Některé
pověsti slezské
veršem
Č. OSTRAVICKÉHO.
V BRNĚ.
NÁKLADEM Dra. FRANT. SLÁMY.
[1]
Tiskem Ant. Odehnala v Brně
[2]
Černá kněžna.
Vzplálo slunko zářivé, nad Těšínem vzplálo,
širé slezské krajiny světlem zalévalo,
širé dálné krajiny, hory, doly, pláně, –
ptactvo písní vítalo nové jitro Páně.
Do Marklovic, v lovčí hrad, Černá kněžna jede,
úsměv milý pohrává v tváři její bledé,
po boku jí milý choť, hrabě Forgáč švarný,
dumně ve kraj upíná pohled žhoucí, žárný.
„Hoj, ten milý, slezský kraj!“ hrabě zahovoří,
„Hle, jak ladně, kouzelně, v záři slunka hoří!
Jako smavá zahrada vůkol rozkládá se,
jako obraz nádherný v zlatém slunka jase!
A ty vísky, dědiny, kam se pohled šine,
a ten horstva věnec kol, kterak vlídně kyne!
[3]
Však už chápu, proč ten lid, jejž ty kraje rodí,
Tvoje ústka, paní má, k chvále pouze svodí.
Jedno však tu, paní má, co můj nítí zájem:
Tvoje vláda knížecí, ta mi dosud tajem;
Tvoje vláda podivná, Tvoje panování,
pro něž lid ten v šíř i v dál ctí Tě bez ustání.
Všaktě všude živa jest Tvoje chvála v lidu,
všaktě všude známa jest kněžna od Beskydu;
jako drahou světici lid ten vzývá Tebe
a Tvá chvála dolétá věru v samo nebe!“
Usmívá se v rozpacích Kateřina kněžna
a po tváři úsměvné hrá jí růměň něžná;
sebechvále vzpírá se skromná její duše,
mlčky na svém bělouši k Marklovicím kluše.
Aj, tu v cestu před oře mladá klesá žena,
jako polní lilie bouří nalomená,
úzkost, bolest, hoře zlé vnadnou líc jí cloní,
po níž z očí blankytných slzí proud se roní.
„K Tobě, paní, utíkám ve svém krutém hoři,
Tobě, kněžno, v pokoře noha má se koří,
neopouštěj nešťastné, ujmi se jí, paní,
jedním slovem milosti usuš slzy v skráni!
Políčko jsme osili, celičký náš statek,
k němu toužně vzhlíželi všední den i v svátek,
každým letem hustý klas na políčku vzklíčil,
ale kanec divoký úrodu vždy zničil.
4
Tvým ten kanec majetkem, muž můj jej však zabil,
mstivé lovce knížecí ranou k sobě zvábil,
v železech jej odvedli, jako vraha, žháře,
muže mého uvrhli tmava do žaláře.
Vrať mi muže, vrať mi zas, kněžno přemilená,
oporu vrať duši mé, v bolu zlém jež sténá!
pro druha mých radostí, tužeb všech a tíží
koleno mé v pokoře před Tebou se níží! – –“
„,Ustaň!‘“ kněžna velí jí, sotva tajíc hnutí,
„,Snadsnad nám průchod poskytnou zákonové krutí.
Vzhůru tedy, na zámek, nechať neleníme,
co stalo se, na soudě dokonale zvíme.‘“ –
Zástup lidu, zvědavě jenž se kupí kolem,
„Slávasláva kněžně vznešené!“ jásá strání, polem.
Sedá kněžna v myšlénkách soudnou na stolici,
dobrota však bezměrná zračí se jí v líci.
Však tu lovci blíží se, žalobu svou vedou,
zákonníci, všakých práv, obeznalí vědou,
kloní hlavy, radí se, nález předkládají:
„Pytláka psi vztekliví nechať roztrhají!“
Ale kněžna v soucitu na vinníka zírá,
který bázní zoufalou v poutech před ní zmírá.
„Nuže,“ Černá kněžna dí, „milí páni moji,
rcete nyní opravdu, co ten kanec stojí?“
„,Tři tolary, kněžno ctná,‘“ odpovědí zní to. –
„Aj, těch víc než člověka má nám býti líto?
5
Však my škodu vinníka spočtem’ za let řadu
a pak nález v této při vyřknem’ bez odkladu.“
Ticho. Mlčí radové, mlčí lovci mstiví,
beze hlesu stojí kol zvědavců kruh živý
a v tom tichu napjatém, jako hudby snění
Černé kněžny zvučí hlas klidný, povznešený:
„Nuže mlčí slavný sbor, já pak nález vznáším:
Tři tolary vinník splať pokladnicím naším;
to za ztrátu zvířete, jež nám zhubil v poli,
brániv svoji úrodu, ne však ve svévoli.“
„Z pokladny však knížecí,“ kněžna velí dále,
„souzenému člověku, který v péči stálé
z úrody své sobě chléb a nám berně chystá,
jemu ihned tolarů vysázejte tři sta!“
„Právo ctít a zákony, trestat nepravosti,
panovníků první jest, svatou povinností;
ale kdo chce srdcím vlást, k dobra vést je zdroji,
musí lidu nésti vstříc srdce, duši svoji.“
Zmlkla, ale jako bouř, zahučí-li polem,
jásot lidu bezměrný zazní kol a kolem!
„Sláva kněžně milené!“ zní to zas a zase
a líc kněžny v pohnutí nachem pokrývá se.
