Minulost a budoucnost.
Mohutné stíny slavných zašlých časů,
Vy naše stráž a skvělý průvode!
K vám z hloubí útrob pěvec vznáší hlasu
A ve vaši se noří sílu, krásu,
Vy naší chlouby, slávy původe!
Proslulých lebek vašich na temenu
Posvátný oheň spásy plápolá,
Který svůj odlesk v minulosti jménu
Do šírých vlasti krajů vysílá.
Přemocný duchu, jenž nás z dob těch sílíš,
V nichž velikým jsme byli národem,
Ty ve hře osudu se s námi sdílíš
A v nás i s námi ku předu vždy pílíš
Prozřetelnosti věčným návodem.
Jen tebe, duchu náš, se dovolávám,
An čerpati chci z tvého pramene,
Tebou se tuže tobě v oběť dávám
Zář národního lásky plamene.
18
My mocni byli – to nám tisícerých
Památek znatných káží objevy;
Až z prvověku národa dob šerých
Podání na perutích mnohosterých
Nám líčíť pestré předkův výjevy.
Trůn Český skvěl se před Evropy tváří
Co vzácný mezi trůny drahokam,
Před jehož paprsleků plnou září
Pomizel mnohých šperků marný klam.
I v poddanství, když hejnu bohů rodných
Lid ochotně své žertvy přinášel,
I v časích křesťanství, ve skutkoplodných,
Na výsluní i v dobách temných, svodných –
Náš národ cestou svého práva šel.
Měl zástupců a vůdců jemu přejných,
Byl v míru činný, v bojích udatný,
V sled charakterů ctných a neprodejných
V před kráčel vždy co národ mohutný
19
U nás již v šedé minulosti měla
Na vlastním ohništi stan osvěta,
Nám lyra Lumírova sladce pěla,
Nám písní národních lahoda zněla,
Když vůkol vládla ještě dřímota.
Tu věda z života pučela, květla,
I pro život zas nesla ovoce,
Tmu bludů plašil lesk jejího světla,
Jímž léčeno lid z hlupství nemoce.
Zem naše štěstím, blahem oplývala,
Podzemní doly stříbra přály dost,
A že vlast moudrost vlastní spravovala,
Kteráž o její vždy vznik jen dbala,
Všem dobře bylo – květla pravda, ctnost!
Um činný tvořil velká arcidíla,
Jež posud jsou nám chloubou, okrasou,
A k vítězstvím šla chrabrá krev a síla,
Jež posud našich dějin slávou jsou.
20
„Za vlast a krále!“ mocné bylo heslo,
Jímž národ statečný se spravoval,
Onoť ho v bojích ku vavřínům neslo,
I v míru znáno bezpečné co veslo,
S nímž za zděděná práva svá Čech stál;
Neb za vlast volnou, v níž lze dobře žíti,
Hoj s chutí jde se proti tyranu,
A krále, s národem jenž dobře cítí,
Vše s zápalem v svou béře obranu.
Než nás též zastihly, ach! těžké doby,
Div boží, že náš národ nezhynul!
Na Bílé Hoře naší slávy hroby
Nás vedly dlouholeté do poroby,
V níž peň našeho žití slábl, schnul.
Lvu vyrván jazyk, by nemohl řváti,
Jed sžíral jeho tělo královské,
A drápy nemohl se více rváti,
Neb zdřelo násilí je obrovské.
21
A když teď po takové minulosti,
Po dvěstěleté v spánku dušnosti
Náš národ, vzkříšen k nové zmužilosti,
Vstal v jaré cíle, v dávné spanilosti –
Jakáž mu kyne hvězda přišlosti?
Kdo zná, co tajnou rouškou zahaleno,
Co v sobě skrývá losů osudí?
Kdo ví, kdy shody bude docíleno,
Jež národ na chlum blaha sprovodí?
Tak příště bude, jako jednou bylo,
Zas sláva svoje křídla rozepne;
Až vše, co osudu zlo rozdvojilo,
Se spojí zas, by svorně dále žilo,
Pak ráj zas nad námi se rozklene.
Až spravedlnost nebude jen zvukem,
Než obrátí se v lidstva krev a tuk;
Až láska k lidstvu nebude jen hlukem,
Než pravdou, jež nás zprostí hejna muk,.
22
Ba budem svými ve vlasti své pány
Po starém právu našich praotců;
Jsouť mocné kořeny v nás zachovány,
A ty nám zhojí četné naše rány –
Stanem se hodnými svých předchůdců.
V nás mocně hárá svatá láska k trůnu,
Námť našich králův koruna se skví,
Jež, chována ve vlasti naší lůnu,
Jest zemským znakem blahoslavenství.
Vstříc jdouce takovéto budoucnosti
Činnosti naší struny napněme,
K své otčině a ku své národnosti –
Bez nížto národ tělem jen bez kostí –
Nerozlučným se svazkem připněme!
Tak zmizlých věků velikost a slávu
Do budoucnosti lůna přenesem,
A v nové síle po starém svém právu
Svou drahou vlast k rozkvětu povznesem!
23