Cyklistské písně večerní (1889)

Jindřich Leminger

Diplomatická verze Ediční verze
CYKLISTSKÉ
PÍSNĚ VEČERNÍ.
NAPSAL
JINDŘICH LEMINGER.
V PRAZE 1889.
[I] Prvnímu mistru českému JOSEFU KOHOUTOVI v důkaz úcty a obdivu
J. L.
[III] CYKLISTSKÉ PÍSNĚ VEČERNÍ.
[1]
Zimní.
Když vločky sněhu rozmařile se třpytí leskem na větvích, tu vzpomínám si v jizbě svojí na letní jízdy – na tvůj smích. A slyším dosud, jak mi zvoní ten trilek úst tvých růžných vstříc, když vroucí láskou k tobě zpitý jsem s kolem zajel do slepic. A vzpomínám těch drahých chvílí, na illusí svých vzdušný hrad, – tvou ručku jak jsem líbal bílou a šeptal ti, jak mám tě rád. Jak v parku jsme se procházeli, se v lásce k sobě tulíce, a čekali, až objeví se bělounký zásvit měsíce.... [3] Dnes jinak tomu! – Ty se strýčkem – jenž bohat byl, jak pověsť dí – se mazlíváš co jeho žena... (Však bez lásky, to pán Bůh ví.) Já nemám víc, než kolo svoje, jen to v mé strasti zbylo mi, a trápí-li bol duši moji, tu jízdou zlo to rozlomí. – A přec když nadejdou ty chvíle, kdy sníh se třpytí na větvích, tu vzpomínám si v jizbě svojí na prchlou dobu – na tvůj smích... 4 Přilítlo jaro z daleka a všude plno touhy, i bicykl se objevil – vždyť v zimě spal sen dlouhý. A na něm vyjel cyklista, svou pyšnou hlavu nese – leč do vršku to špatně jde, a noha se mu třese. Však statně šlape přece dál a nedbá nohou bolu, vždyť ony zas se rozšlapou – a s vrchu to jde dolů! 5 Ten začátečník, Bože můj, radostí mívá stěží, neb jak na kolo vyleze, hned zase dole leží. A tak za tisíc bolestí si jízdy metr koupí a přec ty všecky nesnáze pro bicykl podstoupí. A když je pevným v sedle již a silnicí se žene, tu celý blažen, s radostí na všecko zapomene. 6 Divoucí div to, Bože můj, co k bicyklu nás víže, ať máme kilo padesát či metrický cent tíže. Ať mladý, starý, jedno vše, jak k bicyklu jen čichne, nic z obtíží si nedělá, ať třeba stokrát vzdychne. A když se sedět naučí a vyjede pak sobě, tu bicykl by láskou sněd, tož: rouru, kola obě: Ba dal by za to nevím co, když s čela pot se roní, by milka jeho viděla, jak zde se trápí pro ni. 7 Umlklo stromů šumění, jen lístek šepce tiše: že polámal se cyklista, spad’s kola svého výše. On s vrchu tuze prudce jel a není mu teď volno, že příliš přišláp’, lituje, a kol žeber mu bolno. Ba, každý špás se nezdaří, a mnohý cíle mine: má světlé stránky bicykl, leč má i mnohé stinné. 8 Když Bůh byl nejvíc rozkochán, tu bicykl nám stvořil, a řek’: jdi nyní na ten svět, by lid se tobě kořil. Ať má též ubohý ten lid v jízdě zábavy trošky, když v neděli na výlety jsou vždycky drahé drožky. A zavolal pak cheruba a děl mu v blaha klidu: Dojel on s tímhle strojiskem k dobrému mému lidu. Jen dořek’ – Hup na bicykl se cherub hbitě vznesl, však sotva dosed, ve mžiku s něj na obláček sklesl. 9 A Bůh se při tom rozesmál až slza slzu stihá, když viděl, jak se cherubek pohmožděn plačky zdvihá. No, neplakal, můj poslíčku, děl, co je z boule jedné? – tam v světě budou jich mít víc, kdo na ten strojek sedne. – – – – – – – – – – – – – A proto každý cyklista, když jezditi se učí, své tělo tu hned na kole, tu na zemi zas mučí. 10 Můj hochu pojď, ať jedeme, teď není čas, věř, k „paření,“ měsíček vyšel nad lesy, a čas náš minul k prodlení. Já vím, že pivo dobré je, – však Cortis dí: vždy pozor dej a chmelný mok nech v pokoji, však vodu povždy v úctě měj. Ty nejsi vody přítelem, – jak vidět z čárek na tácku, – však cesta ještě daleká a mnohou máme zatáčku. Tak půjdeš? – Dobrá! Na kolo pomohu rád a vesele, leč v další jízdě, hochu můj, ať pomohou ti andělé. 