BRATRSTVÍ.
1920.
NAKLADATEL JAN TOUŽIMSKÝ, VRŠOVICE.
[1]
TYTO BÁSNĚ VZNIKLY PŘÍLEŽITOSTNĚ V LETECH 1914-18; JSOU BEZNÁROČNÝM PROJEVEM TÍSNĚ I NADĚJÍ TĚCHTO ROZHODNÝCH LET.
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4]
Světová válka.
Válko,
světová válko,
vítám tě!
Živelná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,
nutnosti, očekávaná v nějaké otřasné formě,
v dychtění po činech rázných, které by vzrušily žití,
v počinech, nikoli v slovech, které by rodily vzestup,
slavná ty válko,
v prvý ráz uproklínaná lidstvem, však žehnaná pozděj’,
neboť tys’ podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla,
aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo k jsoucnu.
Obměno nekonečnosti,
ozvuku přerodných bojů,
zemí jež tolikrát přešly,
poznovu očisti lidstvo,
poznovu přerozuj, spaluj,
vše co je slabé a chabé,
vše co je nečinné, choré
mýti a kácej,
žehnaná bouři!
5
V spálenišť dýmu a pachu prolité vznícené krve
hrdinů padlých,
obětí nového věku,
vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny leží,
z kterých vždy nové zas kmeny
vzrůstají svěže,
bývalých staletí dorost světlejší, způsobilejší
k chápání míru.
Šťasten jsem, že jsem se dožil
tebe, ó světová válko,
současník přerodu lidstva,
velikých dějů,
které vždy za řadu věků
schvacují zemi.
Dívám se do tvojích hlubin, dívám se do tvojích výšek,
světe, můj úchvatný světe,
má lásko;
vzdálen tvých zdánlivých zmatků,
které vždy prožíváš znova,
osnuji budoucí děje budoucích lidí.
Vidím svým duchovým zrakem zástupy příštích svých bratrů
tíhnoucích k jednotě světlé, k bratrství národů země,
v duchovním vesmíru zřící bez mezí společnou oblast,
v které vše láskou i smírem, bez konce, počátku činem,
6
kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost.
Oceán úporných bojů,
krve a ohně a pláče,
dělí nás od tebe ještě, daleký, daleký světe,
útvare nový
nového věku a lidstva.
Jako teď geolog šťastný nalézá v útrobách země
památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem
v dobách svých neblahých potop,
nalezne jedenkrát také historik budoucích dějů
památky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu,
památky krutého věku, člověk kdy železem mluvil,
kulí a třaskavinami, ve kterých viděl svou sílu,
jediný výraz své moci.
Nakloněn nad těmi zbytky minulých přežilých kultur
po dlouhém studiu uzná, že byly zápasy nutny,
aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí,
poznal, že jedině duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou.
Ty, jenž byls’ v prvopočátku, ty, který na konec budeš,
odvěký světový boji, úděsný ve svojí masce
pyramid krvavých mrtvol, zničených kvetoucích krajin,
hořících obydlí lidských,
vznešený, zázračný, světlý
v pláni však ducha,
7
na které stokrát víc’ tvoříš, nežli snad zničila hmota –
žehnán, ó žehnán buď námi,
převrate, nutný
k vývoji možností příštích,
bez něhož budoucí mety nebylo stihnout by možno.
Uprostřed potopy hrůzné
krve a vzdechů a pláče,
do dálek neznámých spouštím sirou svou archu,
jeden z těch nečetných lidí nezoufajících si nikdy,
v každý čas přesvědčen pevně o lepším budoucnu lidstva
přese vše zdánlivé zmatky, mlhy a překážky dnešku,
spouštím svou záchrannou archu,
v které mám zavřenu víru nezdolnou v lidstvo a pokrok,
abych moh’ po krutých deštích, které se na zemi snesly,
zoufalstvím, bídou a smutkem
topíce všechno,
při prvním zátřpytu slunce nesmírné duchové říše
vypustit s větévkou míru operutěného posla,
s větévkou nadějí nových v nové a jasnější žití.
Z planoucích hekatomb tvojích,
válčící světe,
z dýmu tvých spálenišť, z trosek, z výparů nesčetných mrtvol
vzlétá, jak z popelu svého zázračný mythický fénix,
období nové,
duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží,
v rozmachu všelidské lásky zemi jež nahradit musí
8
bolest a ztráty a hrůzy,
aby svět k hrudi své přitisk’ jako květ vesmíru čárný,
dones’ jej v apotheose ke trůnu zářnému bohů,
Vesmíru zákonných strážců!
