O chudém kováři.
Buší perlík do železa,
buší, skáče vesele,
kovadlina po vsi zvučí,
jako když se rozehlučí
všecky zvony v kostele!
A jak perlík lítá, skáče
po železe žíhavém,
kovář sobě pobroukává,
pobafuje, pomrkává,
hlavou kývá tam a sem –:
„Čtyři děti, pátá žena
a my chleba nemáme,
prázdná sýpka, prázdny stáje,
bandurskou nám bída hraje
a my na dluh kováme.
[35]
Daně, platy, exekuce,
úrok židu šenkýři
a ty strasti a ty sloty
a ty trudy a ty psoty
jako diví upíři!“
Zařehotá koník vraný,
před kovárnou zastaví,
uklání se kovář chudý,
neví žasem kam a kudy,
jak jej jezdec pozdraví:
„Přichystej se, kováříčku,
přichystej se kováři,
tři sta koní kovat máme,
výdělek ti slušný dáme,
dělej, ať se podaří.
Tuto vezmi na železo,
tuto vezmi na chleba,
podkověnky kovej s pílí,
dostavím se v pravou chvíli;
víc ti vědět netřeba.“
Zmizí jezdec jako přelud,
zmizí jezdec jako stín,
jakby zem’ se rozstoupila
a jakby ho pohltila
z nenadání do hlubin.
36
Ale po vsi plno žasu,
plno řeči, hluku dnes,
že v kovárně jako k tanci
buší, skáčou umazanci,
jeden šprým a jeden ples.
A ten perlík po železe,
hoj, jak skáče vesele!
kovadlina zní a zvučí,
jako když se rozehlučí
všecky zvony v kostele!
V smíchu, šprýmu, v ohni, dýmu
přibývají podkovy
a než slunko za červánků
třikrát ulehlo si k spánku,
hle, jsou všecky hotovy!
A než nová vzplála zora,
před kovárnou jezdec zas –:
„Vstávej, kováříčku, vstávej,
v prachovičkách nezůstávej,
kovat koně přišel čas!“
A už v pytli podkověnky
na vraníka složili
a jak přelud v okamžiku
kovář s jezdcem na vraníku
všem se s očí ztratili.
37
Stojí hora Čantorije
plna tajů, plna dum,
sterou zvěstí opředená
jako v snění ponořená
tiše pne se k nebesům.
Dojel na ni koník vraný,
zadupotal podkovou,
rozstoupla se hora celá,
jezdce rázem obestřela
neproniklou temnotou.
Vykřik’ kovář a jak vzkřiknul,
siný svit kol náhle vzplál
a uprostřed na nádvoří
mezi jezdci, mezi oři
udivený kovář stál.
Tři sta ořů po nádvoří,
bělouši i vraníci
a na koních jako z žuly
nehybně se v zbrojí pnuli
vojínové mlčící.
– Našich slezských bohatýrů
nezdolná to družina,
čeká tuto v plné zbroji,
časů věčném na orloji
až jí vzejde hodina.
38
Až ty rodné slezské luhy
požár války zaplaví,
až ty šiky slezských synů
vzplanou hrdě za otčinu
v zápas slední, krvavý,krvavý.
Až kol bitvy zhoubné moře
sevře statný jejich šik
a kol vrahů záštíplný,
jako jekot dravé vlny,
vítězný se vznese ryk,
Tenkráttenkrát oni bohatýři
z Čantorije vyjdou ven,
tenkrát vítězné své meče
do té hrůzné zvednou seče
na krvavý soudný den.
A vše škůdce a vše vrahy
zhubí mocnou zbraní svou
a svit nových, lepších časů
vzplane plný třpytu, jasu
nad Slezanů otčinou. – –
Nuže, kovář do kování
připravil se ve spěchu,
přiměřoval, přistruhoval,
přikovával, nasazoval,
nedopřál si oddechu.
39
A ty ťuky a ty zvuky,
hoj, jak kolem hlučely!
jako když to zlaté mládí
v hospodě se rozdovádí
při muzice v neděli!
Ale posléz – dokováno!
Rozstoupla se hora v mžik,
v prázdný pytel vůdce páže
kovářovi smetí háže –:
„To za práci přijmi v dík!“
Ale kovář rozehřál se:
„I ty kuno!“ zahoří,
„Zaza mou práci v potu, chvatu
pytel smetí dáváš k platu? –
Jen si plat svůj uspoři!“
A už smetí z pytle sype,
z Čantorije prchá ven,
v neustálém hubování
letí domů horou, strání
nespokojen, rozezlen.
Hodí pytel do kovárny,
ale – ký to náhlý svit? –
Ze dna pytle – matko svatá! –
vytrousí se hrstka zlata,
jeden skvoucí, smavý třpyt!
40
Hledí kovář ve úžase,
hledí jakby oněměl
a pak k Čantorii letí – –
vysypané v hoře smetí
do pytle zas sebrat chtěl.
Hledá otvor dnem i nocí,
bloudí dolů, nahoru,
jezdce uvnitř přivolává,
každý kámen prohledává
v neustálém pozoru.
Ale mlčí Čantorije,
nikde otvor, nikde vchod,
marno vše! – – –
A jako zničen
prchá kovář bolem sklíčen,
v mysli chmuru, v srdci hlod.
41