11 Co platno, že ty závody tak lákaj’ k sobě mile, když na „training“ mi nemožno si urvat prázdné chvíle. Co platno, byť ty medaile před zraky táhly v chvatu, když teprve, ach, u večer na vlastní stoupnu patu. A proto přál bych sobě jen – a byl bych za to vděčný – mít takhle černé ve Plzni jen dům pravovárečný. Pak na „training“ bych času dost měl, bez velkého divu, však nevím, zdali bicykl by neustoupil – pivu. 12 Ty hvězdičky tam na nebi, jež plynou nade mraky, maj’ jistě svoje cyklisty, závodní dráhy taky. A měsíc, ten již zajisté list sportovní mít musí, v němž různá, pěkná „zaslána“ sportovní vývoj – dusí. Ba kapelu též na cyklech, jak Kolínská jež hude, též album mistrů světových maj’ jistě, jako všude. Však jedno bych přec věděl rád, – v mně nevře závisť slepá, – zda mezi mistry ve albu je i náš „Kohout Pepa.“Pepa“. 13 Hoj, raději mám bicykl než nudné „cercle“ v městě, při nichž vždy volné zábavě upjatosť stojí v cestě. Při nichž se přísně počítá krok, slova, pohled maní; a v koutku šepot maminek, jenž bývá k nevystání. Kde musí člověk pozor dát, vše vypočítat v duši, by unik’ zítra pomluvám, že neví, co se sluší. – Hoj, raději mám bicykl; a cestu před se velkou, raději les a dumnou stráň, než zábavu tu mělkou. 14 A milejší mi dívčice kdes u studánky v mechu, již za napití políbím a na vždy zmizím v spěchu. Hoj, raději mám bicykl než nudné cercle v městě, a raděj’ doma přemýšlím o své budoucí cestě. 15 Co ten ubohý cyklista své tělo natýrá se: než k závodům se připraví, to laiku sotva zdá se. On málo jí a nepije mok z Plzeňského varu, jde brzy spat a krotí chuť tak jemném po cigaru. A přátelům se odcizí a dře se denně s kolem, ať horko, zima nebo déšť, ať vrškem nebo dolem. A když se hodně natýral, pak vezme cenu jiný, a on má z toho chudinka pro radosť – souchotiny. 16 Tancuje, skotačí, písně si zpívá, pokradmu k silnici bystře se dívá. Byli tu předvčírem hošíci milí, s koníky ze drátků, – vodičku pili. Vodičku studenou, každý po sklence, polibkem platili hezounké Lence. Lenka se zmlsala, slzu má v řase, Bože dej, by přišli brzičko zase. – 17 Jsem jak ta lípa košatá, když oděje se k svátku; když spočinu si po jízdě tak někde v lesním chládku. Však je-li výlet, – horko též, a dívčic kolem roje, po lásce prahne srdce mé, po pivu rety moje. A obé dojde skojení: ret v moku, srdce v hledu, – však večír místo abych jel si raděj kolo vedu. – 18 Tak často mně to připadá, když vzpomínám tak sobě, co bicyklu by říkali tak u nás v dávné době. – Tu čarodějem cyklista by byl, to věřte se mnou, a byl by ne-li upálen, tož vržen v jizbu temnou. A protož jsem pak vesel vždy, že nový věk nás hostí a nechá – když ne bicykl – tož lidé našich kostí. 19 Jsem ještě jenom poupátko na ratolesti „spurta“, však mnohý vršek na cestách již vezmu hezky zhurta. Však touha má mne nese dál: závodů dráždí vůně, – na mistrovství, ach Bože můj, má hrdá duše stůně. 20 Ty bicyklíčku, druhu můj, přes tebe v světě není; já prázdný čas ti věnuji, a tys mé potěšení. Ať mnohý vzdychá u dívky a v roztoužení pláče, – hoj, lepší rigol na cestě, když kolo přes něj skáče. A lepší cesta do vršku, a lepší s něho dolů, a lepší kámen na cestě, než s milkou chodit spolu. – Však obé jeden svízel má a tutéž hraje roli; ať sklame láska neb cykl: „obé stejně bolí.“bolí“. – 21 Na nebi na sta hvězdiček, měsíc se s nimi bratří – leč jízda někdy u večer se nezdaří jak patří. Tu člověk špatně ujíždí, a mnohá vzejde vráska, když bez lucerny šlape se tak rigol, až to praská. A člověk maně ve mysli přemítá o svém těle, kde asi dnešní lůžko své si pádem as ustele. Kde ho ráno seberou a jak mu bude asi – ba, jízda v noci bicyklem, to nejsou žádné špásy. 22
Našemu nejmladšímu.