9
Ponorková válka.
Úchvatně, mocně se vlní oceán vodstev,
volnosti odvěký symbol svobody trvalé, ryzí,
východ z něj v rubínech tryská uprostřed nejčistších skvostů,
západ v něm zrcadlí požár šílených polibků slunce,
blesky jej nemohou spoutat,
bouře jej nemohou zmoci,
věčně týž oceán, věčně.
Hrdý jak v počátku světa,
dobroděj životodárný,
obživu člověku skytá,
plavidla na plecích nosí
od jedné pevniny k druhé;
passáty ztepluje zemi od pólu k pólu,
cyklóny, smrštěmi čistí nemoci zhoubné,
v hlubinách záhadných chová zásoby zázračných věcí,
lovcům jež ochotně vydá.
Nemohli hrdosti zmoci,
nemohli volnosti zmoci,
nemohli bratrství zmoci,
kterým lneš k zemi,
10
nikdy tě nesvedli k piklům, do svojich pletich,
k uskokům nemohli svést tě, k podlosti, zradě,
ke které schopno jen bylo člověčí plémě.
Posléze, triumfe doby! vynašli přece
prostředek jistý, jímž tebe působit nutí
při jejich záludných rejdech, při jejich zlobách a děsech,
jimiž jsi opovrhoval.
Podmořské čluny teď bloudí pod tvojí hladí,
torpéda vystřelujíce do boků lodí,
pustili po vlnách tvojich záhubné miny,
které jen zkázu kol sijí,
otroctví, násilí, bídu –
Co si tak myslíš, ó moře, při této frašce?
Pevnina nestačí lidem, aby se vražditi mohli,
v hloubku tvé velebné říše vnášejí nízké své sváry,
zmatky a neshody, pikle,
chtějí tě spoluvinníkem učinit ničemných pudů.
Moře, ó nesmírné moře!
Vidím tě oblévat zemi dokola kolem
s neměnnou mateřskou láskou, s neměnnou mateřskou péčí
k pozemské hroudě,
vidím tě ku konci světa
stejné a nepozměněné,
hrdé jak v praprvních dobách,
z tebe kdy vzrůstala země,
první kdy zjevil se živok na pevné zemi.
Plemeno lidské až zmizí
se svými zbraněmi, stroji, s uměním, s vědou a pouty,
11
země až bude jak kdysi
po prvé vynořivší se z čirého, tmavého klína
bezbřehých vodstev,
zůstaneš pořáde touže velebnou, neporobenou
volnosti říší,
vítěznou posléze nad vším od věků zrozeným tvorstvem:
triumfem svobody, míru, rovnosti, nekonečnosti!
12
Volnosti.
Principovi.
Lidstvo!
Širý jak obloha luzná, volný jak bouře
vlní se nad tebou šumně volnosti prapor
dosavad nevidný zraku, v dosah však budoucím věkům.
Pod oním praporem stojí nesmírné davy,
zpívají marseljés verše, pronikavější než kdysi,
za kterých nejenom národ, nýbrž vše národy země
v bratrství, volnosti, smíru
řadí se v nezdolné čety
v příboji lidského moře
vroucího tisíciletí.
Hodina spásná kdys přijde, určena vesmírnou sudbou,
volnosti zákon se zjeví všem, kteří neuvěřili,
v podobě nového Krista,
nového evangelia.
Zmrvena půda je těly proroků – předbojovníků,
kteří již v tušení smělém drtili omyly věků,
předčasně narodivše se,
sklizně však nedočkavše se,
13
úděl všech proroků měli, odměnu předbojovníků,
kterých dav nepochopuje, zatemněn přítomna bídou,
aby snad postihnout mohl,
jeden že za všecky bratry
na oltář život svůj klade.
Jeden jen za všecky bratry!
Úchvatná budoucí věta, která se v budoucnu splní.
Slovo, jež v pozdějším dění teprve skutkem se stane,
které dnes ojedinělé, nezcela chápáno proto.
Sopečná půda je země.
V nitru jí oheň se valí.
Sopečná půda je člověk.
V nitru má oheň a lávu.
