DĚKUJI...
Jak zařezaní mlčeli jste klidně,
co jako houby po dešti
nám vyrůstalo jasně očividně
národní velké neštěstí,
půl děti a půl blázni od dne ke dni
s ješitou starým na špici
jste sunuli se, pošetilci bědní,
za jezdeckou tou čepicí,
když slez pak s koně, na nějž vyšplh čile
se mužík prázdný dřevěný,
vy samozřejmě přiběhli jste mile
a drželi mu střemeny
a za ním šli a naslouchali řečem
o jeho já, tom velkém neklamném,
jež nenechalo pochyb u vás v něčem,
o státě vašem významném –
teď vše je pryč, i geniální hlava,
opery její, bujné sny,
stát sotva dýše, těžce postonává
a tak tak žije smutné dny.
Vy procitáte, tisíce vás vidí,
co chyb tu a že možno nebylo
vše nějak zvrátit u bláhových lidí,
tak všecko bedně skončilo.
Ač každý viděl... každý ovšem myslí
jen sebe sama... každý, to byl on...
22
tak vylízáte z děr svých, moudří sysli,
dnes každý bije na výstražný zvon –
dva tři se sejdou, rozbor situace
soud nad minulem, proroctví
a úsudky, že potřebí je práce,
a kde že začít, prý se ví,
tož židé, hromadění prebend, příjmů,
restrikce osob, úřadů –
a mě též k vyvršení jaksi šprýmů
zvou blahosklonně v poradu,
prý jisto, že jsem s lecčíms nesouhlasil,
a známo, za co bojuji,
tož přijít mám tam, abych také hlásil,
že s nimi jít chci... Děkuji.
23