6
Orlová.
Stojí lesy, stojí věkovité, šeré,
korunami stromů, zkazky vanou steré.
Stojí lesy valné a kam zrak se stočí,
po krajině šíré tmavé lesy zočí.
Lesy kol a kolem, hvozdy zadumané,
přes něž do daleka Času peruť vane.
A co vzduchem jasným v modré dálky šumí,
to těch lesů tmavých staleté jsou dumy.
To těch pěvců božích zpěvné rozhovory,
to těch jejich písní jímavé jsou chory.
A ty lesů šumy a ty písně ptačí
a to chvění Času, do dálky jenž kvačí,
[7]
jakoby to všecko slavnou hymnou znělo
a jak pozdrav míru šírou zemí spělo,
jakoby to všecko slívalo se v sebe – –
moře lesů kolem, modré nad ním nebe!
***
Zachvěly se lesy, černé hvozdy dalné,
zahučely hlučně lovců rohy valné.
Zahučely hlasně na blízku i v dáli
a ozvěnou sterou v dál se zvuky valí.
A ti boží ptáci, jako v udivení
ustávali rázem ve svém šveholení,
ustávali, zmlkli, s bázní dolů zřeli,
pod lesnatým vrchem kde se lovci sjeli.
Knížecích to hostí jará, švarná četa,
báječné jak zjevy neznámého světa.
Oštěpy a meče po boku i v dlani,
bujné krotí oře rozjaření páni.
Ale nade všecky v sboru lovců celém
Mečislav sám kníže statným vztyčen tělem.
8
Nade všecky oře jeho komoň křepký
ve oruží skvostném dupá mech kol hebký.
A po boku vůdce Ludmila, hle, kněžna,
paní plna vnady, jako růže něžná.
Tváře zrůžovělé, na rtech úsměv sladký
a v těch očích blaho, – blaho příští matky!
***
„Ajta, druzi moji, na tom vonném mechu
jaké místo ladné zve nás ku oddechu!
Ruče s ořů, ruče, nechať táboříme,
ať té vnady lesní plně okusíme!“
Zahovoří kníže, svižně s oře skočí,
kolem kněžny mladé vesele se točí.
Kolem kněžny páni přisednou v kruh úže,
jako pestré kvítí kolem vnadné růže.
A po lese valném, jenž kol dumá tichý,
pohárů zní cinkot, hovory a smíchy.
A po lese šírém hlahol v dál se vine,
jako vlna hravá tišinami plyne.
9
Nade vrchem tamo orel níž se snáší
a hostii bílou v zobci k nebi vznáší,
sedá na strom statný, jenž se chví jak v bázni
a zpěv ptactva všeho slavným chorem zavzní.
Ale náhle orla ze zobce – ó žase –
padá tělo Páně, v hvězdném planouc jase – –
Zarazí se páni, ani slovo nedí,
v ustrnutí náhlém vzhůru k orlu hledí,
a ve chvíli příští, v prostém srdci hnutí,
obnažují hlavy, svatým tajem tknuti.
V koleno se shýbá statných lovců noha,
i v té lesní poušti cítí blízkost Boha.
Obnažená čela v pokoře se kloní
a les kol a kolem slavnou písní zvoní. –
Divným zjevem jata, vnadná kněžna mladá,
plna svaté bázně, náhle v mdlobu padá.
Kněžnu svatá bázeň, mdloba zachvátila,
a v té chvíli vážné syna porodila.
***
10
Zašly věky mnohé, zašly, pominuly,
osada dnes valná, kde se lesy pnuly.
A na místě, tam kde v době starodávné
knížecí syn počal žití svoje slavné,
od orlovských strání kraje do šírého
stánek Boží hlásá věčnou jsoucnost Jeho.
Hlásá, i kam lidská nezabloudí noha,
že přec utkví v péči bdělé oko Boha.
11
Poklad.
Ti fryštátští usedlíci,
věřte, milí přátelé,
umívali různá kouzla,
rozmanité fortele;
a jak řízní byli hoši,
kteří bázně neznali,
o tom za dávných už časů
tento doklad podali:
Věděl Brynza o pokladu,
opatrný měštěnín,
nořil mysl dnem i nocí
přemítání do hlubin;
svolal posléz kamarády,
soukeníka, bradýře
a nad jiné fortelného
fryštátského krejčíře.
[12]
Dali hlavy dohromady,
usedli si na bobek
a pak Brynza, šňupna sobě,
s tajuplnou tváří řek’:
„Vím já, braši, o pokladu,
věřte, milí, žádný žert,
sedí na něm v hloubí země
ukrutánský černý čert.
Víte-li pak, braši moji,
o Opičím, víte-li?
Lesnatý to kopec velký,
snad jste o něm slyšeli;
loupežnický hrad tam stával,
příšerně se k nebi pnul,
ale kouzlem duchů mocných
do země se propadnul.
Pod tím vrchem loupežníci
kopávali mnohou sluj
a za nocí do těch slují
ukrývali poklad svůj;
a ten poklad, věřte, braši,
dosud v zemi netknutý,
neboť na něm ďábel sedí,sedí
jako k zemi přikutý.
Chcete, braši, chcete se mnou?
Chcete poklad vydobýt?
Chcete jako velcí páni
bez starosti žít a týt’?
Věc to sice choulostivá,
13
plna různé nástrahy,
ale stačí trocha kouzla
a pak trocha odvahy.“
Přemítali, rokovali –
„,Inu – ovšem – možná přec –
že jsou s čerty malé žerty,
totě také jistá věc.
