KDY NA BOJIŠTÍCH
DOHŘÍMAJÍ DĚLA?!
V Praze 1904.
Nakladatelství V. Kotrby.
[1]
Před válkou.
Tmu čiročirou budoucnost nám nese –
Což z drápů války nikdy nevymkne se
duch hledající ideálů, krásy –
Což nikde není pomoci a spásy?
Je potřeba, by lidstvo – aby žilo –
svých statných synů těla roztříštilo,
by pole pila teplé krve proudy!?
Kde práva štít, kde spravedlivé soudy?!
Tak vzdychám, volám – Hlucha leží země;
hlas jenom tichý ozývá se ve mně,
že vlnami jsme, na nichž bouře lítá,
že prachem jsme, jenž po cestách se zmítá.
3
Král a kněz.
Král k biskupovi obrátil svou řeč:
„Můj kněže, zítra posvětíš mi meč!
Mám velká vojska, věřím v jejich sílu
a v dělbě světa žádám svého dílu!“
Děl na to biskup, zachmuřiv se v tváři:
„Jsou vrahové a lupiči a žháři,
kdo výbojnicky cizí země ničí!
Krev jimi prolitá až k nebi křičí! –
Co postavila loupež, zvrhnou časy!
Tak mluví z dějin varující hlasy:
Král Alexandr na svá mladá léta
strach, hrůzu nosil po třech dílech světa
a hýčkán zdarem, pěstí proti právu
až do Indie zanášel svou slávu,
a kdy svět před ním klonil se jak třtina,
dal prohlásit se za Božího syna. –
A co duch dějin dále o něm píše!?
Že tvůrce svého nepřečkala říše!
A v novém věku Napoleon prvý
svět hnojil kostmi vojsk a kropil krví,
své orly nosil po všech světa koutech
a jařmil národy a držel v poutech,
4
a trůny rozdával, jak se mu chtělo. –
I jeho štěstí krátký konec mělo!
Co bitvy daly, jedna zvrhla zcela,
až pod ranami Francie se chvěla
a strůjce bitev opuštěný v hoři,
jak vězeň zhynul na ostrově v moři!“
Král dupnul. – Kněz i slovo jeho mizí – –
Sto tisíc smrtí táhne k zemi cizí!
5
Píseň o výbojném mocnařimocnáři.
Na trůně povstal panovník,
meče hrot do země vrazil,
prohlásil válku, aby jí
souseda zničil a zkazil.
Vzletnými slovy sepsaná
k národu výzva se množí:
„Nepřítel, říše úkladník,
pobit buď s pomocí Boží!Boží!“
***
Hrnou se vojska se všech stran,
silnice nemohou stačit,
válečný prospěch vymáhá
kopytem úrodu stlačit.
***
Nastal den bitvy. Děsný den.
K slovu se dostala děla,
hřímavou střelbou velkých vojsk
zdupaná země se chvěla.
Z lidí a koní teplá krev
stéká se, potokem řine,
v kulovém dešti pluk a pluk
útočí, padá a hyne.
6
Nastalou nocí příšernou
derou se poslední vzdechy –
dějiště září zalily
v dědinách hořící střechy!
***
Táhne se týden. Vojáci
nestačí kopati doly –
z mrtvol a z krve v kalužích
otrava vyrůstá v poli.
Nové a nové oběti
padají morovou ranou –
Po tvářích matek, sester, žen
slzy se řinou a kanou.
***
Odstup dvou zemí postaven
za první podmínku míru –
Duše má, silná, silná buď!
V právo si zachovej víru! –
Po vojně v zemích dobytých –
vítězi ke cti a chvále –
souditi budou soudcové
ve jménu nového krále.
7
Noc před bitvou.
Vichřice se rozkvílela
od severu hnaná –
Hory, doly, jsou dvě vojska
k bitvě přichystaná.
Ve vzduchu se chvěje zkáza –
Kam se zítra skloní,
až krev mužstva bude proudem
splývat s krví koní,
na pospas až vystrojí se
červům lidské jatky?!
Jak dvě lodi na úskalí
trůny budou vratky.
Boha bude přivolávat
ta i ona strana.
S modlitbou a s mečem skočí
křesťan na křesťana!
Řádit budou milliony
střel a seků v divém shonu –
hřímat budou děla z hrdel
hrůzostrašnou píseň skonu!
8
Na bitevní čáře.
Kvapí vojsko proti vojsku –
na mračno se mračno tlačí –
Blesky, hromy! – Lidé lidi
pozabíjí, rozmrzačí!
Pušek palba smetá řady,
hradby prsou dělo trhá.
Vojevůdce hazardníkem
tisíce hlav v sázku vrhá.
Země duní – vzdychá – sténá – –
plamen srší, prší, bouří,
z rozdrásaných ňader země
teplá krev se k nebi kouří!
