Světová válka.
Válko,
světová válko,
vítám tě!
Živelná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,
nutnosti, očekávaná v nějaké otřasné formě,
v dychtění po činech rázných, které by vzrušily žití,
v počinech, nikoli v slovech, které by rodily vzestup,
slavná ty válko,
v prvý ráz uproklínaná lidstvem, však žehnaná pozděj’,
neboť tys’ podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla,
aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo k jsoucnu.
Obměno nekonečnosti,
ozvuku přerodných bojů,
zemí jež tolikrát přešly,
poznovu očisti lidstvo,
poznovu přerozuj, spaluj,
vše co je slabé a chabé,
vše co je nečinné, choré
mýti a kácej,
žehnaná bouři!
5
V spálenišť dýmu a pachu prolité vznícené krve
hrdinů padlých,
obětí nového věku,
vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny leží,
z kterých vždy nové zas kmeny
vzrůstají svěže,
bývalých staletí dorost světlejší, způsobilejší
k chápání míru.
Šťasten jsem, že jsem se dožil
tebe, ó světová válko,
současník přerodu lidstva,
velikých dějů,
které vždy za řadu věků
schvacují zemi.
Dívám se do tvojích hlubin, dívám se do tvojích výšek,
světe, můj úchvatný světe,
má lásko;
vzdálen tvých zdánlivých zmatků,
které vždy prožíváš znova,
osnuji budoucí děje budoucích lidí.
Vidím svým duchovým zrakem zástupy příštích svých bratrů
tíhnoucích k jednotě světlé, k bratrství národů země,
v duchovním vesmíru zřící bez mezí společnou oblast,
v které vše láskou i smírem, bez konce, počátku činem,
6
kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost.
Oceán úporných bojů,
krve a ohně a pláče,
dělí nás od tebe ještě, daleký, daleký světe,
útvare nový
nového věku a lidstva.
Jako teď geolog šťastný nalézá v útrobách země
památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem
v dobách svých neblahých potop,
nalezne jedenkrát také historik budoucích dějů
památky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu,
památky krutého věku, člověk kdy železem mluvil,
kulí a třaskavinami, ve kterých viděl svou sílu,
jediný výraz své moci.
Nakloněn nad těmi zbytky minulých přežilých kultur
po dlouhém studiu uzná, že byly zápasy nutny,
aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí,
poznal, že jedině duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou.
Ty, jenž byls’ v prvopočátku, ty, který na konec budeš,
odvěký světový boji, úděsný ve svojí masce
pyramid krvavých mrtvol, zničených kvetoucích krajin,
hořících obydlí lidských,
vznešený, zázračný, světlý
v pláni však ducha,
7
na které stokrát víc’ tvoříš, nežli snad zničila hmota –
žehnán, ó žehnán buď námi,
převrate, nutný
k vývoji možností příštích,
bez něhož budoucí mety nebylo stihnout by možno.
Uprostřed potopy hrůzné
krve a vzdechů a pláče,
do dálek neznámých spouštím sirou svou archu,
jeden z těch nečetných lidí nezoufajících si nikdy,
v každý čas přesvědčen pevně o lepším budoucnu lidstva
přese vše zdánlivé zmatky, mlhy a překážky dnešku,
spouštím svou záchrannou archu,
v které mám zavřenu víru nezdolnou v lidstvo a pokrok,
abych moh’ po krutých deštích, které se na zemi snesly,
zoufalstvím, bídou a smutkem
topíce všechno,
při prvním zátřpytu slunce nesmírné duchové říše
vypustit s větévkou míru operutěného posla,
s větévkou nadějí nových v nové a jasnější žití.
Z planoucích hekatomb tvojích,
válčící světe,
z dýmu tvých spálenišť, z trosek, z výparů nesčetných mrtvol
vzlétá, jak z popelu svého zázračný mythický fénix,
období nové,
duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží,
v rozmachu všelidské lásky zemi jež nahradit musí
8
bolest a ztráty a hrůzy,
aby svět k hrudi své přitisk’ jako květ vesmíru čárný,
dones’ jej v apotheose ke trůnu zářnému bohů,
Vesmíru zákonných strážců!
9