Ale poklad – ten by ovšem – –‘“
kolena svá objali
a o milé čertovině
mudrovali, dumali.
„,Ale – strachy na valachy!‘“
dlouhý krejčí vyskočí:
„,Však už mám ten hokus pokus,
jenž i čerta ochočí!
Braši, poklad dobudeme,
jenom chytře, v pravý čas – –‘“
Šeptá krejčí, zasvěcuje,
tajuplně tlumí hlas. – – –
Nadešla noc tichuplná,
nadešla noc dumavá,
hrůzných mraků pod příkrovem
spala šírá dálava;
spaly lesy, černé lesy,
Olza jakby klímala,
nad ní kostra Opičího
příšerně se zvedala.
14
Ale lesem – co ty zvuky?
jaký šum to blíž a blíž? –
Fryštátští to měštěníné
k Opičímu spěli již;
odvážní to zaklínači,
tlustý Brynza s bradýřem,
s okuláry mistr sukna
s kouzelníkem krejčířem.
Šťastně došli, rozvázali,
šeptajíce tlumeně,
obřadů se krejčí chopil
opatrně, zkušeně:
ve kruh velký rozložili
čarodějné koření,
v pravo, v levo klaněli se
v zaklínání, v modlení.
Trouchnivých pak rakví zbytky
uložili v kruhu střed
a ve chvíli do tmy lesů
posvátný se oheň zved;
však v tom tichu pustých lesů,
v svitu rudých plápolů
klesla na ně hrůzná tíže
příšerného úkolu.
Zblednul Brynza náhlou bázní,
cvakly zuby bradýři,
soukeník jak bezduch klesl
k nohoum mistru krejčíři;
ten však, sám ač děsem spocen,
15
šeptal: „Braši, pozdě teď,
buďto poklad, aneb s čertem
vyrovnat se každý hleď.“
A už lopaty se chopil,
zaryl mocně v země hruď,
v tom však – jaký hluk to náhlý? – –
„Milostiv teď, Bože, buď!“ –
Zeleně to zasvítilo,
jako pohled upíří,
na prsa to hrůzně padlo
omdlelému krejčíři!
A tu, hrůzou uchváceni,
v nevýslovném zděšení
bradýř s Brynzou, soukeníkem
v běh se dali šílený;
horou, strání, lesem, plání
spěli v běhu zoufalém – –
hnalť je ďábel do Fryštátu
děsné hrůzy přívalem! – –
Leží krejčí v prostřed kruhu,
v mdlobě leží smrtelné,
na prsou jej k smrti tíží
hrůzné břímě pekelné;
a ty chvíle zvolna mizí
a ty chvíle teskně mrou
a kol něho vše se halí
neproniklou temnotou.
16
Vzplálo slunko nad Opičím,
rozesmál se bílý den,
ale mistr pod svou tíží
dosud hrůzou omámen;
chápe, že je v ďábla moci,
cítí ďábla děsný tlak,
tají dech svůj, nepohne se,
rozevřít se bojí zrak.
A po tváři a po těle
horký pot mu vyvstává
a ve hrudi duše chví se
osyka jak třesavá;
nectnosti a hříchy všaké
v paměti mu vyvstaly
a v sluch jeho bez ustání
„Zatracenzatracen jsi!“ volaly.
Však tu kroky ozvaly se
hebkým mechem dušené,
z hloubí lesů hlasy valné
zašuměly tlumené;
Brynza sám to s druhy svými,
za ním farář, kostelník,
spěli k místu, na němž zmíral
nešťastný náš kouzelník.
Osvobodit mistra spěli,
zlomit spěli ďábla moc,
spasit duši, pokud možno,
než ji schvátí věčná noc;
a za nimi, co ty lesy,
17
zvědavců kruh bezměrný
prahnul spatřit povzdálečí
výjev hrůzný, příšerný.
Táhli k předu, táhli tiše,
náhle staví Brynza krok,
od krejčíře nešťastného
dělil je už pouhý skok;
hlédli na se ve úžase,
v nevýslovném strnutí,
jedni k smíchu ponoukáni,
druzí v hněvném vzplanutí.
Vždyťtě tamo na trávníku
leží mistr jako peň,
ale na něm – lidé dobří! –
macek jeho natažen!!
Krejčíře to vlastní kocour,
jenž mu prchl před týdnem,
na prsou tu pána svého
v spánku blahém, poklidném!
Zahučely lesy kolem,
v hlubinách se zachvěly,
smíchem hrdel nespočetných
kol a kolem hlučely! –
A za davem rozjařeným
kouzelníci zmučeni
táhli odtud ku Fryštátu
hanbou, hořem zlomeni. – – –
18
Nuž, ten poklad, braši milí,
není pouhá lichá báj,
neb ten poklad vskutku skrytý,
jak dí tato jinotaj;
čeká lepších dobývačů,
v srdcích vašich leží skryt,
čeká, až jej v žití zvolá
příští, lepší doby svit.
Však i my, jak oni čtyři,
vydobýt’ jej toužíme
a jak oni špatně čerta
zaříkávat umíme;
jako oni často mníme,
že nás tíží pekla host,
ač to vskutku náš jen kocour –:
kletá naše nesvornost. –
Utopme jen bez obavy
zlou tu kočku okatou,
zapuďme jen do všech pekel
nesvornost svou proklatou;
síly své a vůli spojme,
na vzdor škůdcům našim všem,
pak ten poklad, braši milí,
jistojistě dobudem’.
