Kozonoh a puška.
V hluboké prastaré lesy v divokých vrších,
v kterých dech pohanských božstev dosavad vane,
líticí válečnou zahnán dovlek’ se raněný voják;
obličej smrtelně bledý zarostlý zcuchaným vousem,
zaslepen stružkami krve, s čela jež stéká mu zvolna,
v zedraných špinavých šatech na prsou porozhalených,
rána kde krutá se černá, život jíž uniká z těla,
který dlaň sevřená křečí marně se udržet snaží.
V pravici dosavad třímá vražednou pušku.
Klopýtá, belhá se slepě k prameni, který v snech slyší
tryskati pod kmeny stromů, olbřímů rozrytých věky,
upadá, plazí se mechem, v mrákotách posléze cítí,
svěží chlad u svojí hlavy;
upouští vražednou pušku, pravicí k ústům svým nese
první hlt vody –
dříve však, než jeho ústa dotkla se krůpěje vody,
zastřely mrákoty temné vojínův pohled.
Posvátné pohanské ticho vládne zas v prastarém hvozdě.
Stromy si sdělují zkazky o jiném světě,
25
dávno, tak dávno již zašlém,
o bájce v báji.
Soumrak se pozvolna snáší, temní se zcela.
Bledý pruh měsíce kmitá klenutím hvozdu
v studánce čiré,
před kterou na mechu leží bezduchý voják.
Na blízku zapraská větev, křoviny šustí,
laně to k zdroji jdou píti, pojednou stanou,
zírají na tělo cizí, poblíž jež studánky leží –
na to se v houšti zas tratí.
V půlnoci sejdou se víly, s nymfou by porozprávěly
u čisté hladiny zdroje. Kloní se nad zjevem divným,
neznámým, nehybným, tmavým,
světlými prstíky svými nesměle dotýkají se vražedné pušky,
která jak upír se tiskne k spícímu tělu,
zírají užaslým zrakem na černé chuchvalce krve,
na ruku zaťatou v křečích do prsou porozhalených..porozhalených...
Posléze průsvitná nymfa nabere v květinnou číši křišťálné vody,
oblaží zsinalá ústa smutného těla.
Víly se rozprchnou tiše, nymfa se noří zas v pramen.
Pohaslo měsíční světlo, temno je v hlubokém hvozdě.
Tisíce, tisíce varyt vzduchem se rozezvučelo,
koruny laškovně šumí pozdravy zlatému slunci,
které se vyhouplo slavně na nebes baldachýn modrý.
Rušno je v procitlém hvozdě, slyšet je praskání větví,
26
zrychlené cupoty nohou, výkřiky, volání, pískot,
křovinou u zdroje právě vyrazil kozonoh snědý,
za ním se družina řítí křepčících veselých faunů,
vlasy jich provity kvítím, v rukou jich píšťaly svítí.
Stanuli u zdroje. Vidí padlého vojáka ležet.
Ihned se seskupí kolem, radí se, šuškají, křičí,
škubou jej, lehtají, štípou.
Tělo jak bezducho leží.
Náhle zřel kozonoh pušku. Chopil ji zvědavě rukou,
zvedl ji vysoko k očím, prohlížel zkoumavě, moudře,
náhle si poskočil svěže, utíkal s kořistí v houští.
Pištící družina za ním.
Zmizeli všickni.
– – – – – – – – – –
Procitá zraněný voják jako by zázrakem k žití.
Otvírá horečně oči, pramen zří svítit.
Chvějící dlaní hlt vody nabírá chtivě a pije.
Omývá ránu si v prsou, sesláblých ztrátami krve,
usedá, v hlavě mu hučí. Pojednou jako by z dáli
podivnou píseň znít slyšel,
bujarou, světlou a šťastnou, v mládí jak slýchal ji pěti,
v dálce kdes na rodných lánech: žito v ní zraje a voní
chlebem svým životodárným, lesy v ní hučí a zvučí
přátelskou ozvěnou, srdce kvete v ní, blaženstvím jásá;
blíž jej to pudí k té písni;
27
šine se houštěmi, mechem, zbujelým kapradím divým,
píseň jej vábí a táhne, před smrtí slyšet chce s blízka,
s blízka, tu píseň tak blahou, v střeštěném zuření války,
ve zkáze, v krveprolití.
Za stromy blýskat již vidí mýtinu smavou.
odkud se kouzelné zvuky, posléz’ jej vzbudivší k žití,
zázračně linou;
s posledním napětím sil svých dovlék se k mýtiny kraji,
s úžasem hledí:
Na mýti faunové křepčí v širokém kruhu.
Uprostřed kozonoh sedí, v ruce má bizarní nástroj,
zlomenou pušku, jíž uzmul vojínu v spánku,
z hlavně si píšťalu zrobil,
s šelmovskou tváří z ní loudí
nejkrasší písničku míru.
28