Nová doba 1 (1862)

Básně a písně, Sešit 1, Václav Pok Poděbradský

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ DOBA.
BÁSNĚ a PÍSNĚ
sepsal
Vácslav Pok Poděbradský.
Sešit 1.
Čistý výnos věnován dceři národa ZDEŇCE HAVLÍČKOVĚ.
V Praze 1862. Tiskem Ant. Renna v Kolovratské střídě „u třech lip.“
[1] Blahorodému, vysoce učenému a slovutnému Pánu Panu FRANTIŠKU LAD. RIEGROVI, veškerých práv doktoru, zemského výboru království Českého údovi, na sněmu zemském a v říšské radě poslanci atd.atd. [3] šlechetnému zástupci národu a jazyka Českého na důkaz úcty a vážnosti obětuje spisovatel.
[4]
Návrat do vlasti.
„Zas vás uzřím, ó vy chlumy slavné, „Okraso kolébky reků mohutných! „Opět vkročím v zemi moci dávné, „V lůno předkův, duchem, mečem slovutných!“ Tak zplesalo srdce mé v blaženém rozechvění, Když duch času národům vdech’ jaré oživení, A když na hlas vladařova výroku Klesly pouta s mysli, s těla otroků. Pozdraven buď, milý rodný kraji, V němžto květly růže mojí mladosti, Kdež varyta struny v žití máji Z hlouby citů rokotaly k výsosti. Pozdrav vám, rodáci, věrné, drahé duše české, Jenž jste v bolech víceletých ku vlasti nebeské Za svobodu vřelé prosby vznášeli A vlastenské lásce žertvy snášeli. 5 Hrdě matka Praha vznáší týmě V věčně volné nadhrudové prostoře, V stínu jejím zdárné vzchází símě K chloubě věrným a zlosynům k pokoře. Stojí Praha královská, a s Prahou pevně stojí Synové slovanští – včely v míru, lvové v boji: Od Labe i od Moravy k Praze lnou, Sáva, Visla, Tatry ctí ji – velebnou. Tak mé oko v návratu svém plesá, Že zas vidí květné luhy otčiny; Než i žalem slzí, že nebesa Odňala nám mnohé hlavy rodiny. Mohyly zřím četných pravdy, dobra hajitelů, Proslavených národu Českého světitelů; Těla zmřela – než duch věčný! v dílech žijeť on, A povděčný národ zdí jim slávy pantheon! Hlíněné se nohy ztroskotaly Kleté, bezkořené vládní soustavy, Naše volné hlasy z hrobu vstaly, „Pokrok!“ vryl zas čas na svoje zástavy. Všude mravenčí zřím činnost v novém budování, Zápal vidím šlechetný v šlechetném spravování; Hospodin přej zdaru našim podnikům, Uděl svornost věrných vlasti dělníkům! 6 Volnost obcí, moudrá samospráva Na nejširším, neodvislém základu, Svatá vlasti, národnosti práva – Toť klíč k naší blaženosti pokladu. Dobré školy, jež naději naší budoucnosti, Nemořené cizotou, jsou zřídlem pravdy, cnosti, Umek a věd stany národní, střed různých sil, Vlasti zdar a lidu blaho – toť nás všechněch cíl! K tomu cíli každý pracuj stále, Neodvratně hlavou, rukou ku předu, Svůj vždy k svému na svých zásad skáleskále, Práva, svobody zbudujme ohradu! Slovy zdatnými se vzájem k dobru povzbuzujme A hned činy vtělení těch slov vždy osvědčujme; S pilností když spojen bude vzorný důmysl, Pak nám obchod zkvěte, rolnictví a průmysl. V činu jen spočívá naše spása, V činech slavných slavná naše minulost, Proto činy nech i věk náš hlásá, Jimiž k budoucnosti postavíme most, Po němž jak po mostě Karlově na dlouhé věky Dobře budem kráčeti – byť zuřily i vzteky. K činu šlechto, občané, bohatství, umění, Jako řetěz k sobě stůjme v pevném spojení! 7 Za národ a za trůn šli jsem v boje, Jim jsme posvětili všecku bytost svou; Jim i dál věnujme vlohy svoje, Jim vše v oběť – ducha, jmění i krev svou! Dřív se nám co dětem, bláznům posmíváno, Věrných pravdě co vinníků pronásledováno; Teď, když padl zdurných posmívačů blud a klam, Otvírá se znovu blaženosti naší chrám. Za národ a za trůn chceme státi Jak žulové nerozbitné pohoří, Cizí modly chceme troskotati, Dokud žití plamen v těle neshoří. Co u jiných dobré, krásné, to si osvojíme, Svého se však nikdy – bohdá nikdy nespustíme. Bůh nám žehnej v našem pevném úmyslu, Pozdrav bratří! zdar českému důmyslu! 8
Nedejme se!