19
Čert u Kamence.
Lidé dobří, lidé milí,
divnou pověst vím
o čertovi u Kamence,
věřte, žádný šprým;
a že mne už dlouho hněte,
povím vám ji, poslechněte,
snad si ulehčím.
Zhoršili se lidé velmi,
to je jistá věc,
internácka už teď dělá
i ten boží švec;
a že jsou teď furianti
sedláci jak muzikanti,
totě známo přec!
[20]
Slavné vládě, církvi svaté
dělat neplechu,
to teď zdá se lidem činit
pravou útěchu;
patálie, demonstrace
dělají si z dešperace
pánům k posměchu.
Rovnoprávnost chce teď míti
i ten dráteník
a po mistru pošklíbá se
každý učedník;
hoši nechtěj’ hospodařit,
dívky zas ne prát a vařit –
jeden hříšný zvyk!
Ký tu div, že pekla říše
přeplněna je,
kdyžtě tolik málo lidí
přijde do ráje?
Až jich víc se jednou shlukne,
ještě kdysi peklo pukne
ze dna do kraje.
Uvažoval proto Satan
a pak v radě děl:
„Filiálku pekla říše
postavit bych chtěl.
Ale kde? Zde místa není!
Však jsem o tom k omrzení
často přemýšlel.
21
Sper to ďas! – Ty, sekretáři,
dej se proto v let
a bys našel vhodné místo,
proleť celý svět;
povolení zjednej sobě
a jak Ten tam dá je tobě,
v stavbu dej se hned.“
Letí tedy, letí ďábel
z černých pekla bran,
obletuje milou zemi
ze všech možných stran;
hledá, hledá, neb toť jisto,
nehodí se každé místo
pro pekelný stan.
Stojí Hůrka u Kamence
v slezské krajině,
nedaleko od Opavy
pne se k výšině;
opředen kol hájem šumným
stojí vrch ten s čelem dumným
v dětské nevině.
Jak jej ďábel z blízka zočil,
hned se zveselil,
neb to místo, sotva zřel je,
už si zalíbil;
spěchá tedy, vyměřuje,
čmárá plány, uvažuje,
až se zapotil.
22
A pak rychle k nebi letí,
dispens musí mít –:
„Vládče světa, dovol, prosím,
peklo přistavit;
nestačí už peklo naše,
měj Ty s bídou Satanáše
také trochu cit.
Pohleď jenom na tu zemi,
jaká to tam spřež,
opposice bez ustání,
obstrukce a řež,
demonstrace, šponky, kláda –
nestačí to slavná vláda
držet za otěž.
Jak pak má nám peklo stačit,
uznej přece sám,
když Ty každou duši svrhneš
v pekla děsný plam?
advokáti, důstojníci,
židáci i podvodníci,
všecko přijde k nám!
S básníky neb s vědátory
nebyla by tíž,
z těch je každý jako štipka,
ti se stlačí spíš;
když však pár těch vládních pánů
padne tlustých v pekla bránu,
to je pravý kříž!
23
Není protoproto, není zbytí,
stavět musímemusíme,
a tak Tebe, světa vládče,
slušně prosíme:
Kolem Hůrky u Kamence
odbočku pro zatracence
zřídit míníme.
Jeť to místo u Opavy
velmi příhodné,
neb v tom kraji víc než jinde
chásky nehodné;
rebelanti, poturčenci,
bismarkovci, nemodlenci,
kuchty svobodné – –
Mají tam sic přelejvárny
a lapáků dost,
ale, víš to, že ti lidé
tvrdou mají kost!
Proto, než-li peklo pukne,
až se víc k nám duší shlukne,
Ty nás tísně sprosť.“
Uvažuje světa vládce,
dí pak čertovi:
„,Nuž, ať se i pekla prosbě
jednou vyhoví:
Jdi! Než ozve se však v noci
kohout, dlaň tvá bez pomoci
vše ať zhotoví.‘“
24
Letí ďábel, letí k zemi,
praví k sobě: „Jak?
Tak Ty na mne, světa vládče,
tak Ty na mne tak?
Sekretář však pekel pána,
věz to, není hloupá vrána,
ani všední brak!“
A už spěchal po vesnicích
povedený ďas
a kohouty, kde byl který,
v krátký skoupil čas;
vydal za ně zlata mnoho
a pak všecky do jednoho
zhubil v jeden ráz.
A pak v smíchu škodolibém
pro ten chytrý čin
letí k Hůrce u Kamence
k práci pekla syn;
měří, seká, vrtá skály,
nahazuje hradby, valy,
brázdí země klín.
Však to práce byla tuhá
v hloubi tvrdých skal,
mohlť se jí věru chopit
jenom čertův sval;
ten však, ač se celý potí,
lítá, skáče, seká, hřmotí
bez oddechu dál.
25
Bylť on vydřiduchů, sobců
dokonalý vzor
a už děl si, za tu práci
všechen čertů sbor
že jej na vladaře zvýší
v odbočné té pekla říši –
inu, zištný tvor!
A kdo čertu zazlíval by
zištnost jeho zlou,
když i mezi námi lidmi
prospěcháři jsou,
kteří za třapec neb šňůru,
za žok zlata, sinekuru
dají duši svou?
Když jsou tací darebáci,
lháři proradní,
kterým obchod s přesvědčením
cíl je výhradný?
kteří pro zisk okamžitý
zradí lid svůj, názor, city
třikrát za dva dny?