Nezapře matky své nikdy,
stejně jak ona chce volnost.
Spoután jsa, bouří a ničí
za cenu volnosti tvorstva.
Z prabuňky zrodil se člověk.
Prabratr nerostů, rostlin.
Hmota mu v kolébku věnem
dala svět širý a volný;
vědomí, všickni že rovni ve světě dálném.
První to chaosu slovo nezniklo v člověka duchu.
Stále je pamětliv toho, všickni že rovni jsou sobě,
nikdo ni větší, ni menší, kdokoli člověkem zrozen.
Z jediné pralátky vznikl
celý svět, veškero lidstvo,
k jediné pralátce tíhne
vše, co je stvořeno tady.
Z naprosté volnosti, jíž je světelný, bezmezný vesmír,
k naprosté volnosti zase cítí se puzeno všecko.
14
Bratři, mí současní bratři,
zdá se mi krev vaše vřelá,
z pod lisu věčna jež stéká
do kádě úrodné země, aby v ní kvasila bouřně,
nečistou pěnu že metá, pracuje úporně, žhaví,
aby se změnila jednou
ve vzácné šumivé víno, jehož by člověk se napil.
Slavnostní výsostná chvíle!
Všecko až lidstvo se spojí
v jediný zázračný řetěz
souzvuku, bratrství, lásky:
tenkráte v závrati smrtné poslední poroby obět
zachytí blankytný pohár, který mu před skonem metne
radostný, zářivý vesmír,
nabere vzácného vína
staletím lisovaného,
nabere vzácného vína, ryzího, vykvašeného,
prošlého procesem krutým
po volnu, svobodě touhy.
V posledním dechnutí ještě ochutná opojný nápoj,
podá jej nejbližším bratrům, ti zase nejbližším bratrům –
kolovat bude tak pohár, vesmírna blankytný pohár,
dokola tančící země...
Tehdy pak zapějí ústa celého, celého světa
volnosti hymnu.
15
Hrob na bojišti.
Padl mi kamarád v boji, dobrý a srdečný hoch,
do prsou střelen byl kulkou, sotva se dovléci moh’
k lesíku, naši kde stáli.
V smrtelném tažení ještě,
uprostřed šrapnelů deště
odevzdal dojatým druhům krvavý medajlon malý,
aby jej manželce dali.
Četl jsem od něho dopis, nedávno tomu,
psal jej své mladistvé choti z bojiště domů:
„Buďte mně zdrávi, tam v dáli, nejdražší bytosti moje!
V zákopu píši ten lístek uprostřed strašného boje;
nad námi šrapnely skučí, houfnice duní, hřmí, hučí, granáty praskají všady.
Třetí den v prudkém jsme boji, prořídly naše již řady.
Medajlon se synkem naším, kterýs’ mi dala,
když jsi mne naposled doma v objetí jala,
na prsou pořáde nosím,
slzami svými jej rosím.
Jak se vám, drazí mí, daří?!
Na nebi večerním kdesi hořící městečko září.
16
Nádherné panorama!
Kdybych byl raději zase ve vlasti, doma a s váma.
Bůh dá, že zdrávi se všickni sejdeme v krátku!
Líbám vás v horoucí lásce: děti a matku.matku.“
*
V duchu zřím u lesa růvek kdesi tam v dáli,
na křížek vojáci-druzi tabulku dali:
Poslední sbohem druhu, jejž měli rádi.
Jeho kamarádi.
*
Nad hroby v krajině cizí podzimní vichry dují,
o slibných květinách lidských, zkosených, vypravují..vypravují...
17
Pole.
Oře sedlák z jara role pod olšemi,
pluhem rozorává těžce černou zemi;
kráčí zadumaně za vlnami radla,
myslí na semena, v ornici jež padla.
*
Týden zuřily zde kruté boje.
Ku předu se hnaly naše chrabré voje;
za dunění, hřmění děl a střelby hluku,
za pokřiku „hurá,“hurá“, divých ořů ržání
v rachocení pušek, v hrůzném třesku zbraní
padlo zde půl pluku. –
Mrtví, poranění leží na bojišti.
Občas ještě vzduchem šrapnel k lesu sviští...
To tam ukryly se nepřátelské řady.
Na rovině opět ticho vládne všady.
*
– Moje drahá ženo s třemi sirotami,
opatruj vás Pán Bůh, smiluj se nad vámi!