Když zášť bledá neb když závisť nenasytná Okem zrádným chod náš sleduje, Úklady lstivými faleš bezecitná Když nás zničiti usiluje: Beze strachu podvodům těm hleďme v zraky, Neustoupíc, když náš obzor kalí mraky, Klidně na ruch světa dívejme se – Nedejme se! Frásemi když nás a zvuky jalovými Chtějí konejšiti, uspati, Jarým pravdou duchem, slovy hromovými Blouznění to znejme přervati. Ve svém vlastním svými pány chceme býti, Ne za podnož hrdé zvůle jiných žíti! Marným choutkám cizopanským zasmějme se – Nedejme se! 9 Lžemi když a smyšlénkami zpozdilými Na cti utrháno národu, A když rovné právo úskočnostmi zlými Hněceno hned u svém zárodu: Jako skály v zásadách svých vytrvejme, Z role dědičné vše bejlí vytrhejme: Zda jsem cizí u svém? zeptejme se – Nedejme se! Když nám svárliví, nepřejní písálkové Podezřují naše poklady, A o čestných snahách našich v době nové Nepravé když činí výklady: Objevy ty bublinové rozkotejme, Domky kartonové lehounce odfoukejme, Před drzosti hrůzou nechvějme se – Nedejme se! V bystré hlavě pásmo našich dějin dávných, V prsou víru v lepší budoucnost, Co synové věrní našich otců slavných Lásku k vlasti ctěm co první cnost. Předkové i bratři naši v bitvách stáli, Smrtonosných střel a hromů se nebáli; V téže odvaze jim rovnejme se – Nedejme se! 10 Živý jazyk, jímž svá národ hájí práva, Jímž své city, vidy zjevuje, Jemu našinec ať povždy přednost dává; Bez něhoť se zbraně zbavuje, Zbraně ducha, jež, mocnější nad bodáky, Zdárným podnikům velmocné tvoří páky; V zrcadle své řeči poznejme se – Nedejme se! Co nám bodrých hospodářů ruka pilná Z požehnané půdy vyrobí, Kýž nám nebe, šetrnost i dobromilná Všem k užitku hojně násobí! K blahu rolnictva vše síly napínejme, K němu národa co k základu se znejme. Čest mu! Pokroku s ním oddejme se – Nedejme se! Co nám mocně v žilách vře a v prsou hárá, Budoucím též ať se dochová; Učitelský stav, jenž o mládež se stará, Přišlosti kýž zdar nám vychová! Bujně aby zkvětly rodné naše sady, Vzdělávejmež usilovně lid náš mladý; V duchu pravém i my vzdělejme se – Nedejme se! 11 A co mozol vytěžil a duch co zplodil, To nám hrdinská zbraň ochraňuj; Nám věk každý hojnost reků slavných zrodil, Jejich duch nás povždy naplňuj! K obraně nám, nepřátelům ku zničení Dnem i nocí vojín stráží v obrnění. V nebezpečí k němu přidejme se – Nedejme se! Bděme, když nás k nesvornosti ďas popouzí, Této kletbě slavných Slovanů, K činné lásce vzájemnost ať nás pobouzí Tam od Baltu až tam k Balkánu. Mocné jsou jen hlasy četných milionů, Spasná shoda když panuje v jejich lónu: Shody, síly rouchem odějme se – Nedejme se! 12
Svoji ke svému!