Kteří sama Satanáše
horší mají cit,
již se stydí za svůj jazyk,
za svůj původ, lid!
Neb ni v pekle čerta není,
jenž by nechtěl z přesvědčení
s čerty čertem být!
26
A tak ďábel staví, hřmotí,
veskrz propocen,
nikde kohout neozval se,
ač už blízko den;
ďábla radost roste stále,
vždyť čin jeho v chvíli malé
bude dokončen.
Tu však babka kolem kráčí,
veliký má chvat,
nese v koši, nese vejce
na trh vyprodat;
a tu, lidé, lidé milí,
ani byste nevěřili,
co se může stát!
Jak zří babka pekelníka
v stavbě fortelné,
zarazí se, žehná křížem
v bázni smrtelné;
v tom kohoutek nahodile
vzkřiknul v jednom vejci čile –
– – – – – – – –!
Propadlo se této chvíle
dílo pekelné!
27
Zaklel ďábel, vztekem zblednul,
že byl jako sníh,
zaryl zlostně drápy v skálu
a pak k peklu tíh’.
Ale za ním horou, strání
nebešťanů bez přestání
zvučel jasný smích!
28
Zlatohlavec.
Vůkol ticho velebné. Godula, hle, šumná,
jako spící obryně k nebi pne se dumná.
Jako spící obryně, pohroužena v snění –
zlatohlavec, hadí král, dlí jí na temeni.
Dlí tu tiše od věků, v mechu ukrývá se,
zlatá jeho korunka v čarovném plá jase.
Plna perel, démantů, korunka se třpytí
a jak skvoucí drahokam do daleka svítí.
A za jasných večerů, v luny snivém lesku,
kdy těch zářných, smavých hvězd plno po nebesku,
[29]
kdy tak ticho v smrčinách, v porubiskách, v klestu,
zlatohlavec k údolí vyhledává cestu.
Ku potůčku putuje, kdež ty vlnky smavé,
jak ty děti v palouku laškující, hravé,
jak ty děti v palouku, jak ty laňky čilé,
hopkující oborou ve hře rozpustilé.
Zlatohlavec na břehu korunku svou skládá,
do potůčku noří se, ke dnu vody padá,
s vlkami si zahrává, válí se a houpá,
tělo svoje mohutné spokojeně koupá.
A ty vlnky bublavé v hrkotavém reji
zlatohlavci pohádky, zvěsti vyprávějí
o princeznách spanilých, o palácích krásných,
o jeskyních tajemných, říčkách stříbrojasných – –
A na břehu korunka v záři hvězd se třpytí
a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí. –
***
Zachtělo se ovčáku, zachtělo se zlata,
duše jeho lakotou nezřízenou jata.
30
Uloupiti korunku zlatohlavci prahne,
krále hadů stopuje po večery drahné.
Srdce jeho vášeň zlá proniká a svírá,
z očí jeho divokou hrabivostí zírá.
Nemá stání, pokoje, hříšný zisk ho svádí;
v bdění, ve snu pekla duch k loupeži mu radí.
Stokrát ovčák plíží se chtivě ku potoku,
stokrát ve svém úkrytu připraven je k skoku,
ale stokrát předtucha děsivá ho sráží,
stokrát zlého od činu zdržet se ho snaží.
Ale kdysi, překonán divokým svým chtíčem,
ovčák svého z úkrytu vymrští se míčem,
chtivě skočí k potůčku v divých tužeb změti –
s uloupeným pokladem ruče v dálku letí.
Pádí k předu, hlavu zpět neotočí v spěchu,
přese strže, výmoly pádí bez oddechu.
Pádí – však už neví kam, smysly se mu matou,
opojené pomyslem na korunku zlatou.
Přes potoky, doliny, přes kamení dále
prchá jako šílený v jednom kruhu stále! – –
***
31
Plují vlnky potůčkem, šumí, šepotají,
s hadím králem důvěrně, družně zahrávají.
Zřel on dobře ovčáka, věděl o loupeži,
ale dále v potůčku bezstarostně leží.
Šplouchá se a omývá, převrací sese, houpá,
tělo svoje mohutné spokojeně koupá.
Však už na břeh šine se a v noc tichou kolem
sykot jeho úsečně, ostře zazní dolem.
A kolkolem Goduly, jaký ruch to, chvění?
jaké náhle se všech stran divné ševelení? –
Hadů druž to z úkrytů ze všech stran se rojí,
jako vojsko veliké, připravené k boji,
Zz děr se plíží, z výmolů, z křovisek a z mechu,
k svému králi staví se v bojechtivém spěchu,
do šiku se srovnává a se svojím králem
za ovčákem plíží se v spěchu neskonalém.
A kol, jako před bouří v stromoví a v listí,
hadů hrůzným sykotem vzduch se chvěje, sviští,
a ty luhy dumavé, a ta země celá,
jakoby se hýbala, jakoby se chvěla,
32
a ten sykot příšerně kol a kol se třese
a do dálky výhružně za ovčákem nese. – – –
Zlatou v ruce korunku, v oku požár divý,
prchá ovčák bez dechu přes role a nivy.
Prchá jako šílený, bez ustání pádí,
slyší z dálky příšerný, hrůzný sykot hadí.