18
– Pomstěte nás, věrní kamarádi moji,
vzpomeňte mé smrti, hoši, v lítém boji!
– Matko má, můj otče, vzpomínám teď na vás,
modletež se večer za mou duši zdrávas!
– Navrátím se domů, rány mé se zhojí...
Ach, jak těším se již na ves rodnou svoji!
– Milenko má sladká, konec jarní báji.
Zdali modré oči pro mne zaplakají?..zaplakají?...
– Tobě drahá vlasti, vám, mí spolubratři,
poslední můj povzdech, myšlenky mé patří!
– – –
Nad bojištěm noc svá křídla smírná sklání;
jako stíny bloudí vzdechy, vzpomínání...
*
Láskyplně s nebe letní slunce plane...
Pole zlatých klasů, pole požehnané
těžkou sklizní voní.
Chléb náš vezdejší,
ó dejž nám, Pane!
19
Jason.
Americké děti poslali dětem
evropských válčících států k vá-
nočním svátkům loď „Jason“
s nákladem dárků...
(Časopisecká zpráva).
Na vlnách širého moře, hrdého, nespoutaného,
pod mapou souhvězdí věčných nad světem pootevřenou,
noří se z propasti vodstev slunný a vznešený koráb,
úsměvy nesoucí světu starému z Nového světa:
Jason!
Jako kdys v mythické době po Argu v nadšení světlém
Jason plul se zlatým rounem z báječných Kolchidy končin,
koráb pln kořisti čárné blíží se Evropy břehům,
lačnýma očima čekán, srdéčky rozbolenými.
V plamenech Evropa soptí!
Tisíce sirotů pláče pro drahé odešlé otce,
které jim Lítice války unesla v Morany luhy;
úsměvy koráb jim veze, polibky Nového světa
od dětí dětem...
20
O štědrý večere srdcí!
kdy děti si od světa k světu v soucitu ručky své tisknou,
zda jasnou jsi předzvěstí doby slavného sbratření lidstva,
kdy v lásce a osvětě, míru
vzejde nám želané slunce krásnějších věkův?
21
Československým legiím.
Na všech frontách slávské voje
jako hradba z žuly stojí,
zápolíce, zmírajíce
ve světovém lítém boji
za vlast svoji, která čeká
na svých dětí slavnou sklizeň,
jíž by posléz’ ukojila
po svobodě dávnou žízeň.
Pokroku již nezadrží
barbar šavlí, pušek hrází,
okovy se rozlamují,
nová doba lidstvu vzchází,
v které každý národ bude
právo míti volně žíti,
aby mohla píseň Lidství
jako chorál světem zníti.
A ta naše slávská lípa
zelení se zaskví smavou,
český lev se hrdě vztýčí,
potřese svou hřívou plavou,
22
u vědomí práva, síly
do daleka zařve temně,
aby bylo slyšet všude,
že je vzhůru česká země!
23
Českoslovenští legionáři.
Stateční hoši!
Nikoli proto, že pro vlast životy dali jste v sázku,
nikoli proto, že věnec rekovných činů vás zdobí,
nikoli pro vaši smělost, pro vaše nadšení, zdatnost
obdiv svůj k nohám vám kladu,
pro jinou věc si vás vážím:
Život váš vzorem je kázně, bratrství, pospolitosti,
bez záští, sobectví, klamu,
v životě stejně jak v smrti
prodchnuti společným duchem, v jedinou rodinu spiati
lnuli jste přese vše věrně
druh k svému druhu.
Rád mám vás, legionáři,
vojáci ve službách pravdy, volnosti, spravedlnosti,
celému světu jste dali zářivý důkaz:
v svornosti, rovnosti, lásce
možno že nádherně žíti,
nádherně zmírat!
24
Kozonoh a puška.
V hluboké prastaré lesy v divokých vrších,
v kterých dech pohanských božstev dosavad vane,
líticí válečnou zahnán dovlek’ se raněný voják;
obličej smrtelně bledý zarostlý zcuchaným vousem,
zaslepen stružkami krve, s čela jež stéká mu zvolna,
v zedraných špinavých šatech na prsou porozhalených,
rána kde krutá se černá, život jíž uniká z těla,
který dlaň sevřená křečí marně se udržet snaží.
V pravici dosavad třímá vražednou pušku.