Jarý ruch ústrojím národů vládne, Krev jejich mohutný rozproudil duch; Dávno co vadlo již, poznovu mládne, K světlu se vrací zrak, ku pravdě sluch. Sourodné síly se spojujíc vzájem Střásají se sebe cizinství nájem, V němžto jen sluhové živoří vždy, Závisíc od skrovné, krvavé mzdy. My stůjme ku heslu převznešenému: Svoji ke svému! Bohem co vloženo v útroby lidu, Zničiti nemůže nižádný klam, Ve vlastním blahu jen pramen jest klidu, Z něhož můž’ čerpati národ vždy sám, Svému když úkolu dostojí zdatně, Právo své zná i je zastává statně. Rozum i srdce nám káže to, v čem Poznání vzchází a spása nám všem. V spojení! K cíli nuž jděme ku ctnému, Svoji ke svému! 13 Mládě, když ptáče mu krmi podává, Hle jak se pečlivě k matce tulí; Kury, jež před bouří kvočna svolává, Hle jak se v křídla její zahalí! Mravenci hromadně závodí v píli, V úlu svém spojují včeličky síly. K obraně, k útoku všeliký tvor K sobě se rovná, všem protivám vzdor; Tíhneť vše k pravidlu přirozenému: Svoji ke svému! Dobře, kde v poklidné snaze domácí Rodiny údy se k celku pojí, Když žijí vespolek zdárné ve práci Otec, syn, máť, dcera v harmonii. Krve co svazek posvěcený víže, Nezruší nižádná moc ani tíže; Mnohé byť porušil vrtkavý svět, Nezvadne vzájemnost, svornosti květ. V ní se přidružujem rovný k rovnému – Svoji ke svému! 14 Rodiny z lůna se národ prostírá, Rodiny z lůna se pěstuje cnost, Útisk, jenž k naděje nebi pozírá, Není ve lůnu tom potěchy prost. V národu blaho se s úspěchem šíří, V údech když rodin všech jará krev víří, Zkvétá i národu činného vlast, A v ní se prýští vší hojnosti slast, Prýští se národu usilovnému, Jenž stojí k svému. V právu a v pravdě jen k sobě vždy stůjme, Lákadla cizoty nesveďtež nás! Za svoje vlastní jen statně bojujme, Pravdou a právem svůj ozbrojíc pás. Bratří ku bratřím připojme se blíže, Společně nesme dne vedro i tíže, Radost i společnou budiž nám všem – Stůjme při sobě i v dobrém i v zlém. Veslujme k přístavu vždy bezpečnému – Svoji ke svému! 15 Aby nám naše řeč zvučná i krásná V životě šíře vždy panovala, Aby věd, umění pochodeň spasná Mocněj i jasněj vždy plápolala, Aby nám z junáků v mužném jich věku Vzrostl sbor obhájců, zástupců, reků, Aby se v národu utužila Povaha přímá i ušlechtilá: Mějme se k dílu nám vyměřenému – Svoji ke svému! Ne zrakem skleslým, ne shrbenou šíjí Sboříme překážek urputnou hráz, V prachu jen zeměplaz, červík se svíjí, Slabocha v nehodě obchází mráz: Pravý muž s odvahou podstoupí boje, Byť se naň hrnuly nepřátel roje; Sílíť ho mocné to povědomí, Že nemá ničehož na svědomí. Tak volá k zástupu ozbrojenému: Svoji ke svému! 16 Svoji ke svému, když pro vlast a krále Máme se stavěti v bojovný šik, Dokažme hrdinství českému k chvále, Zápasu plamen že znovu v nás vznik’. A když si po boji dobudem klidu, Pracujme k obecné osvětě lidu A v nové zápasy pokoje jděm, Národu skvělosti nadobudněm. Vzhůru nuž k úkolu proslavenému – Svoji ke svému! Když se pak vzdělá duch, utuží tělo, Nového zplane nám života zář, Vlast své zasmušilé vyjasní čelo, Ruměnec ozdobí národu tvář. Krásnou se zaskvějí veškeré luhy, Ožijí dle pravdy všeliké kruhy, Na nás jen záleží žádoucí zdar, Od nás jen záleží vzdorů všech zmar; Věrně se přiviňme k rodu milému – Svoji ke svému! 17
Minulost a budoucnost.
