BEZ NADPISU
Jak je ti nyní, veliký ty duchu?
Peníze v bankách, slávu svou máš v suchu,
pomníky tvoje, v nichž podoby není,
se jízlivým tvým úsměvem dál cení,
a červi vědy dál se vděčně sytí
z myšlenek, jež jsi sbíral v živobytí
ze zásob lidí měrou menší, větší
a dal jim jen svou uslintanost šnečí – –
A národ, jenž ti trochu kvapně vřele
přiřk novou šarži „osvoboditele“,
když v čelo státu samozřejmě jaksi
ses postavil a zahájil jsi v praxi
kult osoby své, svojí výtečnosti –
teď vzpomíná Tě. A má taktu dosti,
že nerozbírá: klidně, bez kritiky
poslouchá divadelní slávu, vzlyky. –
Sám dýchá těžce. V duši nejistotu,
přemýšlí o smrti a o životu...
Tak nemocnému je, když vzpomínají
mu na lékaře, jemuž chválu vzdají
neb doktor ten před rokem umřel právě
a ovšem trůní v nadpozemské slávě,
tož vzpomínají výtečnosti jeho
i slávy, uměn muže proslulého –
a pacient ten poslouchá vše tišetiše,
on ví, že těžko mu je, sotva dýše,
12
on ví, že možná dnes, či možná zítra
či pozítří sám nedočká se jitra –
a uvědomí-Ii si tyto řečiřeči,
jen rty své stáhne v pohrdlivé křeči –
vždyť nebožtík ten doktor – on teď cítí –
mu roky otravoval celé žití
a co mu radil, jaké léky dával,
jen kořen života mu osekával,
a že tu leží v strašné nejistotě –
doktora toho zásluhou je totě.
13