Klopýtá, belhá se slepě k prameni, který v snech slyší
tryskati pod kmeny stromů, olbřímů rozrytých věky,
upadá, plazí se mechem, v mrákotách posléze cítí,
svěží chlad u svojí hlavy;
upouští vražednou pušku, pravicí k ústům svým nese
první hlt vody –
dříve však, než jeho ústa dotkla se krůpěje vody,
zastřely mrákoty temné vojínův pohled.
Posvátné pohanské ticho vládne zas v prastarém hvozdě.
Stromy si sdělují zkazky o jiném světě,
25
dávno, tak dávno již zašlém,
o bájce v báji.
Soumrak se pozvolna snáší, temní se zcela.
Bledý pruh měsíce kmitá klenutím hvozdu
v studánce čiré,
před kterou na mechu leží bezduchý voják.
Na blízku zapraská větev, křoviny šustí,
laně to k zdroji jdou píti, pojednou stanou,
zírají na tělo cizí, poblíž jež studánky leží –
na to se v houšti zas tratí.
V půlnoci sejdou se víly, s nymfou by porozprávěly
u čisté hladiny zdroje. Kloní se nad zjevem divným,
neznámým, nehybným, tmavým,
světlými prstíky svými nesměle dotýkají se vražedné pušky,
která jak upír se tiskne k spícímu tělu,
zírají užaslým zrakem na černé chuchvalce krve,
na ruku zaťatou v křečích do prsou porozhalených..porozhalených...
Posléze průsvitná nymfa nabere v květinnou číši křišťálné vody,
oblaží zsinalá ústa smutného těla.
Víly se rozprchnou tiše, nymfa se noří zas v pramen.
Pohaslo měsíční světlo, temno je v hlubokém hvozdě.
Tisíce, tisíce varyt vzduchem se rozezvučelo,
koruny laškovně šumí pozdravy zlatému slunci,
které se vyhouplo slavně na nebes baldachýn modrý.
Rušno je v procitlém hvozdě, slyšet je praskání větví,
26
zrychlené cupoty nohou, výkřiky, volání, pískot,
křovinou u zdroje právě vyrazil kozonoh snědý,
za ním se družina řítí křepčících veselých faunů,
vlasy jich provity kvítím, v rukou jich píšťaly svítí.
Stanuli u zdroje. Vidí padlého vojáka ležet.
Ihned se seskupí kolem, radí se, šuškají, křičí,
škubou jej, lehtají, štípou.
Tělo jak bezducho leží.
Náhle zřel kozonoh pušku. Chopil ji zvědavě rukou,
zvedl ji vysoko k očím, prohlížel zkoumavě, moudře,
náhle si poskočil svěže, utíkal s kořistí v houští.
Pištící družina za ním.
Zmizeli všickni.
– – – – – – – – – –
Procitá zraněný voják jako by zázrakem k žití.
Otvírá horečně oči, pramen zří svítit.
Chvějící dlaní hlt vody nabírá chtivě a pije.
Omývá ránu si v prsou, sesláblých ztrátami krve,
usedá, v hlavě mu hučí. Pojednou jako by z dáli
podivnou píseň znít slyšel,
bujarou, světlou a šťastnou, v mládí jak slýchal ji pěti,
v dálce kdes na rodných lánech: žito v ní zraje a voní
chlebem svým životodárným, lesy v ní hučí a zvučí
přátelskou ozvěnou, srdce kvete v ní, blaženstvím jásá;
blíž jej to pudí k té písni;
27
šine se houštěmi, mechem, zbujelým kapradím divým,
píseň jej vábí a táhne, před smrtí slyšet chce s blízka,
s blízka, tu píseň tak blahou, v střeštěném zuření války,
ve zkáze, v krveprolití.
Za stromy blýskat již vidí mýtinu smavou.
odkud se kouzelné zvuky, posléz’ jej vzbudivší k žití,
zázračně linou;
s posledním napětím sil svých dovlék se k mýtiny kraji,
s úžasem hledí:
Na mýti faunové křepčí v širokém kruhu.
Uprostřed kozonoh sedí, v ruce má bizarní nástroj,
zlomenou pušku, jíž uzmul vojínu v spánku,
z hlavně si píšťalu zrobil,
s šelmovskou tváří z ní loudí
nejkrasší písničku míru.
