[Romance ze světa kulturních lidí]
S přáním všeho nejlepšího
v novém roce
Em. Janský
Vydáváme tento novoroční svazek
původních a dosud neotištěných
veršů J. S. Machara jako soukromý
a neprodejný tisk, který je
dokumentem dnešní doby
V PRAZE V PROSINCI 1938
[5]
ROMANCE ZE SVĚTA
KULTURNÍCH LIDÍ
Byl jednou jeden velekněz,
čněl slávou takřka do nebes,
za zdobu lidstva cizina,
za světce vlastní otčina,otčina
jej prohlásily. Štědře sil,
co čet a sám si vymyslil
po zemi své i po světě
o morálce a osvětě,
o cti a pravdě vítězné,
o důslednosti železné
a řekněm krátce: těchto „o“
by mohlo býti sto a sto
a všecka nesla ssebou vzlet,
že právem kořil se jim svět.
Však velekněz ten velebný
měl také tajuplné dny,dny
jak slunce skvrny. Časem sňal
svůj ornát věštce, na leb dal
si pytláckou jen čepici
a vsadiv kulku v ručnici
do mlčenlivé noci šel
a střelil si – ne po zvěři,
však byli lidé někteří,
7
že hymnus pět mu nechtěli,
patroni chladní, kyselí –
tož po těch pálil; druhý den
pak býval tuze potěšen,
když ministrantů jeho sbor
mu hlásil, ten a ten že chor
je jaksi, ránu dostal prý
a neví se, jak, z ruky čí.
Těch ministrantů pestrou směs
si choval slavný velekněz,
je živil, šatil, platil jim
za vonný kadidlový dým
i dopouštěl by na ně vlít
též někdy jeho slávy kmit,
(vždyť hlásal, člověk živ že je
nejenom pouze chlebem zde).
A bylo dobře, že je měl:
v svých žácích žije učitel,
a tak když vystoup velekněz
ze slávy světa do nebes,
je tak nám, jako by tu byl;
co kdys tak ženerosně sil,
to oni stále hlásajíhlásají,
ač truchlí za ním, jásají,
že neodešel, že je tu,
že nepad v mrtvou dřímotu,
8
že Smrt prohrála zápas s ním,
že nebyl tvorem smrtelným,
že bez něho je smutno nám –
atd. – těmto mátohám
se nedivte, znak bolesti,
když stihne koho neštěstí,
že odejde mu živitel
(těla i duse), zbude žel
a ať už je to kdokoli,
pak chodí jen a blábolí.
Leč v jednom jsou zde chlapíci
ti pozůstalí truchlící,
to lebka jejich přebystrá
se naučila od mistra,
tož pytlačení. Na líc svou
teď masku protiplynovou
si nasadí (jdou ve kroku
s vymoženostmi pokroku)pokroku),
neznámí za dne bílého
kurážně střelí každéhokaždého,
kdo mistrovi jsa protiven
mu kalil náladu, jim den.
Tož střílí a ty střely jich
jdou v intencích jen mistrových,
ta maska protiplynová
je jako ve tmě uchová
a oni, ducha rytíři,
v tom rovni svému pastýři
9
jdou kurážně. Jich svědomí
je čisto, jsouť si vědomi,
že pro mistrovu slávu čest
jich práce požehnána jest.
Bez masek sijí, co on sil,
pod maskou žijí, jak on žil,
tak, jeho praví dědici,
luk vezmou, kámen, ručnici
a nic-li z toho nemají,
tu zvykem psů jen štěkají –
a s tváří dobře zakrytou
pseudo- či anonymitou
na všechny ony útočí,
jimž nehledli by do očí,
což činí vždycky padouši,
jež zákryt očí pokouší
ke klukovství a radí jim
i k jiným kouskům kulturním.
Blah, komu v žití Osud skytskyt,
kol sebe taký průvod mít,
blah třikrát, kdo tu v odchodu
zanechá lidstvu, národu
tak čilé apoštoly zde
svých metod, praktik, slávy své!
10
ZAČÁTKEM ZÁŘÍ 1938
Je známo přece tu i tam,
že smyslem činnosti mé bylo
připravit národ ku změnám,
kde svobodně by se mu žilo
bez Vídně, Němců, Habsburků,
bez všech těch porob ducha, těla,
nu, rozbít onu komůrku,
kam jej ta zloba uzavřela.
Já šel jak voják: dojdu-li,
já neznal, já znal jenom cíl.
A dějiny se sunuly,
den přišel, sen se vyplnil.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Je tomu dvacet roků nyní.
Zřím kolem sebe, hledím zpět.
Všeliká mračna výhled stínístíní,
člověka lecjaks mění svět.
A víte, drazí, co je dneska
mou touhou osobní a snem?