Je malý ještě chlapeček, sny děcké dosud splítá, však v sedlo když si usedne, tož mezi nás se čítá. A očko jeho jarý blesk a nožky jen mu hrají, když na svém strojku titěrném s bratříčkem jezdí v kraji. A každý, kdož jen zhlédne jej, hned, v mžiku rád mít musí, a dámy v něžném objetí mu rády štědří pusy. Nuž zdráv buď! naše děťátko, má píseň k Tobě letí, – až mistrem budeš, pak si též já přijdu pro objetí. – – 23
A ještě našemu nejmladšímu.
Když první píseň psal jsem Ti, tu neznal jsem Tě ani, – pak obrázek Tvůj viděl jsem a vím, že’s k milování. Tak statečným jsi klučinou s dlouhými svými vlásky, že věru není s podivem, jak všude získal’s lásky. Že všude, kde Tě spatřili na tříkolce Tvé jeti, ve náruč svou Tě jímali v upřímné ve objetí. Že rtíky nejkrásnějších dam na rtíku Tvém se chvěly – vždyť tak hezkého sportsmana doposud neviděly. – 24 Hoj, železný oři můj, k milce nes mne hbitě, abych v lásce zulíbal nebeské to dítě. – Kolem všecko jarem plá, ptáček družce zpívá; ona na mne čeká již a v kraj se toužně dívá. Hoj, železný oři můj, žel, že nejsi živý, abys její obličej viděl vábný, snivý. Vlásky jak noc černé má, očko plamen žhavý, ústka jemně růžová, hlásek klokotavý... 25 Tu bys věru ptákem v let dal se touhou jatý, abys pana mžikem vnes v eden lásky svatý. Hoj, železný oři můj, let již chutě k cíli, abych mohl políbit obrázek můj milý. 26 Bicykl věru každým dnem se víc a více zmahá, a denně nová konstrukce po vavřínu již sahá. A denně nová zlepšení si sportem dráhu klestí, že žádný neví z cyklistů, jaký mít stroj je štěstí. Leč nikdo věru doposud stroj taký nenalezl, by bez námahy tělesní do vršku jezdce vezl. Bych tudíž tuto mezeru ve sportě sklenul hladce, mám návrh skoro výtečný: u vršků zřídit „štace“. 27 Kde kluci z blízké vesnice by po dvou „štací" byli, – a jezdce za dva krejcary do vršku – vytlačili... Můj návrh ještě v plenkách je, však najdou se snad hlavy, jež proti němu ozvou se – nuž ať to lépe spraví. – 28 Když tak se na tě zadívám, můj bicyklíčku zlatý, to čisté bílé řídítko a drátky v kole spjaty; Tu nelze dost se nahledět v úpravu tvoji jemnou, a já bych sobě jenom přál: bys spřátelil se se mnou. A nebyl jako doposud, tak nepodajný v zlobě, že vždy, když na tě vylezu, jsem dole v stejné době. Vždyť musíš sobě pomyslit, že je to k nesnešení, co chvíli když jsem na zemi, kde moc příjemno není. – 29 Do druha mluvím denně již, tak lákavě sport líčím a jeho stránky nejlepší do popředí mu týčím. A čítám, co vše rozkoší se sportem vstříc mu kyne, že pádem někdy se kola hned nikdo nezahyne. Že na kole je cyklista tím nejšťastnějším v světě, a všude, kam on zavítá, mu obdiv, úcta kvete. Tak dím mu vždy, bych rozdmychal ten žár mu v duši stmělé: by koupil sobě bicykl a učil se jen směle. – On uzná moje důvody, i slova má za pádná, leč dí: to všecko krásné je, však nemám – lýtka žádná –žádná. – 30 Tvé řídítko i drátů lesk, to vše je jemné, ladné, leč ovládat tě těžko je, a mnohý při tom spadne. A mnohý k vůli tobě již si pošramotil údy, a mnohý babu přejevší má opletačky s súdy. Však jeden na tě vyzrál přec: ten Kohoutovic Petr, viď, dostals mistra, cyklíčku, a ten je na tě „metr“! 