Svoji ke svému!
Jarý ruch ústrojím národů vládne,
Krev jejich mohutný rozproudil duch;
Dávno co vadlo již, poznovu mládne,
K světlu se vrací zrak, ku pravdě sluch.
Sourodné síly se spojujíc vzájem
Střásají se sebe cizinství nájem,
V němžto jen sluhové živoří vždy,
Závisíc od skrovné, krvavé mzdy.
My stůjme ku heslu převznešenému:
Svoji ke svému!
Bohem co vloženo v útroby lidu,
Zničiti nemůže nižádný klam,
Ve vlastním blahu jen pramen jest klidu,
Z něhož můž’ čerpati národ vždy sám,
Svému když úkolu dostojí zdatně,
Právo své zná i je zastává statně.
Rozum i srdce nám káže to, v čem
Poznání vzchází a spása nám všem.
V spojení! K cíli nuž jděme ku ctnému,
Svoji ke svému!
13
Mládě, když ptáče mu krmi podává,
Hle jak se pečlivě k matce tulí;
Kury, jež před bouří kvočna svolává,
Hle jak se v křídla její zahalí!
Mravenci hromadně závodí v píli,
V úlu svém spojují včeličky síly.
K obraně, k útoku všeliký tvor
K sobě se rovná, všem protivám vzdor;
Tíhneť vše k pravidlu přirozenému:
Svoji ke svému!
Dobře, kde v poklidné snaze domácí
Rodiny údy se k celku pojí,
Když žijí vespolek zdárné ve práci
Otec, syn, máť, dcera v harmonii.
Krve co svazek posvěcený víže,
Nezruší nižádná moc ani tíže;
Mnohé byť porušil vrtkavý svět,
Nezvadne vzájemnost, svornosti květ.
V ní se přidružujem rovný k rovnému –
Svoji ke svému!
14
Rodiny z lůna se národ prostírá,
Rodiny z lůna se pěstuje cnost,
Útisk, jenž k naděje nebi pozírá,
Není ve lůnu tom potěchy prost.
V národu blaho se s úspěchem šíří,
V údech když rodin všech jará krev víří,
Zkvétá i národu činného vlast,
A v ní se prýští vší hojnosti slast,
Prýští se národu usilovnému,
Jenž stojí k svému.
V právu a v pravdě jen k sobě vždy stůjme,
Lákadla cizoty nesveďtež nás!
Za svoje vlastní jen statně bojujme,
Pravdou a právem svůj ozbrojíc pás.
Bratří ku bratřím připojme se blíže,
Společně nesme dne vedro i tíže,
Radost i společnou budiž nám všem –
Stůjme při sobě i v dobrém i v zlém.
Veslujme k přístavu vždy bezpečnému –
Svoji ke svému!
15
Aby nám naše řeč zvučná i krásná
V životě šíře vždy panovala,
Aby věd, umění pochodeň spasná
Mocněj i jasněj vždy plápolala,
Aby nám z junáků v mužném jich věku
Vzrostl sbor obhájců, zástupců, reků,
Aby se v národu utužila
Povaha přímá i ušlechtilá:
Mějme se k dílu nám vyměřenému –
Svoji ke svému!
Ne zrakem skleslým, ne shrbenou šíjí
Sboříme překážek urputnou hráz,
V prachu jen zeměplaz, červík se svíjí,
Slabocha v nehodě obchází mráz:
Pravý muž s odvahou podstoupí boje,
Byť se naň hrnuly nepřátel roje;
Sílíť ho mocné to povědomí,
Že nemá ničehož na svědomí.
Tak volá k zástupu ozbrojenému:
Svoji ke svému!
16
Svoji ke svému, když pro vlast a krále
Máme se stavěti v bojovný šik,
Dokažme hrdinství českému k chvále,
Zápasu plamen že znovu v nás vznik’.
A když si po boji dobudem klidu,
Pracujme k obecné osvětě lidu
A v nové zápasy pokoje jděm,
Národu skvělosti nadobudněm.
Vzhůru nuž k úkolu proslavenému –
Svoji ke svému!
Když se pak vzdělá duch, utuží tělo,
Nového zplane nám života zář,
Vlast své zasmušilé vyjasní čelo,
Ruměnec ozdobí národu tvář.
Krásnou se zaskvějí veškeré luhy,
Ožijí dle pravdy všeliké kruhy,
Na nás jen záleží žádoucí zdar,
Od nás jen záleží vzdorů všech zmar;
Věrně se přiviňme k rodu milému –
Svoji ke svému!
17