Smrt a zkáza! – Vítězem jest
silnější, byť nebyl v právu! –
Dějepisci budou dětem
nadýmati jeho slávu!
9
Po bitvě.
Dobouřila běsná bitva!
Zbyly její stopy.
Padlí leží jako ve žních
mandele a snopy.
Noc se snesla na bojiště.
Chvilky nelze ztrácet!
Čas je sbírat poraněné,
nedat vykrvácet!
Odnášejí zmrzačené,
k sténajícím běží –
Zkoumá se, kdo ještě dýše
z těch, co kolem leží.
Kopají se velké jámy
na hromadné hroby
mladým, silným, statným mužům,
obětem své doby! –
(Mrtvý vojín pro živé jest
nebezpečným tělem!)
Do šachet se kladou šmahem
přítel s nepřítelem –
bez rakví a těsně k sobě,
pokud stačí míra.
Nerůzní tam stupeň, statek,
vzdělání neb víra:
10
pán i nepán pod lopatou
stejný osud sdílí.
Na všechny se klade stejně
z vápna rubáš bílý.
Nechť si matka vyrve vlasy
zoufalá a bledá –
co má země uzavřeno,
toho zpátky nedá!
Nenajdou míst příbuznípříbuzní, až
pátrat po nich budou;
kost a kouli vyorá jen
oráč pod svou hrudou.
Zamyslí a zadumá se
člověk na té líše,
kde sloup slávy sobě zřídil
rozmnožitel říše!
11
Staroškolské dějiny.
Staroškolské dějiny
divné mají líce:
Ten, kdo vedl válek víc,
má tam listů více.
Násilím kdo povalil
klidné cizí říše,
tomu se tam jména zvuk
s příjmím Velký píše.
Kdo lid honil na jatky,
šlapal jeho práva,
tomu se tam do světa
vytrubuje sláva. –
Ale přijdou časové –
Věk náš už k nim letí –
jež tu slávu slaměnou
vymetou jak smetí.
S ovzduší své oslavy
Napoleon klesne,
války budou vražděním
vášnivosti děsné!
12
Dvě stě let – až Bůh svou láskou
kříse národ ze mdloby
hochům z chalup vdechl ducha
do práce a nadšení –
Kéž by národ nezapomněl,
v čem jest jeho spasení!
13
V noci po 21. červnu.
V tiché, teplé, letní noci
draly se mně do hlavy
na náměstí Staroměstském
bělohorské popravy.
Rozhodl se, zvolal vítěz
v opojivém záchvatu:
„Popraviště mezníkem buď,
odkud není návratu!
Strach a hrůza v každém těle
nech ať kosti roztřese,
kdykoli kat sťatou hlavu
s proudem krve povznese!“ –
Pouhý pohled srdce svíral
jako uhel do kleští.
Dáno heslo: „Pobrat statky!
Tím se národ odčeští!“
***
Kam se noha obrátila,
chodilo se přes hroby –
14
V ten čas píseň Kristovu
lidé budou pěti:
„Milujme se vespolek
jedné země děti!“
15
Svět bojištěm.
Svět bojištěm jest, na kterém duch s duchem
svůj zápas vedou věčně trvající –
v něm jako v bouři blesky hřímající
se rozléhají člověčenstva sluchem.
Co plno síly, překypuje ruchem,
jen na pohled v něm leží síly spící,
jak sopka uvnitř těžko pracující
v svém nitru tajném přímo před výbuchem.
Duch zlý se nikdy nespojuje s citem –
má nože, dýky, podkop s dynamitem –
Duch dobrý září zlatem ranních zoří.
Tam v stopách viny proudy krve tekou –
a blátem země mrtvoly se vlekou –
tu svaté lásky věčné světlo svítí!
16
Napoleonův sen.
K loži pána panovníků tiše vkročil sen:
„Vstaň! Pojď se mnou ven!“
„Kdo jsi, smělče, že tvá lebka prošla stráží mou?“
„Jsem sen, jemuž zdi a zámky zotvírány jsou!
Lidské mozky jsou má dílna, rejdiště mých her –
jak ty světu, tak já tobě dávám směr!“
Hned v tu chvíli byli v horách. Pod nimi čněl čertův most –
rozervané, holé skály vybíhaly v ohromnost.
Čtyry rokle v mezihoří nesly vody čtyr svých řek,
kaskádami divokými řítily se do hloubek.
Ostrý výpar omamoval, až se prsou tajil dech. –
Sen se ozval: „Nejmocnější, promluviti k sobě nech!
Uměls vládnout lidským mozkem, srdce táhnout na sebe,
statisíce mužů v bitvách život dalo za tebe;
kolébavku duše tvojí hřímávaly jícny děl;
tys jak dětskou hračku plány nových bitev vymýšlel,
propasti jsi plnil lidmi, stavě sobě slávy most.
Nebylo nic mocnějšího nad tvou – ctižádost!