Mohutné stíny slavných zašlých časů, Vy naše stráž a skvělý průvode! K vám z hloubí útrob pěvec vznáší hlasu A ve vaši se noří sílu, krásu, Vy naší chlouby, slávy původe! Proslulých lebek vašich na temenu Posvátný oheň spásy plápolá, Který svůj odlesk v minulosti jménu Do šírých vlasti krajů vysílá. Přemocný duchu, jenž nás z dob těch sílíš, V nichž velikým jsme byli národem, Ty ve hře osudu se s námi sdílíš A v nás i s námi ku předu vždy pílíš Prozřetelnosti věčným návodem. Jen tebe, duchu náš, se dovolávám, An čerpati chci z tvého pramene, Tebou se tuže tobě v oběť dávám Zář národního lásky plamene. 18 My mocni byli – to nám tisícerých Památek znatných káží objevy; Až z prvověku národa dob šerých Podání na perutích mnohosterých Nám líčíť pestré předkův výjevy. Trůn Český skvěl se před Evropy tváří Co vzácný mezi trůny drahokam, Před jehož paprsleků plnou září Pomizel mnohých šperků marný klam. I v poddanství, když hejnu bohů rodných Lid ochotně své žertvy přinášel, I v časích křesťanství, ve skutkoplodných, Na výsluní i v dobách temných, svodných – Náš národ cestou svého práva šel. Měl zástupců a vůdců jemu přejných, Byl v míru činný, v bojích udatný, V sled charakterů ctných a neprodejných V před kráčel vždy co národ mohutný 19 U nás již v šedé minulosti měla Na vlastním ohništi stan osvěta, Nám lyra Lumírova sladce pěla, Nám písní národních lahoda zněla, Když vůkol vládla ještě dřímota. Tu věda z života pučela, květla, I pro život zas nesla ovoce, Tmu bludů plašil lesk jejího světla, Jímž léčeno lid z hlupství nemoce. Zem naše štěstím, blahem oplývala, Podzemní doly stříbra přály dost, A že vlast moudrost vlastní spravovala, Kteráž o její vždy vznik jen dbala, Všem dobře bylo – květla pravda, ctnost! Um činný tvořil velká arcidíla, Jež posud jsou nám chloubou, okrasou, A k vítězstvím šla chrabrá krev a síla, Jež posud našich dějin slávou jsou. 20 „Za vlast a krále!“ mocné bylo heslo, Jímž národ statečný se spravoval, Onoť ho v bojích ku vavřínům neslo, I v míru znáno bezpečné co veslo, S nímž za zděděná práva svá Čech stál; Neb za vlast volnou, v níž lze dobře žíti, Hoj s chutí jde se proti tyranu, A krále, s národem jenž dobře cítí, Vše s zápalem v svou béře obranu. Než nás též zastihly, ach! těžké doby, Div boží, že náš národ nezhynul! Na Bílé Hoře naší slávy hroby Nás vedly dlouholeté do poroby, V níž peň našeho žití slábl, schnul. Lvu vyrván jazyk, by nemohl řváti, Jed sžíral jeho tělo královské, A drápy nemohl se více rváti, Neb zdřelo násilí je obrovské. 21 A když teď po takové minulosti, Po dvěstěleté v spánku dušnosti Náš národ, vzkříšen k nové zmužilosti, Vstal v jaré cíle, v dávné spanilosti – Jakáž mu kyne hvězda přišlosti? Kdo zná, co tajnou rouškou zahaleno, Co v sobě skrývá losů osudí? Kdo ví, kdy shody bude docíleno, Jež národ na chlum blaha sprovodí? Tak příště bude, jako jednou bylo, Zas sláva svoje křídla rozepne; Až vše, co osudu zlo rozdvojilo, Se spojí zas, by svorně dále žilo, Pak ráj zas nad námi se rozklene. Až spravedlnost nebude jen zvukem, Než obrátí se v lidstva krev a tuk; Až láska k lidstvu nebude jen hlukem, Než pravdou, jež nás zprostí hejna muk,. 