A vše jeho myšlení, a vši jeho duši
úzkost, bázeň bezmezná nenadále zkruší, –
slyší, jak ten děsný ruch stále blíž se valí,
cítí, sám jak umdlévá, jak se oko kalí,
cítí, hadů mstivý voj blíž a blíž jak pílí,
prchá, prchá divoce, slední napnuv síly – – –
Ale marně! – – – Ještě mžik – – –
Tu však lup svůj zlatý
ovčák náhle odhodí, hrůzným děsem jatý! –
– – – – – – – – – – – – –
Zastaví se plazů voj, nad korunkou stane,
ve mžiku jež králi zas v dálku s čela plane.
Rozprchnou se hadi kol, stichnou lada širá,
ovčák v dálce smrtelný s čela pot si stírá.
33
Smrtelný si stírá pot, vděčně k nebi vzhlíží,
s něhož měsíc úsměvně nad zemi se níží.
A nad krajem zamlklým Godula, hle šumná,
jako spící obryně vzhůru pne se dumná.
Jako spící obryně, pohroužena v snění –
zlatohlavec klidně zas dlí jí na temeni.
Zlatá jeho korunka čarovně se třpytí
a jak skvoucí drahokam v siné dálky svítí.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Hledím v dálku, v rodný kraj. Vidím luhy snivé –
vidím, vidím ovčáky, loupeživé, chtivé – – –
Vidím ruce hrabivé – krev mi v žilách stydne –
zřím, jak loupí korunku v drzosti své bídné – – –
Zlatou lidu korunku, řeč to, mluvu matky,
poklad drahý, nejdražší v klínu rodné chatky – – –
Hledím také, hledím kol – slyším sykot, slyším –
však to výsměch lupičů chví se k horským výším – –
Oko moje hledá voj – – – bloudí, bloudí kolem
– – – – – – – – – – – – – – – –
A mé nitro plní se nevýslovným bolem! – – –
34
O chudém kováři.
Buší perlík do železa,
buší, skáče vesele,
kovadlina po vsi zvučí,
jako když se rozehlučí
všecky zvony v kostele!
A jak perlík lítá, skáče
po železe žíhavém,
kovář sobě pobroukává,
pobafuje, pomrkává,
hlavou kývá tam a sem –:
„Čtyři děti, pátá žena
a my chleba nemáme,
prázdná sýpka, prázdny stáje,
bandurskou nám bída hraje
a my na dluh kováme.
[35]
Daně, platy, exekuce,
úrok židu šenkýři
a ty strasti a ty sloty
a ty trudy a ty psoty
jako diví upíři!“
Zařehotá koník vraný,
před kovárnou zastaví,
uklání se kovář chudý,
neví žasem kam a kudy,
jak jej jezdec pozdraví:
„Přichystej se, kováříčku,
přichystej se kováři,
tři sta koní kovat máme,
výdělek ti slušný dáme,
dělej, ať se podaří.
Tuto vezmi na železo,
tuto vezmi na chleba,
podkověnky kovej s pílí,
dostavím se v pravou chvíli;
víc ti vědět netřeba.“
Zmizí jezdec jako přelud,
zmizí jezdec jako stín,
jakby zem’ se rozstoupila
a jakby ho pohltila
z nenadání do hlubin.
36
Ale po vsi plno žasu,
plno řeči, hluku dnes,
že v kovárně jako k tanci
buší, skáčou umazanci,
jeden šprým a jeden ples.
A ten perlík po železe,
hoj, jak skáče vesele!
kovadlina zní a zvučí,
jako když se rozehlučí
všecky zvony v kostele!
V smíchu, šprýmu, v ohni, dýmu
přibývají podkovy
a než slunko za červánků
třikrát ulehlo si k spánku,
hle, jsou všecky hotovy!
A než nová vzplála zora,
před kovárnou jezdec zas –:
„Vstávej, kováříčku, vstávej,
v prachovičkách nezůstávej,
kovat koně přišel čas!“
A už v pytli podkověnky
na vraníka složili
a jak přelud v okamžiku
kovář s jezdcem na vraníku
všem se s očí ztratili.
37
Stojí hora Čantorije
plna tajů, plna dum,
sterou zvěstí opředená
jako v snění ponořená
tiše pne se k nebesům.
Dojel na ni koník vraný,
zadupotal podkovou,
rozstoupla se hora celá,
jezdce rázem obestřela
neproniklou temnotou.
Vykřik’ kovář a jak vzkřiknul,
siný svit kol náhle vzplál
a uprostřed na nádvoří
mezi jezdci, mezi oři
udivený kovář stál.
Tři sta ořů po nádvoří,
bělouši i vraníci
a na koních jako z žuly
nehybně se v zbrojí pnuli
vojínové mlčící.
– Našich slezských bohatýrů
nezdolná to družina,
čeká tuto v plné zbroji,
časů věčném na orloji
až jí vzejde hodina.
38
Až ty rodné slezské luhy
požár války zaplaví,
až ty šiky slezských synů
vzplanou hrdě za otčinu
v zápas slední, krvavý,krvavý.
Až kol bitvy zhoubné moře
sevře statný jejich šik
a kol vrahů záštíplný,
jako jekot dravé vlny,
vítězný se vznese ryk,
Tenkráttenkrát oni bohatýři
z Čantorije vyjdou ven,
tenkrát vítězné své meče
do té hrůzné zvednou seče
na krvavý soudný den.
A vše škůdce a vše vrahy
zhubí mocnou zbraní svou
a svit nových, lepších časů
vzplane plný třpytu, jasu
nad Slezanů otčinou. – –
Nuže, kovář do kování
připravil se ve spěchu,
přiměřoval, přistruhoval,
přikovával, nasazoval,
nedopřál si oddechu.