Dnes, kdy ta volná země česká
má volnost slova zákonem?
Dnes chtěl bych v sklonku svého žití
– když volnost, tedy oběma –
té svobody pro verš svůj míti,
co pro své prosy Henlein má.
11
BEZ NADPISU
Jak je ti nyní, veliký ty duchu?
Peníze v bankách, slávu svou máš v suchu,
pomníky tvoje, v nichž podoby není,
se jízlivým tvým úsměvem dál cení,
a červi vědy dál se vděčně sytí
z myšlenek, jež jsi sbíral v živobytí
ze zásob lidí měrou menší, větší
a dal jim jen svou uslintanost šnečí – –
A národ, jenž ti trochu kvapně vřele
přiřk novou šarži „osvoboditele“,
když v čelo státu samozřejmě jaksi
ses postavil a zahájil jsi v praxi
kult osoby své, svojí výtečnosti –
teď vzpomíná Tě. A má taktu dosti,
že nerozbírá: klidně, bez kritiky
poslouchá divadelní slávu, vzlyky. –
Sám dýchá těžce. V duši nejistotu,
přemýšlí o smrti a o životu...
Tak nemocnému je, když vzpomínají
mu na lékaře, jemuž chválu vzdají
neb doktor ten před rokem umřel právě
a ovšem trůní v nadpozemské slávě,
tož vzpomínají výtečnosti jeho
i slávy, uměn muže proslulého –
a pacient ten poslouchá vše tišetiše,
on ví, že těžko mu je, sotva dýše,
12
on ví, že možná dnes, či možná zítra
či pozítří sám nedočká se jitra –
a uvědomí-Ii si tyto řečiřeči,
jen rty své stáhne v pohrdlivé křeči –
vždyť nebožtík ten doktor – on teď cítí –
mu roky otravoval celé žití
a co mu radil, jaké léky dával,
jen kořen života mu osekával,
a že tu leží v strašné nejistotě –
doktora toho zásluhou je totě.
13
PROROK
Ano, prorok. Přede mnou kdys stál
a své věštby takto povídal:
Do sta roků nebude víc válek,
surovostí těchto svět je dalek –
– Možno tedy vojsko rozpustiti? –
Tak. Vždyť svět se touží uklidniti.
Všecky spory, neshody a hněvy
budou putovati do Ženevy.
– Tam je tedy sbor, jenž všecko zléčí? –
Líp než mečem vše jde zklidnit řečí.
Ušetří se takto peněz dosti
pro podpory v nezaměstnanosti,
pro vědy, měst našich okrášlení,
humanitních cílů podpoření,
do světa i pošlem české lidi,
vždyť náš člověk sotva přes nos vidí.
Voják zmizí s kanóny i koni,
jak se světový mír uzákoní.
– Řeknem jim to? – Není ani třeba.
Půjdou, když jen bude pro ně chleba
a ten bude. Svět chce jinak žíti,
za pokrokem světlou cestou jíti
pravdy, osvěty a humanity,
jak to kázal kdys Ten na kříž vbitý.
V jeho stopách. Ale bojem ne.
– Já se mírně usmál: Dojemné! –
14
JE VŠE TO MOŽNO?
Je vše to možno? Národ veškerý
že masopustní žije úterý?
Hrá na slepce si? Či jsou jeho roty
jen sebevědomými idioty?
Půl sta miliard dluhů, lidé zlatí,
za tisíc roků si je nezaplatí,
a na nich stojí naše republika,
jež demokracie si s chloubou říká –
nač dluhem trudit duši? Vzhůru číše!
Francii sláva! Na zdar naší říše!
Za svátkem svátek, slavnost za slavností
a jubilea, z dálky přijdou hosti,
do světa pořádáme výlety,
dáváme dary, skvělé bankety
a řeční se –
ach, ano: masopust,
úterý masopustní. Víno sem!
Na vlastní velkost sobě připijem!
A řeční se zas...
Inu masopust.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Přichází po něm středa popeleční.
Zmlkají jaksi výtečníci řeční.
A nastává pak mrazný, tichý půst.
15
CO BYLO MOŽNO
Válku ved by jen stát marnotratník.
Dnes se jinak odehrá ta věc.
Je tu, řekněm, v čele státu státník,
jenž je cizích zemí hladovec.
Řekne přímo. Vyzve cizí státy.
Ty do města toho tam a tam
vyšlou ihned svoje delegáty,
ti si sednou za stůl ku mapám.
To a to chci – prstem ukazuje
delegátům onen hladový,
ze čtyř každý hlavou pokyvuje
a tím spor je vlastně hotový.
Oznámí se nyní potrefnému
arbitrů čtyř svorné míněnímínění,
termín k vyklizení dá se jemu –
a je v koncích celé tažení.