31 Ten není rekem největším, kdo nespad’ ještě s kolečka, větším, kdo s něho stokrát spad’ přec na ně leze, všetečka. Ten větším, kdo se nechlubí, – ač mnohou jízdu vyhrál snad – než ten, kdo velké rekordy na mapě dělá prstem rád. Leč v závodech kdo příteli, – ač mistrem známým všude jest – sám, z vůle nechá cenu brát, ten největším je na mou česť. 32 Tak mnohé věci na světě, a člověk se jim koří; tak mnohé znikaj’ k nebesům, a mnohé v prah se noří“.noří. – Já kořím se vždy před vrškem a skola slézám matně; leč s vršku dolů milerád se nořím v jízdu chvatně. 33 A kdyby všecky povozy ze světa byly vzaty, a bicykl jen zůstal nám, ten život byl by zlatý. Tu všecko by pak jezdilo, na tří- dvoukolce mile, i baby, děti, slečinky – kdo neždál by té chvíle? – A místo drošek bicykle by na Příkopech stály, a svatby, ty na bicyklu vždy by se jenom dály. A celá Praha asfaltem by brzy kryta byla, by pánům radům k radnici se cesta nezkřivila. 34 A policajti, mlékařky, ba snad i ostrostřelci na bicyklech by jezdili – ó jak by byli velcí! Však jedna chyba byla by a trvala by dlouze: o náplasť, mastě, arniku by byla potom nouze. 35 Do nebe přišel cyklista, na mysli vešel jarý – měl s sebou v brašně „zaslána“ a francouzský klíč starý. Jak doletěl, tak unaven sed’ na obláček tiše, leč Petr ten již poslouchal, jak z hlubokosti dýše. A k němu hbitě přisednul, řka: hochu, ty jsi chlapík, jen maličko k nám přišláp’ jsi a dusí tě ten kvapík. Však dole jistě závodil’s a medaile jsi nosil – teď abych za tě u Boha o nové plíce prosil. – Tak všichni jste, vy cyklisté: vám sotva svět již stačí, však přijdete-li do nebe, tu zmořeni jste k pláči. 36 Byla dvě jemná srdéčka jak hvězdy vedle sebe, a ta jsou si slibovala své lásky celé nebe. Tu sletěl jako se mraků bicykl na ně dolů; a jedno k němu vzplanulo, a druhé mřelo v bolu. Tak Fricínek a Miminka – to bylo jednou z rána – se rozešli: on s bicyklem, ona se slzou, panna. Noc mnohou v bolu probděli a nevěděli rady, jak by se opět smířili na bludném světě tady. 37 Však on by nerad bicykl své obětoval lásce; a ona touhou zmírala vždy sama na procházce. Až konečně na myšlénku on přišel, hoch to švarný, a napsal malý dopisek Kohoutům do továrny... A – na tandemu srdéčka jezdila vedle sebe, a usmířena měla zas své lásky celé nebe. 38 Vy všichni, kdo jste stísněni, že v závodech jste padli, sem pojďte, složte s beder tíž, i s hlavy laur váš svadlý. Já vyhledal jsem útulek, kde druh se k druhu kloní, kde srdci možno odlehčit – a číš o číši zvoní. Kde není záští plamenné, jak na závodní dráze, kde nebývá i vítězi vždy volno v duši, blaze. U „Brejšky“ chambre separé jsem objednal vám, braši, by z duše své jste pustili, co bolu vám tam straší. A při veselém hovoru na novou sílu pili, a za rok – Bože dejž to jen – vy vítězi jste byli. – 39 Kde je švarná dívčice na hospůdce malé, rád zůstane cyklista a – nemůže dále. Buď mu pedál nedrží, nebo guma spadne – výmluvy má cyklista vždycky velmi snadné. Však v jeho srdci kdo by chtěl uvidět, co tam na dně, mladou, švarnou dívčici spatřil by tam snadně! To ten pedál viklavý, guma s kola chabá – to je všech nás cyklistů stránka velmi slabá. 