22 Ba budem svými ve vlasti své pány Po starém právu našich praotců; Jsouť mocné kořeny v nás zachovány, A ty nám zhojí četné naše rány – Stanem se hodnými svých předchůdců. V nás mocně hárá svatá láska k trůnu, Námť našich králův koruna se skví, Jež, chována ve vlasti naší lůnu, Jest zemským znakem blahoslavenství. Vstříc jdouce takovéto budoucnosti Činnosti naší struny napněme, K své otčině a ku své národnosti – Bez nížto národ tělem jen bez kostí – Nerozlučným se svazkem připněme! Tak zmizlých věků velikost a slávu Do budoucnosti lůna přenesem, A v nové síle po starém svém právu Svou drahou vlast k rozkvětu povznesem! 23
Svorně bratří!
Svorně bratří! k svému cíli Sjednoceně postupujme, V snažné práci, v zdárné píli Zkoušek tíži podstupujme! Stůjme na stráži, Vrah kde doráží, Nebojme se nehod ran, Pevnýť našich hrudí stan! Podejme si ruce k činům, Rozbrojům všem výhost dejme, Jak se sluší Slávy synům, K modle sváru se neznejme! Spojeně stůjme, Národ milujme; Zasvěťme mu síly své, Vlasti zdar nás k tomu zve. 24 Vše, co vzájemně se pojí, Zdolá tlaku protivenství, Kdo však svornosti se bojí, Toho míjí bezpečenství. Jak větru vání Čas vše pohání; Nám jen kyne spasení V hojném skutků osení. Zlato jitřenky když z rána Do díla nás povolává, I když práce dokonána, Jež nám chléb a poklid dává: Zrak pněme k výši V nadzemskou říši, Odkud požehnání dar Podnikům všem dává zdar. Ať, kdo nezná, seč jsou síly, Že jsme národ malý, praví – Duch náš vlastmilovný, čilý V svornosti div moci slaví. Chutě k činnosti V své povinnosti, Silná naše ramena Hojná čeká odměna! 25 Od Labe i od Moravy Přiviňme se k matce Praze, Od Tater až do Šumavy K sobě stůjme v jedné snaze. V bouři i v míru Chovejme víru, Že, co pobral přešlý čas, Budoucnost nám vrátí zas. Svornost naše mocné heslo Ve všem našem spravování, Onoť nás vždy k blahu neslo V našem velkém povolání. V vzájemném díle Dojdeme cíle; Svorně ku předu, K spáse svého národu! 26
Lev a orlice.
I. I.
 V říši zvířat, na prestolu přírody posvátné, Ve prostoře šíré, neobmezené, Obr všeho živočišstva v moci veleznatné, V jarosti své síly nepokažené, Vládne lev co král zvířecích tvorů, Boře nával různotvárných vzdorů. Jako nebes ústa hromem, lev svým hlasem hřímá, A hned se vše s poděsením probouzí; Jen když v odpočinku sobě hově, klidně dřímá, Pokoj se ve tváři tvorstva obrazí. Hřivou třese, z očí blesk mu srší, Když naň zištných lovců střely prší. – Zvířat král ten skví se království Českého v znaku, A jest velkých předkův našich oslavou, K němu když pnem s chloubou zřetelnici svého zraku, Blahé upomínky nás vždy zaplavou. Se lvem na práporech květla síla, Kteráž v rodu českém vždycky žila; 27 Se lvem v štítu jako lvové Češi bojovali, Třás’ se svět, když k zbrani sáhal český lev. V jeho odznaku nám děje důkaz zachovaly, Že, kde český národ, tam též síly zjev. Bílý lev se vznáší v rudém poli, Hájit právo! za své heslo volí. II. II.