39
A ty ťuky a ty zvuky,
hoj, jak kolem hlučely!
jako když to zlaté mládí
v hospodě se rozdovádí
při muzice v neděli!
Ale posléz – dokováno!
Rozstoupla se hora v mžik,
v prázdný pytel vůdce páže
kovářovi smetí háže –:
„To za práci přijmi v dík!“
Ale kovář rozehřál se:
„I ty kuno!“ zahoří,
„Zaza mou práci v potu, chvatu
pytel smetí dáváš k platu? –
Jen si plat svůj uspoři!“
A už smetí z pytle sype,
z Čantorije prchá ven,
v neustálém hubování
letí domů horou, strání
nespokojen, rozezlen.
Hodí pytel do kovárny,
ale – ký to náhlý svit? –
Ze dna pytle – matko svatá! –
vytrousí se hrstka zlata,
jeden skvoucí, smavý třpyt!
40
Hledí kovář ve úžase,
hledí jakby oněměl
a pak k Čantorii letí – –
vysypané v hoře smetí
do pytle zas sebrat chtěl.
Hledá otvor dnem i nocí,
bloudí dolů, nahoru,
jezdce uvnitř přivolává,
každý kámen prohledává
v neustálém pozoru.
Ale mlčí Čantorije,
nikde otvor, nikde vchod,
marno vše! – – –
A jako zničen
prchá kovář bolem sklíčen,
v mysli chmuru, v srdci hlod.
41
O Stěbořické můře.
Byla jest vám jedna můra,
jedna můra,
chodívala jako cúra,
jako cúra;
po vesnicích bloudila,
lidi v noci zlobila,
v Stěbořicích muže, ženy
k smrti trápila.
Byl vám švec tam usmolený,
usmolený
a byl celý utrápený,
utrápený,
neb ta můra můratá,
krvelačná, zubatá
vždycky v noci kousávala
jeho stehnata.
[42]
Nebýval sic nikdy pašák,
nikdy pašák,
teď však byl už pravý strašák,
pravý strašák!
šaty s něho padaly,
myšlenky mu zvětraly,
všecky kosti, jak se pohnul,
„ouvej!“ volaly.
Pilně proto užívával,
užívával,
co mu doktor na zub dával,
na zub dával,
ale, kdeže mikstury,
by pomohla od můry?
Totě věru pekelnice
tvrdé nátury!
Zajel si až na kliniku
na kliniku,
dali mu tam elektriku,
elektriku,
a že bez vší krve byl,
ocet vlili do všech žil,
ale můry, kleté můry
švec se nezbavil.
Dával pak i na modlení,
na modlení
pro tělesné zachránění,
zachránění,
43
ale ani tato věc
nepomohla ševci přec,
můra za ním vždy zas přišla
na vyhřátou pec.
Zoufat si chtěl přeubohý,
přeubohý,
neb už sotva tahal nohy,
tahal nohy;
ale tu zas k sobě děl,
že by propad’ do pekel,
neb on duši převelice
usmolenou měl.
Tu však – rada nenadálá!
nenadálá! –
tetka jakás’ tak mu prála,
tak mu prála:
„Až zas přijde, nemeškej,
nezaspi to, nedřímej,
chmátni rukou, chyťchyť, co chytneš,
z ruky nepouštěj!“
Poslech’ tedy moudré rady,
moudré rady,
vzal on kuráž dohromady,
dohromady
a jak můra přišla zas,
chmát on rukou v pravý čas,
zavýsk’: „Mám a nepustím,
buď to třeba ďas!“
44
A to byste nevěřili,
nevěřili,
co švec držel se vší síly,
se vší síly:
Kočka velká, chlupatá,
neforemná, břichatá
cenila své dračí zuby –
mrška mrškatá!
Než však švec se vzpamatoval,
vzpamatoval,
netvor ten se přeměňoval,
přeměňoval
a ve chvíli, ještě dřív –
kdož to slyšel jaktěživ? –
z kočky stéblo slámy bylo –!
inu, divný div!
Švec se dohřál na ty divy,
na ty divy
a vzal hřebík pomstychtivý,
pomstychtivý,
přibil v spěchu velikém
stéblo na zeď hřebíkem,
pak spal blaze. Jedlť ve snu
guláš s knedlíkem.
Ale z rána – co se děje?
co se děje?
Hle, ves celá k ševci spěje,
k ševci spěje,
45
hledí do vnitř zděšeně,
vždyť tam, visíc na stěně
baba ze vsi přibita je – – –
A švec potěhem jí hraje
skočnou blaženě. – – –
46
Pohádka o zlatém mostu.
Byl kdysi mocný vladař jeden,
ten troje statných synů měl,
z nich každý jako démant ryzí
se v řadách junů, mužů skvěl.
I děl k nim vladař: „Nežli zemru,
než v hrobu šeř se nakloním,
kéž v rukou vašich svoje panství
na vždycky upevněno zřím! –
Ty v severu se uvaž vládu,
již upevnit v svých rukou hleď
a bratrům svojim v dobách krutých
vždy pomocné své voje veď.
[47]
Ty jižněji zas pospěš, synu,
kde valných krajů kyne vděk,
tam vlády mocné zbuduj valy,
jež nezvrátil by časů vztek.
