Nejnovější
písničky
Napsal
Fr. S. Procházka
Nákladem Jos. R. Vilímka v Praze, Spálená ulice 13,
ve Vídni VII., Neubaugasse 71.
[3]
Všechna práva, tedy i vydání hudebních komposic na tyto
písničky, vyhrazuje si autor, s nímž nutno napřed jednati.
Bydlí v Praze, Pod Slovany č. 1887.
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze
[4]
PŘÍTELI
M. A. ŠIMÁČKOVI
Z UPŘÍMNOSTI
F. S. P.
[5]
I.
NÁŠ TATÍČEK NEBOŽTÍČEK..NEBOŽTÍČEK...
Památce Fr. L. Čelakovského.
Náš tatíček nebožtíček
muzikantská krev,
po Švandovi strakonickém
notu měl i zpěv,
staré dudy s čupřinou
a písničkou lacinou
nechal zníti každou českou
dědinou.
7
Starý Švanda hnil už dávno,
růvek nad ním kvet’,
ale dudy nezůstaly
po něm práchnivět.
Kozlík s růžky, píšťala
plakala i jásala,
hned ji mládež pod lipami
poznala.
Tatíček, och, nebyl skoupý,
od vsi ke vsi dál
známou notu strakonickou
hrál a hrál a hrál.
Ať je cesta na míli,
ať mu málo platili,
za Bůh zaplaťzaplať, když ho jenom
uctili.
Jen když šlo to po našemu,
jen když hořel zrak,
však ti před ním dudávali,
sotva taky tak:
8
blízko k srdci, blizounko,
divoce i lehounko,
ale vždycky nevýslovně
milounko.
Náš tatíčku nebožtíčku,
tolik not jsi znal,
ale vždycky z vlastní krve
vlastní’s krvi hrál!
Kde vzít za tě náhradu!
Dýl živ, v písni nápadu
byl bys sdudal všecky Slávy
v hromadu.
Spi, tatíčku nebožtíčku,
věku přešlo půl,
co jsi v dudy poděděné
naposledy dul.
Spi tichoučko pod hrudou,
však tvou jiní zahudou,
potom snad tě hrudy tlačit
nebudou.
9
Spi, tatíčku nebožtíčku,
zůstal tu tvůj dech,
leckdy on už rozdul také
splasklý dud tvých měch,
a ty písně po kraji
k tobě sevšad spěchají,
do snů tvojich známou notu
zpívají.
10
II.
CESTY.
Vyšel jsem do světa,
sto cest bylo,
ještě mi k dojití
nestačilo.
U jedné pěšiny
klíčí pšenka,
se mnou ji sívala
má panenka.
11
U druhé pěšiny
zoráno je,
a co tam vyroste,
není moje.
U třetí pěšiny
záře skvělá,
mez to tam měsíčkem
hoří celá.
Ta čtvrtá pěšina
kamenitá,
a z páté bláto mi
za krk lítá.
A tak se cesty mé
proplétají,
ta radost, ta žalost
vždy mi dají.
Tam něco usychá,
zde zas puká,
a ejhle, u každé
boží muka.
12
Zbělená dívá se
v čtyři strany,
na hoře křížek v bok
naviklaný.
A ještě něco víc
taky tu je:
nad hlavou skřivan mi
vyzpěvuje.
13
III.
KOLÉBAVKA.
IVÁNKOVI KLÁŠTERSKÉMU.
Nad kolébkou zpívám známě
houpy, houpy, hou,
než tě, duško, vydám mámě,
zpívám nad tebou.
Na zem půjdeš od oblaku,
houpy, houpy, hou,
trochu nebe v dětském zraku
na zem ubohou.
14
Trochu žalu třeba také,
houpy, houpy, hou,
spi, děťátko jiskrozraké,
zpívám nad tebou.
Okýnka dvě vidím známá,
houpy, houpy, hou,
tam tě čeká mladá máma,
zazpívá ti svou.
Bude lepší píseň její,
houpy, houpy, hou,
zář bude mít v obličeji,
klekne před tebou.
15
IV.
SKŘIVÁNEK.
Skřivane, skřivánku
nad mou zemí,
s tebou tak vesele
seje se mi.
Těžké zrno samo lítá
jako zlaté včely
z rána hned, když od hor svítá,
a tak přes den celý.
16
Tepleji, jistěji
v brázdě dřímá,
když ty’s je zprovodil
zvonky svýma.
Prudčej bude k nebi tryskat,
hustěj metat klasy,
když ty nad ním budeš výskat
veselými hlasy.
Zlatěji, plněji
uzrá všude,
když se tak modliti
tvůj zpěv bude.
Jásavěji kosa sykne
na tom našem poli,
bujněj koník vozem smykne
na mlat do stodoly.
Úžeji, věrněji,
hlava k hlavě
štěstí nás obejme
usměvavě,
17
štěstí tebou vyzpívané
jakby u oltáře,
a tvář mojí ženy vzplane
plna jeho záře.
18
V.
LOUČANŠTÍ SOUSEDI.
Paní MAŘENCE HŰBNEROVÉ.
Loučanští sousedi
nejsou svatí,
všichni jsou nezbedi
kožichatí.
V hospodě mžourají
k plné sklence,
na návsi oukosem
po panence.
19
Té, co má s kvítkama
šněrování,
nadběhnou humnama
z nenadání,
tu, co se v neděli
pěkně kroutí,
zkusí kdes v pondělí
obejmouti.
Ale když panáček
z okna hledí,
není jim do hraček,
čerti vědí!
To oni smekají
a se koří,
k hospodě kradou se
jako schoři.
Když se i paňmámy
tuze mračí,
to mají nápady
zas jinačí:
20
čepice pošoupnou,
mrknou zbystra
a začnou hubovat
na půlmistra.