Viz ten kotel! kypí krví z lidských mozků, z mužských žil!
Tolik tys jí, tvůrce králů, na bojištích vycedil.
Kde jsou váhy, jež ji zváží!? –
Hleď! Jak hustne, jak se sráží –
17
Slyšíš v bouři prokletí
orkán vzdechů všech svých obětí?
Couváš! – Nejsi Napoleon? Zakomanduj: Děti v před!
Hleď! Jak vichrem zmrazujícím povrch krve tuhne v led! –
Pojďme po něm, velikáne!“
Velel sen a císař šel –
Led se bořil. Napoleon v lidské krvi utápěl – – –
Ošklivý sen! – zabručel si procitnuvší světa pán –
umyl se a nad mapami tvořit nové bitvy plán.
18
Milosrdná sestra!
Stál ve cti Mucius, že pro svobodu Říma
svou ruku pravou v plamenech si škvařil;
čin Winkelriedův vítězně se zdařil,
když – shrnuv kopí pod rukama svýma,
v svou hruď je vrazil, svojim průlom tvoře. –
Děj takový lze přirovnati k hoře,
jež vyvršena z rovin nad oblaky
svým majestátem upoutává zraky.
A přec jest lehčí muži v okamžení
se vrhnout na smrt ve válečné vření,
než odříci se všeho mladé ženě,
když láká život k zábavě a změně
a splňuje jí všechno pomyšlení –
než vzdát se jména, výhod stavu, jmění,
dát odstřihnouti krásné svoje vlasy
a hábit hrubý nosit všechny časy –
než odhodláním vzrůsti na odvahu
svou mysl, vůli, práci, sílu, snahu –
co jí jen možno stěsnat ve člověku –
a bez uznání, pochvaly a vděku
vždy obracet jen ku trpícím lidem
a s vlídnou tváří, s konejšivým klidem,
i tam, kde zločin s nouzí kráčel spolu
a velké vášně vřely ve plápolu,
19
dál umírňoval bol a bídu pestrou
a zvát se prostě – milosrdnou sestrou!
Oč těžší matku nahrazovat dětem
a dcerou býti nad žebrákem-kmetem,
bdít nad ložem, když půlnoc táhne tichá,
když chorý sténá, z hluboka si vzdychá
a trhá tělem, rukama se brání
a po životě chytá – v umírání; –
oč těžší čistit hnisající vředy
a na sebe jen myslit – naposledy;
a v sídle nákazy, jíž hynou mnozí,
jíž každý jiný zdaleka se hrozí,
žít, chodit, sloužit, tušení svá skrývat
a duším skleslým balsám víry vlívat,
že Bůh jest láska, Bůh že není mstitel
a Kristus Pán že náš jest vykupitel,
že za nás všechny – Boha s lidmi blíže –
sám vzdychal vzhůru s krvavého kříže.
Vy páni, kteří z nočních toulek jdete,
tam, ku klášterním oknům pohlédněte,
a ztrmáceni požívaným pudem
až do dna duše zarděte se studem!
Vy krásné dámy, před nimiž se kleká
a z jejichž úst se rozhodnutí čeká,
kdo padne a kdo nad všechny se vznese –
čím vy jste proti těm tam?! – Otřeste se!
20
Pane, zůstaň s námi!
Pověz„Pověz, brachu, proč tak smuten chodíš,
po samotách bloudíš, sám si škodíš,
u veselých nikde nejsi hostem?
Umoříš se duševním svým postem!
Co tě tísní, svírá, tlačí?
Pověz, co to značí?“
„V bouřích duše, ve vichřici stesků
nemám hromů, nemám žhavých blesků
rozbit otroctví, jež v masce nové
svobodou a volností se zove,
přesvědčením prodchnout mysl každou,
války výbojné že jsou jen – vraždou!
Modlíme se: Odpusť naše viny,
jakož i my – – Rouhači jsme, lháři
s farisejským pokrytectvím v tváři! –
Ukřižovaný! Tvá láska čistá
nemá u nás místa!
Co náš pokrok! – Výzkum divy činí,
z něho prýští vzácná dobrodiní;
srdce však – a není to řeč smělá! –
lační po zisku, jsou zatvrzelá,
21
hýření a přepych žijí z nouze –
křesťany jsme podle jména pouze!
Je snad čáka, že se proud ten změní?
Není, dosud není! –
Lodí lidstva pohazují bludy,
kapitáni nevědí, kam kudy!
Praská stěžeň, trhají se trámy! – –
Pane, zůstaň s námi!“
[22]
Obsah.
Před válkou3
Král a kněz4
Píseň o výbojném mocnáři6
Noc před bitvou8
Na bitevní čáře9
Po bitvě10
Staroškolské dějiny12
V noci po 21. červnu14
Svět bojištěm16
Napoleonův sen17
Milosrdná sestra19
Pane, zůstaň s námi!21
E: lk+lp; 2002
[23]