ROMANCE ZE SVĚTA
KULTURNÍCH LIDÍ
Byl jednou jeden velekněz,
čněl slávou takřka do nebes,
za zdobu lidstva cizina,
za světce vlastní otčina,otčina
jej prohlásily. Štědře sil,
co čet a sám si vymyslil
po zemi své i po světě
o morálce a osvětě,
o cti a pravdě vítězné,
o důslednosti železné
a řekněm krátce: těchto „o“
by mohlo býti sto a sto
a všecka nesla ssebou vzlet,
že právem kořil se jim svět.
Však velekněz ten velebný
měl také tajuplné dny,dny
jak slunce skvrny. Časem sňal
svůj ornát věštce, na leb dal
si pytláckou jen čepici
a vsadiv kulku v ručnici
do mlčenlivé noci šel
a střelil si – ne po zvěři,
však byli lidé někteří,
7
že hymnus pět mu nechtěli,
patroni chladní, kyselí –
tož po těch pálil; druhý den
pak býval tuze potěšen,
když ministrantů jeho sbor
mu hlásil, ten a ten že chor
je jaksi, ránu dostal prý
a neví se, jak, z ruky čí.
Těch ministrantů pestrou směs
si choval slavný velekněz,
je živil, šatil, platil jim
za vonný kadidlový dým
i dopouštěl by na ně vlít
též někdy jeho slávy kmit,
(vždyť hlásal, člověk živ že je
nejenom pouze chlebem zde).
A bylo dobře, že je měl:
v svých žácích žije učitel,
a tak když vystoup velekněz
ze slávy světa do nebes,
je tak nám, jako by tu byl;
co kdys tak ženerosně sil,
to oni stále hlásajíhlásají,
ač truchlí za ním, jásají,
že neodešel, že je tu,
že nepad v mrtvou dřímotu,
8
že Smrt prohrála zápas s ním,
že nebyl tvorem smrtelným,
že bez něho je smutno nám –
atd. – těmto mátohám
se nedivte, znak bolesti,
když stihne koho neštěstí,
že odejde mu živitel
(těla i duse), zbude žel
a ať už je to kdokoli,
pak chodí jen a blábolí.
Leč v jednom jsou zde chlapíci
ti pozůstalí truchlící,
to lebka jejich přebystrá
se naučila od mistra,
tož pytlačení. Na líc svou
teď masku protiplynovou
si nasadí (jdou ve kroku
s vymoženostmi pokroku)pokroku),
neznámí za dne bílého
kurážně střelí každéhokaždého,
kdo mistrovi jsa protiven
mu kalil náladu, jim den.
Tož střílí a ty střely jich
jdou v intencích jen mistrových,
ta maska protiplynová
je jako ve tmě uchová
a oni, ducha rytíři,
v tom rovni svému pastýři
9
jdou kurážně. Jich svědomí
je čisto, jsouť si vědomi,
že pro mistrovu slávu čest
jich práce požehnána jest.
Bez masek sijí, co on sil,
pod maskou žijí, jak on žil,
tak, jeho praví dědici,
luk vezmou, kámen, ručnici
a nic-li z toho nemají,
tu zvykem psů jen štěkají –
a s tváří dobře zakrytou
pseudo- či anonymitou
na všechny ony útočí,
jimž nehledli by do očí,
což činí vždycky padouši,
jež zákryt očí pokouší
ke klukovství a radí jim
i k jiným kouskům kulturním.
Blah, komu v žití Osud skytskyt,
kol sebe taký průvod mít,
blah třikrát, kdo tu v odchodu
zanechá lidstvu, národu
tak čilé apoštoly zde
svých metod, praktik, slávy své!
10