsi, nevíme,
chcem tě však lepší od věku zas po věk,
s Kollárem věštecky příští tvé zdravíme:
Slovana voláš? Ozve se ti člověk!
18
ZASVĚCENÍ
Buď tady s námi MOUDROST; všechen rmut,
jenž v lidská srdce vniká odjinud,
předsudky dneška, staré bezpráví
nechť před naším se prahem zastaví!
I SÍLA s námi buď jít mužně vpřed,
nebát se zloby, bludy rozvracet,
k poznané pravdě radostně se znát
a dobro nejen chtít – i vykonat!
A buď tu s námi KRÁSA odvěká,
jež boží láskou zlidští člověka,
slunečná krása, pravá, zjasněná
nad choutky dne a hesla zmatená!
Moudrosti naší, lásko, sílu dej
a moudrou sílu krásou požehnej!
19
HESLO.
V tmavých půlnocích se příští jitra tají,
slunce odtud dojde v dálná pomezí.
v stisku věrných rukou, svět jež objímají,
setrvejme, bratří – pravda zvítězí!
BR. TŮMOVI.
Srdce, která láskou planou,
hrob jen na čas oddělí;
v lásce věčné na shledanou,
bratře, mistře, příteli!
20
DRAHÝ JAROSLAVE, BRATŘE
A MISTŘE!
Po celou dobu, kdy jsme byli poutáni s Tebou v bratrském řetězu našeho Řádu, pro který Jsi vždy horlivě a oddaně pracoval, projevoval Jsi tolik lásky a obětavosti všem bratřím. Projevy, kterými jsi osvěcoval bratrské práce nemají zapadnouti v zapomenutí. Jako skromný dík za všecko, podávají Ti bratří tuto knížku s přáním, abys ji přijal s tou láskou, s jakou byla připravována.
BUĎ ZDRÁV!
[21]
VYDÁNO JAKO SOUKROMÝ TISK
PRO BRATŘÍ VŠECH DÍLEN
VELIKÉ NÁRODNÍ LOŽE
ČESKOSLOVENSKÉ V ORIENTĚ PRAHA
V DEN 65. NAROZENIN
BRATRA JAROSLAVA KVAPILA
DÍLNAMI
28. ŘÍJEN, BERNARD BOLZANO
A PRAVDA VÍTĚZÍ.
[22]
EX OFFICINA GRÉGERIANA
PRAGAE BOHEMORVM
A. D. MDCCCCXXXIII
E: pk; 2004
[23]