 Kdož by neznal opeřence toho mohutného, Jenžto, když svá křídla k letu rozepne, Krouží nad zemí v oboru světa vzduchového, Kamž se rychloletem blesku vyhoupne, A z obzoru slunci nejbližšího Patří na ruch světa vezdejšího. Orel to, ten bystrý vládce vzduchu nadzemského, Jenžto k tělesům nebeským putuje; Orlice pak, pečlivá, vždy věrná družka jeho, Na temenu skal mláď svoji pěstuje. Orlice, máť něžná svojich plodů, Dbá o jejich blaho, o svobodu. – Na Moravě družné, na Moravě požehnané, Jaré orly vychovala orlice, A ti orli matce od Tatarů rozedrané Dali svobodu, vlast drahou bráníce. 28 Orlicí Morava honosí se, Neboť v jejím zemském znaku skví se.– Čechy s Moravou v spojení jsouce po století, Nesly společně osudu dobro, zlo, V bratrském Čechové s Moravany ve objetí Ctili svazek, jímž je božství spojilo. Mocný svazek tento trvej stále Ku blahu i národa i krále! 29
Dvacátý říjen 1861.
Hle strom květoucí, jenžto větve silné Rozkládá v půdě plodné, vzdělané, Kteroužto plémě od pravěku pilné Obrábí v snaze ctné a žehnané! To kmen Slovanský, jenžto pevnou patou O zem, již Bůh mu dal, se opírá, A mysl, lásky k dobru žárem vzňatou, Své vlastní péče k zdaru upírá. Na stromu tom viz větev zvláště krásnou, Jak z pně se vzhůru mocně povznáší, A v prostoru nadzemskou, modrojasnou Svých květů libou vůni vynáší! To větev Česká na Slovanském stromu, Již dějin genij zvlášť si oblíbil; To větev nezdrcená davem hromů, V niž jaré mízy nový mok se vlil. 30 Ta větev Česká, jednou mocná, slavná, Nám dlouho chřadla losu nepřízní, Jen dějin vlasteneckých záře dávná Co světlo spásy skláněla se k ní. V té záři Čechův naděje též žila, Že vstanou zas z prohlubně poroby, A kleslá sic než nezničená síla Tužila věrné jejich útroby. Dvacátý říjen roku minulého Co blaha hlasatel nám zavítal, An jasný mocnář z pudu spanilého Svým národům práv rukojemství dal; Vida, že otročením trůn též hyne, Svým zemím volný vývin zaručil; A tak nám budoucnosti blaho kyne, Nebť nám je král diplómem zbezpečil. Na velkém octli jsme se obratníku, Ruch státu o tom svědčí mohutný, Co kolos z řady dějin náčelníků Čnít bude říjnový den památný. Jím jsme zas navráceni sami sobě, Jím stará Česká krev v nás zmlazena, Jím z mrtvých vstalo, co již tlelo v hrobě, Jím dávná moci vina zhlazena. 31 Nuž svorně stůjme otčiny své v lůnu, Svých práv i povinností vědomí, Vždy věrni vlasti, národu a trůnu, Jak káže Hospodin a svědomí! Ať o nás zví svět s úctou, s podivením, Že posud jsme, čím byli předkové, Dokažme čestným činův objevením, Že jsme a zůstanem vždy – Čechové! 32
Naše heslo.