A ty, má větvi nejrannější,
můj synu statný, dále spěj
a západu vše kraje vábné
svou mocnou rukou ovládej.
Tvá říše v cizích kmenů moři
buď jako hradba nezborná,
buď stráží, kterou neoblomí
dob krutých bouře úporná.
Buď řeka první, v západ cestou,
tvé říše dálná hranice,
ty sepni mostem břehy její,
kde skála tvrdá nejvíce.
Buď mostu podklad démant tvrdý,
buď zlato ryzí jeho krov,
a síla tvá buď, synu drahý,
jak toho mostu tvrdý kov.
A v dobách krutých bojů, bouří,
až zlé tě zhouby sevře host,
buď nadějí tvou, spásou jistou
vždy tento pevný, zlatý most.
48
On pojítkem buď mezi bratry,
on západ slučuj s východem,
on hlásej vám, že žezla vaše
nad jedním vládnou národem.
A dokud shody, syni moji,
vás vésti bude družný cit
a dokud toho mostu sloupy
v tmy nepřízně se budou skvít:
Nic nezahubí říše vaše,
nic nevyrve vám z rukou moc,
tím mostem vždycky pílit bude
brat bratru věrnou na pomoc!“
I vyšli bratři. V sever jeden,
tam říši mocnou založil,
spěl druhý níž a krajů valných
on záhy moudrým vládcem byl.
A třetí slunce dal se směrem
a řeku první přebrodiv,
on mostem zlatým břehy spojil
všem dobám, kmenům na podiv.
A kolem mostu podél řeky
on bdělé stráže zanechal
a v západu pak luzné kraje
na vítězný se pochod dal. –
49
I táhly věky do neznáma,
kdes v moři časů hynuly,
však říše bratří po vší zemi
nezdolnou mocí slynuly.
Neb v dobách krutých bojů, bouří
spěl mostem zlatým valný voj
a pomoc věrnou nesl bratřím,
již krutý vedli s vrahy boj.
Tu vzplála Zášť, všech bojů matka,
Zášť v srdcích kmenů výbojných,
lesť v ostří zbraní jejich vtiskla
na zkázu říší pokojných.
I vyšly kmeny, úskok v duši,
svár v srdcích bratří vznítily
a jako bouře zkázonosná
v říš západní se řítily.
Zášť, úskok, klam a zrády símě
rozsili v krajů vábný kruh,
kam vkročili, ve stopách jejich
hned sváru kletý vzrostl duch.
Však nezhubila říše mocné
jich divá zloba, úporná,
dál stála v moři cizích kmenů
jak hradba pevná, nezborná.
50
Neb dosud most se zlatý zvedal,
jenž západ pojil s východem
a dosud pilně stráže bděly
nad valných vojů přechodem.
I vzplály kmeny, úskok v duši,
zlé čaroděje vyslaly,
jichž kouzla všecky strážců smysly
pekelnou mocí spoutaly.
Tma padla širé na krajiny,
tma klesla v luno modrých hor,
stráž spala kol... A v pochod škůdců
most zlatý plál jak meteor.
„Pryč musí!“ heslem bylo jejich,
„Pryčpryč musí zlatý tento most,
odpoutat západ od východu
buď všech nás první povinnost!“
A ani jedni zlobou sterou
západní říši sevřeli,
na most ten druzí strojem valným
útoky divé smýšleli. – –
I táhnou věky do neznáma,
i mizí věky v sinou dál
a mnohý pilíř démantový
pod mostem zlatým za své vzal.
51
Tma pustá kol jak příkrov leží
a stráže mostu tvrdě spí – – –
„Pryč musí most!“ zní sborem škůdců,
„Pryčpryč, než se stráže probudí!“
A boří stále břehů skály
a buší vztekle v mostu krov – –
a tu i tamo ranám sterým
podléhá zvolna tvrdý kov – –
– – – – – – – – – –
Ó bratři, náš ten most je zlatý!
Ó bratři, náš to slezský kraj!
Toť naše širá rodná země,
náš krásný, znásilněný ráj!
To náš je domov most ten zlatý,
jenž ve tmách úpí nadvládí,
kde ruce kletých čarodějů
své dílo zkázy provádí!
Ó nedejte, ten přechod zlatý
by divým škůdcům padl v plen,
ó nedejte, by od východu
byl pro vždy západ odloučen!
Ó spěšte, nežli most ten padne,
s pochodní Lásky, Osvěty,
ó spěšte, zbuďte stráže mostu,
jež v spánek zlý jsou zaklety!
52
K vám volám, bratři na východu,
vás vzývám, bratři v západu,
ó spěšte, zničte silou svornou
síť zkázonosných úkladů!
K vám volám, kteří od Uralu
až po Šumavu vládnete,
kéž nad tím mostem ohroženým
se v dílu spásy sejdete!
Kéž nepadne ten přechod zlatý,
jenž víže západ s východem,
kéž hlásá vám po věky všecky,
že jediným jste národem!
Neb dokud shody srdcím vašim
vlast bude mocný, svatý cit
a dokud toho mostu sloupy
v tmy nepřízně se budou skvít:
Nic nezahubí sílu vaši,
nic nevyrve vám z rukou moc,
tím mostem vždy zas pílit bude
brat bratru věrnou na pomoc!
53
Obsah:
Černá kněžna3
Orlová7
Poklad12
Čert u Kamence20
Zlatohlavec29
O chudém kováři35
Můra42
Pohádka o zlatém mostu47
E: až; 2004
[54]