28
Hymna budoucnosti.
Lide můj!
Jásej na troskách starého světa!
Bouřlivě zazvoň na svoje zvony!
Doba tvá přišla!
Svoboda!
Pevně spojtež se paže,
v nádherný řetěz spojtež se, dělníci země!
s dělníky ducha!
Odstraňte závory kasty!
Promluvte lidskosti práva:
všichni jsou bratry,
všichni jsou sobě zde rovni!
Země je naše.
Lide můj!
Jásej na troskách starého světa.
Bouřlivě zazvoň na svoje zvony!
29
Smír.
Podoben vznešené duze sklenul se nad zemí mír,
nad celou zemí a lidstvem, nad šírém dalekých moří.
Minula živelná bouře, která svět zvířila mocně,
vydechlo z hluboká sobě veškero lidstvo
po hrozné útrapě, hoři, strádání, bídě.
Konec je hekatomb strašných obětí lidských!
Lítice válečná leží shroucena posléz’
drtivou tíhou své viny, uštvána běsněním svojím.
Z rozvalin budov se plazí šedavé kotouče dýmu,
podobné příšerným zjevům horečných nocí.
Krví je nasáklá půda, ovzduší dosud se chvěje
ozvukem vražedné vřavy.
Člověk zas procitá ze sna, který jak hrozivý upír
na jeho prsou si hověl, krví žil jeho se sytě,
vzpomínku na hrůzný sen svůj rukou si zmateně stírá
se svého horkého čela, které se bohatě perlí
prožitým děsem.
Zmizelo pojednou všechno se snem, jenž děsil...
Člověk se udiven dívá dokola sebe:
Na stromech listoví šumí,
květinky vábivě voní,
skřivánek vysoko v modru
blaženě, blaženě zpívá.
30
Opětně člověk je tvorem, stvořeným k podobě božské,
znovu zas cítí se spojen přátelstvím se všemi lidmi,
nechápe, kterak je možno vraždit se krutě,
země když pro všecky stačí,
všem když je laskavou matkou.
Míre, ty posvátné slovo!
Míre, ty rodičko svatá,
z které se zázračně rodí nebeské dítě,
nesoucí ralolesť lásky trpícím lidem.
Míre, ty želaný hoste,
žehnán buď pod střechou lidí,
kteří tě vítají šťastni solí a krajíčkem chleba,
hledíce uctíti tebe z plného srdce.
Rozevři žehnanou náruč,
obejmi všechny nás v kruhu, dovol, ať slyšíme všichni,
kterak nám v prsou zas bije společně všelidství srdce...
Slavnostní chvíle
příchodu míru a lásky!
možno tě oslavit plně fábory, jásotem davů?
možno je vyslovit řečí horoucí díky
za všechno, za všechno lidstvo?
možno tě vyjádřit jedním, jediným obrazem skvělým?
Náplni symbolů zářných,
souhrne nejkrasších představ:
lesíku, v jehožto stínu milenci k sobě se tulí,
lučino, na které kvete blaženství na místo květin,
potoku, protékající svěže a radostně nitry,
skřivánku, prozpěvující nad klasy zralými k žatvě,
31
zářící kupoli světlá, pod níž plá duchový věhlas,
obetkej tichým svým kouzlem
pohledy, slova a činy pozemských tvorů,
sílu dej nesčetným pažím budovat na troskách starých,
přežilých kultur
budovu nového věku důstojnou zrození příštích.
V zástupech národů různých,
jimž tvojím příchodem vzešlo volnosti, svobody slunce,
v jehožto paprscích roste zázračná duchovní setba
osvěty, lásky a krásy,
v zástupech dětí, žen, mužů z všech konců širého světa,
chvěje se pohnutím, stojím, na zjev tvůj velebný patřím,
kterak se ubíráš kolem vítězně, slavně a smavě
přes celou zemi,
nemohu nalézti slova, kterým bych vykřik’ svou radost
v jásotu nesčetných hlasů
v ústrety tobě,
cítím jen radosti slzy, kterak mé svlažují zraky,
po tvářích vroucně se řinou,
deru se ku předu prudce, rozrážím davy,
bez smyslů k tobě se vrhám,
chápu se lemu tvé řízy ve větru vlající vlídně,
abych jej políbil vděčně za všechno, za všechno lidstvo
osvobozeného světa.
E: jf; 2004
32