Napoleonův sen.
K loži pána panovníků tiše vkročil sen:
„Vstaň! Pojď se mnou ven!“
„Kdo jsi, smělče, že tvá lebka prošla stráží mou?“
„Jsem sen, jemuž zdi a zámky zotvírány jsou!
Lidské mozky jsou má dílna, rejdiště mých her –
jak ty světu, tak já tobě dávám směr!“
Hned v tu chvíli byli v horách. Pod nimi čněl čertův most –
rozervané, holé skály vybíhaly v ohromnost.
Čtyry rokle v mezihoří nesly vody čtyr svých řek,
kaskádami divokými řítily se do hloubek.
Ostrý výpar omamoval, až se prsou tajil dech. –
Sen se ozval: „Nejmocnější, promluviti k sobě nech!
Uměls vládnout lidským mozkem, srdce táhnout na sebe,
statisíce mužů v bitvách život dalo za tebe;
kolébavku duše tvojí hřímávaly jícny děl;
tys jak dětskou hračku plány nových bitev vymýšlel,
propasti jsi plnil lidmi, stavě sobě slávy most.
Nebylo nic mocnějšího nad tvou – ctižádost!
Viz ten kotel! kypí krví z lidských mozků, z mužských žil!
Tolik tys jí, tvůrce králů, na bojištích vycedil.
Kde jsou váhy, jež ji zváží!? –
Hleď! Jak hustne, jak se sráží –
17
Slyšíš v bouři prokletí
orkán vzdechů všech svých obětí?
Couváš! – Nejsi Napoleon? Zakomanduj: Děti v před!
Hleď! Jak vichrem zmrazujícím povrch krve tuhne v led! –
Pojďme po něm, velikáne!“
Velel sen a císař šel –
Led se bořil. Napoleon v lidské krvi utápěl – – –
Ošklivý sen! – zabručel si procitnuvší světa pán –
umyl se a nad mapami tvořit nové bitvy plán.
18