O Stěbořické můře.
Byla jest vám jedna můra,
jedna můra,
chodívala jako cúra,
jako cúra;
po vesnicích bloudila,
lidi v noci zlobila,
v Stěbořicích muže, ženy
k smrti trápila.
Byl vám švec tam usmolený,
usmolený
a byl celý utrápený,
utrápený,
neb ta můra můratá,
krvelačná, zubatá
vždycky v noci kousávala
jeho stehnata.
[42]
Nebýval sic nikdy pašák,
nikdy pašák,
teď však byl už pravý strašák,
pravý strašák!
šaty s něho padaly,
myšlenky mu zvětraly,
všecky kosti, jak se pohnul,
„ouvej!“ volaly.
Pilně proto užívával,
užívával,
co mu doktor na zub dával,
na zub dával,
ale, kdeže mikstury,
by pomohla od můry?
Totě věru pekelnice
tvrdé nátury!
Zajel si až na kliniku
na kliniku,
dali mu tam elektriku,
elektriku,
a že bez vší krve byl,
ocet vlili do všech žil,
ale můry, kleté můry
švec se nezbavil.
Dával pak i na modlení,
na modlení
pro tělesné zachránění,
zachránění,
43
ale ani tato věc
nepomohla ševci přec,
můra za ním vždy zas přišla
na vyhřátou pec.
Zoufat si chtěl přeubohý,
přeubohý,
neb už sotva tahal nohy,
tahal nohy;
ale tu zas k sobě děl,
že by propad’ do pekel,
neb on duši převelice
usmolenou měl.
Tu však – rada nenadálá!
nenadálá! –
tetka jakás’ tak mu prála,
tak mu prála:
„Až zas přijde, nemeškej,
nezaspi to, nedřímej,
chmátni rukou, chyťchyť, co chytneš,
z ruky nepouštěj!“
Poslech’ tedy moudré rady,
moudré rady,
vzal on kuráž dohromady,
dohromady
a jak můra přišla zas,
chmát on rukou v pravý čas,
zavýsk’: „Mám a nepustím,
buď to třeba ďas!“
44
A to byste nevěřili,
nevěřili,
co švec držel se vší síly,
se vší síly:
Kočka velká, chlupatá,
neforemná, břichatá
cenila své dračí zuby –
mrška mrškatá!
Než však švec se vzpamatoval,
vzpamatoval,
netvor ten se přeměňoval,
přeměňoval
a ve chvíli, ještě dřív –
kdož to slyšel jaktěživ? –
z kočky stéblo slámy bylo –!
inu, divný div!
Švec se dohřál na ty divy,
na ty divy
a vzal hřebík pomstychtivý,
pomstychtivý,
přibil v spěchu velikém
stéblo na zeď hřebíkem,
pak spal blaze. Jedlť ve snu
guláš s knedlíkem.
Ale z rána – co se děje?
co se děje?
Hle, ves celá k ševci spěje,
k ševci spěje,
45
hledí do vnitř zděšeně,
vždyť tam, visíc na stěně
baba ze vsi přibita je – – –
A švec potěhem jí hraje
skočnou blaženě. – – –
46