Bez bodáků, bez dělové střelby,
bez mrtvol i bez ohavných ran,
bez sirotků, vdov, jak stát ten šel by
od karet tak trochu obehrán,
také peněz tolik nestálo to,
vůbec vezměm všecko kolkolemkolkolem,
o pokroku lidstva všecko toto
svědčí přesvědčivým hlaholem.
16
I TO BY BYLO MOŽNO...
Dalaj Lama z Tibetu
poslal velkou deputaci
do Říma a Berlína:
Páni mocní, chvíle tu,
kdy se všecko právem vrací,
nový řád se začíná.
Dalaj Lama, otec svatý,
našel v dávných dějinách,
že lid jeho býval pánem
s Langobardy, svými braty,
v těchto žírných rovinách:
v Čechách nad polabským lánemlánem,
na Moravě u řeky,
jež má stejné jméno s zemí,
něco hor, jež jak pás hranic
vpletly se tam bezděky,
půjde s rovinami těmi,
vadit nebude nám pranic.
Páni mocní, přiřkněte,
jak to svatý otec žádá –
Kývl Řím. Kýv Berlín rád.
A teď sami řekněte
ubohá co čs. vláda?
Řekla: Prosím. Račte brát. –
17
LOUČENÍ
Tak Sněžko s bohem! S bohem všem,
kdož v řadě celá století
jste chránili tu naši zem.
Jsme svlečeni, jsme prokleti.
Kolébky našich mladých řek,
vy cíle našich pohledů,
vrátíte se nám nazpátek?
Kdo říká: doufat dovedu?
Ještěde, hory Jizerské,
ty Milešovko modravá,
vy všechny hory severské
i drahé Bezdězi vy dva,
ty páse rudohorských hlav,
vy lesy drahé Šumavy –
je pravdou to? Byl národ práv,
když boj ved o vás krvavý?
Ve školách budou děti mít
atlasy nové... ptám se všech:
možno si jenom představit
bez těch hor mapu nových Čech?
18
Snad bude na severu Říp,
na jihu Blaník, kde se spí.
Praotče Čechu měl jsi líp
zem vybrat, potomci kde tví
spát nebudou, když bude zlezle,
ať v hoře, ať to na zemi –
proč nás tak Osud stihl zde,
že člověk hrůzou oněmí?
Nu, bratře Čechu, vem jen, vem,
co nechal Osud praktický:
tu Bílou Horu s Petřínem,
vrch Žižkův, kopec Ďáblický.
Kus dějin před očima zde,
v nichž výstraha je, též i vzor,
v dvou druhých zase obraz je
kdys tvojích pyšných velehor. –
30. IX. 1938.
19
PRAVDA
Nu, marno, bratři, nebudem si spílat.
Co je to pravda? – ptal se už kdys Pilát
a myl si ruce. Mihotavým letem
otázka tato bloudí stále světem.
A dá se povědít to v okamžení:
Pravda je něco, co tu nikdy není,
ač ve všech lidských hubách sedí, ach tu,
a každý žurnál má ji v pevném pachtu,
a každý řečník ten se v prsa bijebije,
že pravda v nájmu u nich jenom žije,
a každý pop ji pro své náboženství
co schody reklamuje ku blaženství,
a každý státník padá do nadšenínadšení,
když hlásá její slavné vítězení – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
A komu popud k přemýšlení zavdá
pár těchto slok, dí jistě: je to pravda.
20
1. LEDNA 1938
„Pro tento rok vám mohu prorokovat:
nebude válka, můžem býti klidni.“ –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nebyla. Jen kdo chtěl, moh pozorovat,
že brzy potom stal se malér Vídni,
pak usnesli se – nešlo ani o rok –
že dokola náš stát nám ostříhají
a provedli to. Pak náš dobrý prorok
dal s bohem hodnosti své, svému kraji
a v letadlo sed a frrr do dálky.
Ach, dobře viděl: vše šlo bez války.
21
DĚKUJI...
Jak zařezaní mlčeli jste klidně,
co jako houby po dešti
nám vyrůstalo jasně očividně
národní velké neštěstí,
půl děti a půl blázni od dne ke dni
s ješitou starým na špici
jste sunuli se, pošetilci bědní,
za jezdeckou tou čepicí,
když slez pak s koně, na nějž vyšplh čile
se mužík prázdný dřevěný,
vy samozřejmě přiběhli jste mile
a drželi mu střemeny
a za ním šli a naslouchali řečem
o jeho já, tom velkém neklamném,
jež nenechalo pochyb u vás v něčem,
o státě vašem významném –
teď vše je pryč, i geniální hlava,
opery její, bujné sny,
stát sotva dýše, těžce postonává
a tak tak žije smutné dny.