40 Mně řekla jednou milenka, že tloustnu valem, tuze; bych plzeňského zanechal a hleděl si víc chůze. Ba k bicyklistům bych se dal, na kole abych cvičil, a jízdou co je zbytečné na těle svém bych zničil. Jsem, Bože, dobrák od kosti – svou sklopil jsem jen hlavu, a koupil sobě bicykl a nedbal na únavu. A dřel se s kolem každy den, až druzi se mi smáli – já nedbal na ně v nadšení, ni na své na pedály. 41 A každý den svůj měřil břich, jak jsem ho jízdou zkrotil; a shledav dobrý výsledek, vždy dál se v práci potil. Až byl jsem tenký jako brk a ohebný jak proutek – teď myslil jsem si: vydobyl’s si v srdci jejím koutek. – Pak sedl jsem si na cykl, pln radosti a blaha, jak mne k srdci přivine milenka moje drahá. Hoj! Sláva! Již jsem u cíle, s bicyklu mrštně skočím; – dva skoky v první poschodí a k milce hrdě vkročím. Však hrůzo! Výkřik zoufalý, ubohá v mdloby klesá – já jeden skok a tisknu ji k sobě až srdce plesá. Leč ona hned se probudí řkouc: „pryč, vždyť jste jak tyčka, 42 dřív byl jste přece k něčemu, teď však jste jako svíčka.“ Já zkoprněl – leč hrdě vstal, slzu jsem rozmáčk’ v řase... ó adie! ty lásko má, i cyklu, duše nevinná! já – pivo piju zase... 43
(Dle pana Broučka.)
Já také jednou na měsíc jsem v plné pýše jel, bych odtamtud pár medailí si vydobyti směl. A jel jsem vzdušné po cestě bez valných obtíží, bez šutru, prachu, rigolů, což každý nahlíží. Jak dlouho jel jsem, sotva vím, však dlouhý byl to cíl, já spurta musel mnohokrát vzít, nežli jsem tam byl. Snad jel jsem noc a zase den, a noc a dne zas půl, když unaven jsem octl se na rovině jak stůl. 44 A přede mnou na rovině cyklistů malých řad – mne očekával v nadšení – ba víc než tisíc snad. A jak mne zřeli, v jeden hlas mi „na zdar“ volali, a samým enthusiasmem s koleček padali. – A do města když v triumfu jsme v řadách vcházeli, tu vzdušné dívky bleďoučké nám kvítí házely. Kol hlav nám vlály prapory – zněl jásot v stráň i dol, – já, cíl pak všeho nadšení, se hrdě zhlížel kol. Pak banket byl. O, Bože můj! to nebyl banket náš – já vzpomínal při jídlech všech náš dobrý na kulaš. Leč spustím clonu přes oběd, mne závod jen tam táh’ – 45 proto jsem zvědav překročil závodní dráhy práh. Tam bylo plno! – Publikum, – měsíčních krásek květ – na zápasy již čekalo v lesku svých toilet. Tak první start byl, druhý též, pak třetí, čtvrtý v čas, a „jízda hostů“ místo své si zaujala v ráz. – V té jel jsem já. – Můj bicykl jak obr v startu stál, já obdiv budil: favorit – z jezdců se každý bál. V ráz jeli jsme. – Já pozadu, bych viděl na tu smeť, však v sledním kol řek’ jsem si: teď hochu „hip“ a – jeď. A spurta vzal jsem ve mžiku... ký Parom stroj mi splet, já v spurtu tom tak velikém jsem v zápasníky vlét. – 46 Dva zadní k smrti přejel jsem, a přední k Bohu již svou duši malou dávali, když má je smačkla tíž... Co pak se stalo, v mlžinách jen v duši mojí je, – vím tolik jen, že poctě své jsem tím dal: „adié.“adié“. Že ramen sto mne chopilo jak v šalné mumraji, a přes kameny vléknulo měsíce ku kraji. A řevem přímo obrovským mne svrhlo v hlubinu, co pomstu za můj spurtíček a v jízdě routinu... – – – – – – – – – – – – – – – Jak k zemi jsem se dostal as, to sám bych věděl rád, jen tolik mohu ujistit, že hrozný byl to pád. Tak veliký, že lomozem mi mráz jel po těle, 47 když spocen jsem se probudil ve troskách – postele. – A na nebeském azuru tak klidně měsíc stál, mně zdálo se, že potupně se na mne nějak smál. 48
Dva jezdci.
