Dva jezdci.
Dva jezdci jeli silnicí
po cestě v prach se halící, –
na kolech oba jeli;
ten jeden tlust’ byl jako míč
a druhý tenk’ zas jako tyč, –
však oba jezdci smělí.
A jeli, jeli větru chvat, –
a chvílí ten neb onen spad’,
– však to buď k jejich chvále, –
že žádný v to ni slova řek’,
jen když dopadnul, trochu hek’,
a jel zas potom dále.
Tak uběhlo jim drahně chvil,
když „tenký“ takto promluvil:
„Můj druhu v jízdě věrný,
mne cesta naše neleká,
leč noc již není daleká
a my jsme bez lucerny.“
49
A „tlustý“ dí: „Hm, noc je zlá,
však horší bouř je veliká,
jež v paty se nám věsí;
a vůkol jenom čirá pláň,
zde v levo řeka, v pravo stráň –
ta cesta v před mne děsí...“
Dál mlčky jeli silnicí,
déšť střídal se již s vichřicí,
ve mracích hromy hřměly. –
A jeli, jeli větru chvat,
a chvílí ten neb onen spad’ –
kol hvozdy se již stměly.
Noc rozestřela temnou síť,
že zřít nebylo před se píď,
ni druha podle sebe;
jen „tlustého“ zní funění
a hrozné hromu dunění,
a blesk jen křížil nebe.
V tom v dáli vidět světla kmit, –
tam jistě lidé musí být!
vzkřik’ směle „tenký“ zhurta,
a na povel se dali v let,
u cíle aby byli hned,
tož vzali na to spurta.
50
Hoj! chvatem k cíli spějí již;
své únavy necítí tíž
a sny spřádaj’ již v duchu:
o teplém krbu světnice,
v níž jistě mladá dívčice,
kde posedět lze v suchu – –
V tom rána, výkřik, dvojí plesk,
kol náraz, roury, drátů třesk,
pak ticho jako v hrobě – –
jen déšť svou notu vede dál,
a někdo jak by zavzdychal
tak z hlubokosti sobě.
A z domku lidé se světly,
již výkřik; náraz postřetli,
se vyřítili chvatem,
na mokré deštěm silnici
dvě těla našli ležící,
zmazané řádně blátem.
Ten jeden tlust’ byl jako míč,
a druhý tenk’ zas jako tyč,
leč oba v těle celí;
však před šraňkem v příč staženým
dva cykle s kolem sraženým
se v troskách dosud chvěly.
51
A že v těch lidech planul cit
a znalci byli kalamit,
hned na nocleh je zvali,
a oni jako sportsmani,
již zvyklí byli na zvaní,
s poklonou hnedky vstali.
Pak oba všedše pod střechu
si popřáli noc oddechu
po pádu, jenž je znavil;
a ještě tutéž bouřnou noc
kovář šel cyklům na pomoc,
a jak moh’, tak je spravil.
A ráno jeli poznovu,
však opatrně k domovu
ti jezdci, rázní, smělí;
ten jeden tlust’ byl jako míč
a druhý tenk’ zas jako tyč –
na kolech oba jeli.
52