POLEDNE.
Zdar, zářné poledne! Jsi naší práci přáno,
a my tě zbožňujem, neb ty jsi požehnáno!
Jak žena těhotná jsi požehnáno žitím,
jak moře radostné jsi silno vlnobitím,
jak ryzí svědomí jsi všechno vyjasněno,
jak pravda neklamná jsi od chmur očištěno.
Tvou matkou východ je, tvým synem bude západ.
ty záříš oběma a tebou lze je chápat,
lze vyjít na hory, zřít nebe jen a nebe,
zřít zemi pod sebou a nad hlavou mít tebe.
9
Ty nejsi neplodno, vždyť další tvoříš žití,
zem s láskou oddanou své lůno nabízí ti,
červ hyne žárem tvým, však úroda jím bují
a ve tvých polibcích se plody zapalují.
V střed mého života když slavně zaplálo jsi,
květ pyšné duše mé jsi pozbavilo rosy,
jež z rána slzela a tížila mne ve stínu,
mé větve proniklo’s a probudilo k činu.
Já plakal před chvílí, však nyní nepláči již,
má hruď je vypiata a ty ji silou zpíjíš,
mé oko jasno je, mám duši odhodlánu,
neb kráčím na hory a vysoko tam stanu.
Sám sebou silnější, jsem bratr tvůj v té chvíli,
jsem pravdivější teď a méně zasmušilý,
znám tíhu břemene, jež k patám hor jsem složil,
znám radost života, k níž zármutkem jsem ožil.
10
Sám sebou silnější, jsem pro tvou sílu zrozen,
sám sebou volnější, jsem prachu osvobozen,
sám sebou ryzejší, jsem příčinou i cílem,
sám sobě dostačím svou vůlí i svým dílem.
Noc příští nezlekej mne horstva na úpatí:
chci s výšin dívat se, až budu umírati,
a zákon života nechť v skon mne ukonejší,
že bez pout zákona jsem zákon nejsvětější.
Buď zdrávo, poledne mých zraků rozjasněných,
mé duše svobodné, mých rukou očištěných,
mých bojů poctivých, v nichž cizích zbraní není,
mé pravé lidskosti a mého usmíření!
11