Vy procitáte, tisíce vás vidí,
co chyb tu a že možno nebylo
vše nějak zvrátit u bláhových lidí,
tak všecko bedně skončilo.
Ač každý viděl... každý ovšem myslí
jen sebe sama... každý, to byl on...
22
tak vylízáte z děr svých, moudří sysli,
dnes každý bije na výstražný zvon –
dva tři se sejdou, rozbor situace
soud nad minulem, proroctví
a úsudky, že potřebí je práce,
a kde že začít, prý se ví,
tož židé, hromadění prebend, příjmů,
restrikce osob, úřadů –
a mě též k vyvršení jaksi šprýmů
zvou blahosklonně v poradu,
prý jisto, že jsem s lecčíms nesouhlasil,
a známo, za co bojuji,
tož přijít mám tam, abych také hlásil,
že s nimi jít chci... Děkuji.
23
PO POHŘBU
(10. října 1938.)
Tak svého hlupáčka jsme pochovali.
Byl věru důvěřivý k zbláznění,
vykládal bajky, my mu naslouchali
a divili se jeho nadšení.
My viděli ho v roznícení svatém
a před očima světa celého:
on mněl se býti skoro velestátem
a vyrobil si světce velkého.
A ctil jej jako báječného Honzu,
jenž zabil draka; jemu za živa
soch tisíce on vybudoval z bronzu,
daň samozřejmá, čestná, poctivá.
A jeho jménem křtil on spolky, školy,
nádraží, třídy v městech a tak dál
ba, dumal, zda vhod mu by nebylo-li,
že dějepis náš jím by začínal.
A světec usmíval se, vida slávu
a kýval hlavou. Potom zemřel nám,
a hoře strašné zmocnilo se davu,
pláč, nářek stoupal k nebes končinám.
24
Do srdcí našich po něm vstoupil zjista
(vždyť hlupáček chce lásky předmět mít)
mužíček čilý, vždycky optimista,
jenž nebál se za pokrokem vždy jít.
Zas život v slávě, roznícení svatém
a před očima světa celého
zas mněli jsme se býti velestátem
a nebáli se nikde ničeho.
My měli přátel! Veliké i malé,
pár velestátů, slavných, výtečných,
a republiky stejně jako krále,
jsme ctili v stycích vždycky srdečných...
A oni? Jak pak dívali se asi
na naše naivní dětské způsoby?
Ty pomníky, to nadšení, ty hlasy,
svatořečnění živé osoby?
Jak? Vidíme to. Historie hezká.
Čtyři se sjeli. Hned se smluvili.
Bez něho o něm. Hlupáčka nám dneska
bez debaty a křiku pohřbili.
Pláč, nářek po něm. Pozdní rozželení
a proklínání dvaceti těch let
slepoty vlastní, přátel, jichž už není
i světce, jenjenž tak zklamal nás i svět.
25
Utřete oči. Obraťme je k předu.
Po hlupáčkovi zůstal tady syn.
Je náš všech stejně a chce ku posledu
přec žíti dál. A ten je prost všech vin.
My zařiďme mu čistě domek malý,
jenž dědictvím po hlupáčkovi zbyl,
my mějme nad ním dozor neustálý,
aby se v ničem, ničem netatil.
Ať čisté ruce má a jasnou hlavu,
vždy pamětliv, že stojí sám a sám,
že z čeho vyrost, na tom stojí v právuprávu,
ať vale dá všem světa pohádkám.
Ať šetrný je, přímý, člověk prostý,
ať neopičí se už po nikom,
svět navštíví ho, dobrá, vítá hosty,
chléb se solí, to stačí v slohu tom.
Ať – – Osude, už přenechávám tobě
tu další starost. Rač s ním vždycky být.
Můj konec blízko. A já aspoň v hrobě
bez hoře, vzteku chtěl bych spát a tlít.
26
DO NOVÉHO ŽIVOTA
Tohleto je tedy správný prolog:
Panebože, kdo je sociolog,
kdo je humanity hlasatelem,
kdo jde s optimismem v žití celém,
kdo jen v pokrok věří neustálý,
kdo tě, panebože, denně chválí,
kdo po zádech strany šplhá výše,
kdo na žoku peněz sedí v pýše,
kdo to „Pravda vítězí“ jen hlásá,
kdo, že v demokracii je spása,
kdo má vůbec hesel plnou hubu,
kdo je metá přes ohradu zubů,
kdo má svíčku a chce slunce zhasit,
kdo se chystá bědný národ spasit –
a zná chytráky i hlupce koupit,
do všech novin s portmonkou zná vstoupit –
panebože s bohem, hromy sem.
Do těch lebek. Potom čert je vem!
E: tb; 2004
27