Orlová.
Stojí lesy, stojí věkovité, šeré,
korunami stromů, zkazky vanou steré.
Stojí lesy valné a kam zrak se stočí,
po krajině šíré tmavé lesy zočí.
Lesy kol a kolem, hvozdy zadumané,
přes něž do daleka Času peruť vane.
A co vzduchem jasným v modré dálky šumí,
to těch lesů tmavých staleté jsou dumy.
To těch pěvců božích zpěvné rozhovory,
to těch jejich písní jímavé jsou chory.
A ty lesů šumy a ty písně ptačí
a to chvění Času, do dálky jenž kvačí,
[7]
jakoby to všecko slavnou hymnou znělo
a jak pozdrav míru šírou zemí spělo,
jakoby to všecko slívalo se v sebe – –
moře lesů kolem, modré nad ním nebe!
***
Zachvěly se lesy, černé hvozdy dalné,
zahučely hlučně lovců rohy valné.
Zahučely hlasně na blízku i v dáli
a ozvěnou sterou v dál se zvuky valí.
A ti boží ptáci, jako v udivení
ustávali rázem ve svém šveholení,
ustávali, zmlkli, s bázní dolů zřeli,
pod lesnatým vrchem kde se lovci sjeli.
Knížecích to hostí jará, švarná četa,
báječné jak zjevy neznámého světa.
Oštěpy a meče po boku i v dlani,
bujné krotí oře rozjaření páni.
Ale nade všecky v sboru lovců celém
Mečislav sám kníže statným vztyčen tělem.
8
Nade všecky oře jeho komoň křepký
ve oruží skvostném dupá mech kol hebký.
A po boku vůdce Ludmila, hle, kněžna,
paní plna vnady, jako růže něžná.
Tváře zrůžovělé, na rtech úsměv sladký
a v těch očích blaho, – blaho příští matky!
***
„Ajta, druzi moji, na tom vonném mechu
jaké místo ladné zve nás ku oddechu!
Ruče s ořů, ruče, nechať táboříme,
ať té vnady lesní plně okusíme!“
Zahovoří kníže, svižně s oře skočí,
kolem kněžny mladé vesele se točí.
Kolem kněžny páni přisednou v kruh úže,
jako pestré kvítí kolem vnadné růže.
A po lese valném, jenž kol dumá tichý,
pohárů zní cinkot, hovory a smíchy.
A po lese šírém hlahol v dál se vine,
jako vlna hravá tišinami plyne.
9
Nade vrchem tamo orel níž se snáší
a hostii bílou v zobci k nebi vznáší,
sedá na strom statný, jenž se chví jak v bázni
a zpěv ptactva všeho slavným chorem zavzní.
Ale náhle orla ze zobce – ó žase –
padá tělo Páně, v hvězdném planouc jase – –
Zarazí se páni, ani slovo nedí,
v ustrnutí náhlém vzhůru k orlu hledí,
a ve chvíli příští, v prostém srdci hnutí,
obnažují hlavy, svatým tajem tknuti.
V koleno se shýbá statných lovců noha,
i v té lesní poušti cítí blízkost Boha.
Obnažená čela v pokoře se kloní
a les kol a kolem slavnou písní zvoní. –
Divným zjevem jata, vnadná kněžna mladá,
plna svaté bázně, náhle v mdlobu padá.
Kněžnu svatá bázeň, mdloba zachvátila,
a v té chvíli vážné syna porodila.
***
10
Zašly věky mnohé, zašly, pominuly,
osada dnes valná, kde se lesy pnuly.
A na místě, tam kde v době starodávné
knížecí syn počal žití svoje slavné,
od orlovských strání kraje do šírého
stánek Boží hlásá věčnou jsoucnost Jeho.
Hlásá, i kam lidská nezabloudí noha,
že přec utkví v péči bdělé oko Boha.
11