„Jedno tělo“ – svěží, v jaré síle, V němž se údy vhodně spojují Vlasti k spáse v věrné činnosti, A stop předkův cností sledují, Aby v stálé zřela jasnosti Hvězda blaha k vlasti milé: „Z částí různých stvoř se jedno mocné tělo!“ – Novým času duchem v říši pozavznělo. „Jeden duch,“ jenž pravdou, dcerou boží, V čistotě panenské nadchnutý, Světskost řídí svými zákony, A vždy ku předu jsa pohnutý Spravuje vše lidstva úkony A poklady národní vždy množí: „Jedním tělem vládni jeden mocný duch!“ – Takto zahlaholil nový času ruch. 33 „Jeden vladař,“ věrnost svého lidu Jenž má za své moci pevný štít, Právo za pavezu vítěznou, Jíž má vůli Páně obhájit A zvelebit velkou říši svou Občanům všem k dobru v boji, v klidu: „Jeden vladař nám vel moudrý, spravedlivý!“ – Takto cit vlastenský káže, nově živý. „Jeden Bůh,“ v nějž víru zbožnou skládá Člověčenstvo v dobrý i v zlý čas, Toužíc k němu přijít v nebes ráj, K němuž naděje svůj zdvihá hlas, Láska pak mu věčný světí máj, V němž všech tvorů blaho se zakládá: Víro, jednomu se jenom Pánu klaň, Jehož vůle nám ku spáse vždy se staň! 34
Junák na Kriváni.
Nedostihlé oblak s výše Plane zlatý slunce zrak, Občerstveno tvorstvo dýše, Stydně mizí kal i mrak. Hory jasnost přiodívá, Jitro nivy celuje, Nebe k zemi se usmívá, S níž se v slávě spojuje. Anož nebe blahoplodné Sklánějíc se k zemi lne, Od hrudy se hojnorodné Lidstvo opět k výši pne; Ta se slaví věčně krásné Tvaru s duchem snoubení, Z něhož prýští síly spasné Vlasti v čistém snažení. 35 Kde se klidný rozprostírá Střed slovanských národů, Tam co obr vůkol zírá Kriváň v mocnou přírodu; Patou v Tatrách se opírá, Témě vzhůru hrdě pne; Mnohý hmyz a trus ho svírá, Obrem však nic nepohne. Stojí pevně vychlumený Co báň vrchů Tatranských, Co štít, časem nezlomený, Chlouba bratří Slovenských, Jejichž pěvec proslavený Pod Kriváněm poznal svět, By strom Slávy oklácený V nový oděl jara květ. An se v údolí sezvání Nábožný lid veský v chrám, Na vrcholu na Kriváni Bodrý junák stojí sám. Velebnost ho sem vyzvala, Ježto šlechtí přírodu; Mysl jeho pozor dala Vyšších hlasův na radu. 36 Kdežto dole mnohá ryje V čelo vrásky nehoda, Zde tak volně srdce bije, Bytost jímá lahoda. Kadeřemi zde pohrává Jemu vánek se stran všech, A mnohé mu věsty dává O vzdálených Slovanech. V duchu zaletí do dálí, Přese družnou Moravu, K Čechám, kdežto vědy znalí Světí Umkám zástavu; Svatovítská věž kde vládne, Králův slavných stopy dlí, Starý duch v potomcích mládne, Z něhož pučí nové klí. Ferdinand kde Dobrotivý Věrných Čechův uprostřed, Ne co člověk než co anděl K všem šlechetný sílá hled; Kde lid trůn a oltář svatý V patrónech svých zemských ctí, V nichž i chudý i bohatý Vzývá Boha v výsosti. 37 K sídelnímu říše městu Obrací pak důvěru, Kamž Slováci často cestu Konají v svém záměru; K svémuť vládci tam se vinou Různořečné národy: Spojenýchť jen ze sil plynou Žně bohaté úrody. S Kriváně nuž pozdravuje Junák rodné bratry své. Malby tam pak vyluzuje Obraznosti mladistvé; A jak malíř ve výstavě Na výši je prostírá, Slovanský lid usmívavě Pozor svůj k nim upírá. Junák, jenž se Boha bojí Na pozemských cestách svých, Jedinou jen závist kojí V prsou vášní zproštěných; Želíť, že mu není přáno K slunci ještě blíž se vznést Jako orel, jemuž dáno Ještě nad Kriváň se nést. 38
Slávský zpěv.