Dva jezdci jeli silnicí po cestě v prach se halící, – na kolech oba jeli; ten jeden tlust’ byl jako míč a druhý tenk’ zas jako tyč, – však oba jezdci smělí. A jeli, jeli větru chvat, – a chvílí ten neb onen spad’, – však to buď k jejich chvále, – že žádný v to ni slova řek’, jen když dopadnul, trochu hek’, a jel zas potom dále. Tak uběhlo jim drahně chvil, když „tenký“ takto promluvil: „Můj druhu v jízdě věrný, mne cesta naše neleká, leč noc již není daleká a my jsme bez lucerny.“ 49 A „tlustý“ dí: „Hm, noc je zlá, však horší bouř je veliká, jež v paty se nám věsí; a vůkol jenom čirá pláň, zde v levo řeka, v pravo stráň – ta cesta v před mne děsí...“ Dál mlčky jeli silnicí, déšť střídal se již s vichřicí, ve mracích hromy hřměly. – A jeli, jeli větru chvat, a chvílí ten neb onen spad’ – kol hvozdy se již stměly. Noc rozestřela temnou síť, že zřít nebylo před se píď, ni druha podle sebe; jen „tlustého“ zní funění a hrozné hromu dunění, a blesk jen křížil nebe. V tom v dáli vidět světla kmit, – tam jistě lidé musí být! vzkřik’ směle „tenký“ zhurta, a na povel se dali v let, u cíle aby byli hned, tož vzali na to spurta. 50 Hoj! chvatem k cíli spějí již; své únavy necítí tíž a sny spřádaj’ již v duchu: o teplém krbu světnice, v níž jistě mladá dívčice, kde posedět lze v suchu – – V tom rána, výkřik, dvojí plesk, kol náraz, roury, drátů třesk, pak ticho jako v hrobě – – jen déšť svou notu vede dál, a někdo jak by zavzdychal tak z hlubokosti sobě. A z domku lidé se světly, již výkřik; náraz postřetli, se vyřítili chvatem, na mokré deštěm silnici dvě těla našli ležící, zmazané řádně blátem. Ten jeden tlust’ byl jako míč, a druhý tenk’ zas jako tyč, leč oba v těle celí; však před šraňkem v příč staženým dva cykle s kolem sraženým se v troskách dosud chvěly. 51 A že v těch lidech planul cit a znalci byli kalamit, hned na nocleh je zvali, a oni jako sportsmani, již zvyklí byli na zvaní, s poklonou hnedky vstali. Pak oba všedše pod střechu si popřáli noc oddechu po pádu, jenž je znavil; a ještě tutéž bouřnou noc kovář šel cyklům na pomoc, a jak moh’, tak je spravil. A ráno jeli poznovu, však opatrně k domovu ti jezdci, rázní, smělí; ten jeden tlust’ byl jako míč a druhý tenk’ zas jako tyč – na kolech oba jeli. 52
Poslání.
Druzi! Jsem starý cyklista – leč pěšky jsem jen chodil, a jenom někdy na dvoře jsem cizí kolo – vodil. Já bál se sedat vysoko, bych hluboko neklesl, a proto bolesť neumu jsem v duši svojí nesl. Však pojednou a rovříky se octly maní v Praze, já na ně hled’ a v jeden mžik mi bylo v srdci blaze. A jezdit jsem se naučil tak bez námahy, tísně, že samým blahem, rozkoší cyklistské pěl jsem písně. 53 A někdy – takhle u večer jsem je u verše kladl, a při tom často vzpomínal, kdy a kde jsem spadl. Teď Vám je, druzi, posýlám – snad pobaví Vás chvíli, a byť i jenom některá – já dost mám za svou píli. E: lk; 2002 54
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Leminger, Jindřich
(Tiskem F. Šimáčka v Praze. – Nákl. vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+56

Věnování: Kohout, Josef
(Prvnímu mistru českému Josefu Kohoutovi v důkaz úcty a obdivu J. L.)