Smír.
Podoben vznešené duze sklenul se nad zemí mír,
nad celou zemí a lidstvem, nad šírém dalekých moří.
Minula živelná bouře, která svět zvířila mocně,
vydechlo z hluboká sobě veškero lidstvo
po hrozné útrapě, hoři, strádání, bídě.
Konec je hekatomb strašných obětí lidských!
Lítice válečná leží shroucena posléz’
drtivou tíhou své viny, uštvána běsněním svojím.
Z rozvalin budov se plazí šedavé kotouče dýmu,
podobné příšerným zjevům horečných nocí.
Krví je nasáklá půda, ovzduší dosud se chvěje
ozvukem vražedné vřavy.
Člověk zas procitá ze sna, který jak hrozivý upír
na jeho prsou si hověl, krví žil jeho se sytě,
vzpomínku na hrůzný sen svůj rukou si zmateně stírá
se svého horkého čela, které se bohatě perlí
prožitým děsem.
Zmizelo pojednou všechno se snem, jenž děsil...
Člověk se udiven dívá dokola sebe:
Na stromech listoví šumí,
květinky vábivě voní,
skřivánek vysoko v modru
blaženě, blaženě zpívá.
30
Opětně člověk je tvorem, stvořeným k podobě božské,
znovu zas cítí se spojen přátelstvím se všemi lidmi,
nechápe, kterak je možno vraždit se krutě,
země když pro všecky stačí,
všem když je laskavou matkou.
Míre, ty posvátné slovo!
Míre, ty rodičko svatá,
z které se zázračně rodí nebeské dítě,
nesoucí ralolesť lásky trpícím lidem.
Míre, ty želaný hoste,
žehnán buď pod střechou lidí,
kteří tě vítají šťastni solí a krajíčkem chleba,
hledíce uctíti tebe z plného srdce.
Rozevři žehnanou náruč,
obejmi všechny nás v kruhu, dovol, ať slyšíme všichni,
kterak nám v prsou zas bije společně všelidství srdce...
Slavnostní chvíle
příchodu míru a lásky!
možno tě oslavit plně fábory, jásotem davů?
možno je vyslovit řečí horoucí díky
za všechno, za všechno lidstvo?
možno tě vyjádřit jedním, jediným obrazem skvělým?
Náplni symbolů zářných,
souhrne nejkrasších představ:
lesíku, v jehožto stínu milenci k sobě se tulí,
lučino, na které kvete blaženství na místo květin,
potoku, protékající svěže a radostně nitry,
skřivánku, prozpěvující nad klasy zralými k žatvě,
31
zářící kupoli světlá, pod níž plá duchový věhlas,
obetkej tichým svým kouzlem
pohledy, slova a činy pozemských tvorů,
sílu dej nesčetným pažím budovat na troskách starých,
přežilých kultur
budovu nového věku důstojnou zrození příštích.
V zástupech národů různých,
jimž tvojím příchodem vzešlo volnosti, svobody slunce,
v jehožto paprscích roste zázračná duchovní setba
osvěty, lásky a krásy,
v zástupech dětí, žen, mužů z všech konců širého světa,
chvěje se pohnutím, stojím, na zjev tvůj velebný patřím,
kterak se ubíráš kolem vítězně, slavně a smavě
přes celou zemi,
nemohu nalézti slova, kterým bych vykřik’ svou radost
v jásotu nesčetných hlasů
v ústrety tobě,
cítím jen radosti slzy, kterak mé svlažují zraky,
po tvářích vroucně se řinou,
deru se ku předu prudce, rozrážím davy,
bez smyslů k tobě se vrhám,
chápu se lemu tvé řízy ve větru vlající vlídně,
abych jej políbil vděčně za všechno, za všechno lidstvo
osvobozeného světa.
E: jf; 2004
32