V zpěvu slávském, radostném, V zpěvu slávském, žalostném, Krása s láskou přebývají V objímání milostném. V zpěvu slávském, bojovném, Chrabrost s silou v rekovném Spojení dlí, budíc k činům Ve zápalu svobodném. V zpěvu slávském nebe ctnost, Svatá žije nábožnost, Jíž se vznáší srdce čisté K tvůrci v věčnou blaženost. V zpěvu slávském mocný duch Volá rody v nový ruch Povznešením čela vzhůru, Kde rozložil stan svůj Bůh. 39 Oslavuj ho v písních svých Východ, západ, sever, jih, A my, bratří jednorodní, Velebme ho v slovanských! V zpěvu, v němžto vznešenost Šlechtí věčnou bujarost: V zpěvu slávském, posvěceném Božskou slavme velebnost! 40
Píseň královská.
Velikých mně zemí Za úděl je dáno, Národy v nich všemi Zdaru mně popřáno – Velký úkol Bůh mi dal! Bych ved’ všechny síly Přímou k ctnosti drahou, By se zvelebili Lidé mojí snahou – Proto jsem se králem stal! Vítězným se bleskem Koruna má skvěje, Před mé zbraně leskem Protivník se chvěje, – Slavný úkol Bůh mi dal! 41 Abych šetřil práva A byl pravdy štítem, Aby říše sláva V žití květla hbytém – Hospodin mne povolal. Pokladů mně hojných Zdoba všude květe, Z květin blahokojných Láska věnce plete – Krásný úkol Bůh mi dal! Národů bych v středu Říši své byl vzorem, Zářil se vždy v předu I s celým svým dvorem: Bůh mne na trůn povolal! 42
Společenská.
V jarém plesu svorně bratří! Vstupme ve sbor družiny! Zazpívejme, jak se patří Na syny Libušiny! Nechže strast a bolest zmizí, Soudruh druhu ruku dej! Radost jako zlato ryzí Srdcem statných Čechů hrej! Upomínkou předkův slavných Duch se vnukův utuží, V záři dějů časů dávných Přítomnost se oruží. 43 Vyšehrad i Hostýn svatý, Děvín v půdě Tartanův, Praha, oslavy hrad zlatý, Věčná chlouba Slovanův! Otakar, Karel a Jiří! Skloň potomstvo hlavu svou; V jejich slávě duch se šíří – Oniť s výše k činům zvou. Zdrávy buďte vlasti ráje, V nichž Lumír a Záboj pěl! Kamž hledíme, všudy háje, V nichž hlas Čechův k nebi zněl. Veleslavíne, Komenský! Kdeže pero vaše tlí? Česko-moravsko-slovenský Kdeže souhlas v písmě dlí? 44 Jakož bylo přede věky, Být zas musí v národu: Zplodí vlast nám statné reky, Ti jí zrodí lahodu. Mistrů nových oko jaré Až zableskne závodem, Klesnou kletby, bludy staré, Zkvěte rod jich návodem! Nuže v spolku naplněném Vzájemností slovanskou, Ve poháru rozpěněném Ztopme závist pohanskou! Sláva Bohu na výsosti! Sláva rodu našemu! Každému, kdo národnosti Slávu šíří, sláva mu! 45 V ruku levou pohár dejte, Pravici brat bratrovi, Pozdravení si podejte Čechu Čech, Sláv Slávovi! 46 OBSAH. Návrat do vlasti5 Nedejme se!9 Svoji k svému!13 Minulost a budoucnost18 Svorně bratří!24 Lev a orlice27 Dvacátý říjen 186130 Naše heslo33 Junák na Kriváni35 Slávský zpěv39 Píseň královská41 Společenská43
E: lk + lp; 2002 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Renn, Antonín
(Tiskem Ant. Renna v Kolovratské střídě "u třech lip".)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 47

Věnování: Rieger, František Ladislav
(Blahorodému, vysoce učenému a slovutnému Pánu Panu Františku Lad. Riegrovi, veškerých práv doktoru, zemského výboru království Českého údovi, na sněmu zemském a v říšské radě poslanci atd. atd. šlechetnému zástupci národu a jazyka Českého na důkaz úcty a vážnosti obětuje spisovatel.)