21
VI.
POJIŠTĚNÝ.
Kutálí se hrášek
kulatý,
neměj ty nic, můj synečku,
s děvčaty.
Kutálí se hrášek,
kutálí,
kterási z nich tvé srdéčko
zapálí. –
22
Ať zapálí, jak chce,
budu rád,
na zimu mne bude pěkně
v těle hřát.
V létě také vyjdu
bez škody,
uhasím ten oheň šupna
do vody.
23
VII.
ZKOUŠKA.
Cokrát„Cokrát jsem se tebe ptal,
vždy jsi mlčela,
snad že jsi se za chudého
synka styděla.
Toč se proto černý kůň,
cinkni podkovou,
nestojím já o panenku
takovou, takovou.
24
U okénka postála,
v dálku hleděla,
s vyšívaným bílým šátkem
k skalce běžela:
„Och, bláhový synečku,
kynu za tebou
a tři křížky do hlubiny
dělám před sebou.“
Zahlaholil černý les,
syneček se smál,
u panenky na té skalce
kde nic, tu nic stál.
Vzal jí bílý šáteček
a ji v náručí:
„Tak se mnohá, má panenko,
lásce naučí.“
25
VIII.
KDYBYS NÁM, PIVEČKO, UMŘELO..UMŘELO...
Kdybys nám, pivečko, umřelo,
vodu pít by se nám nechtělo,
plakali by staří, mladí
z mokré čtvrti kamarádi.
Kdybys nám, pivečko, skonalo,
to by nás sirotků zůstalo,
všichni mistři, všecky cechy,
plakaly by celé Čechy.
26
Kdybys nám, pivečko, zesnulo,
všecko by na světě ztrnulo,
poklesly by všecky ruce,
byl by konec revoluce.
Kdybys nám, pivečko, dožilo,
čím by to hoře se zapilo?
Hoře v duši přes den boží
narostlo by jako hloží.
A kdybys, pivečko, nebylo,
čím by se na zdraví připilo
proti bídě a zlé moci
na nový rok o půlnoci?
27
IX.
KVETENÍ.
Příteli FR. PICKOVI.
Čím kveteš, má milá,
do červena
jako ta růžička
orosená,
do červena
po běloučku
jako ten jetýlek
na paloučku?
28
Čím kveteš, má milá,
jakým květem,
marně bych hledal ho
celým světem,
marně hledal,
v také kráse
jen na tvé tvářičce
holedbá se. –
Povím ti, můj milý,
neošidím:
tebou já rozkvítám,
když tě vidím,
když tě vidím
k sobě jíti,
je kolem dokola
samé kvítí.
29
X.
ZÁLETY.
Safientské děvče,
co tě žádný nechce?
Chalupu máš po tátovi,
na dvoře kůň řehce. –
A co vy se ptáte!
Holou hlavu máte,
starou bábu doma k tomu –
proč mne nenecháte?
30
Chtěla-li bych zlého,
mám ho od každého –
zelený už věnec není
pro dědka starého. –
31
XI.
HAJDALÁCI.
Hajdaláci měli práci
velikou,
hospodu si postavili,
tři dni jedli, tři dni pili
s muzikou, no s muzikou.
Hajdalačky stály plačky
u dveří,
tři dni muže neviděly,
od všeho též kousek chtěly
k večeři, no k večeři.
32
Hajdaláci měli práci
velikou,
hajdalačky vystrčili
a zas jedli a zas pili
s muzikou, no s muzikou.
Hajdaláci po té práci
ve středu,
klátili se umrkáni
pomalounku na pokání
k obědu, no k obědu.
Hajdalačky jako dračky
už tu jsou,
v peci tmu, nic v hrnci mají,
ale to nic podávají
s muzikou, no s muzikou.
33
XII.
JABLOŇKA.
Mistru JANU MALÁTOVI.
Jabloňko zelená,
kdopak tě zalívá,
že jen samých hořkých jablek
s tebe tolik bývá?
Kdopak tě zalívá,
kdopak okopává,
která zahradnička
tebe ořezává?
34
Hořkýma slzama
kdosi mne zalívá,
koho srdce oklamané
pro tebe bolívá.
Bolívá pro tebe,
nevěrný synečku,
že’s planě sliboval
na našem dvorečku.
Dej svatý obrázek
tam na Boží muku,
zahradničku pod jabloňkou
vezmi zas za ruku,
za ruku, za srdce,
jenom tak to bývá,
že jabloňka v podzim
sladká jabka mívá.
35
XIII.
RACI.
Šel na raky s hrachovinou,
hej rytom, tydom
na potůček za dědinou,
hej rytom, tydom.
Na hrách raci nebrali,
na žabičky čekali,
hej rytom, tom.
Zavolal si na oráče,
hej rytom, tydom:
„Poraď, kterak na to ráče,
hej rytom, tydom?“
36
„To, pane, jdi do mlýna,
žabka tam jak malina,
hej rytom, tydom!“
Byla žabka nad náhonem,
hej rytom, tydom, –
kterak pak ji chytit honem,
hej rytom, tydom?
Pantáta se o ni bál,
skokem žabku schovával,
hej rytom, tom.
Ale žabka na ty raky,
hej rytom, tydom,
podívat se chtěla taky,
hej rytom, tydom.
Šli, leč raků nedbali,
pod lískou se líbali,
hej rytom, tom.
37
XIV.
POKLAD NEJDRAŽŠÍ.
Řekneš-li mně: „mám tě ráda,“
písnička se lehko skládá,
písnička při setí
jak skřivan vyletí,
písnička při orání
na to tvé milování.
Řekneš-li mně: „mám tě ráda,“
všecko mám, co srdce žádá.
38
V té chvíli nejsladší
než král jsem bohatší,
a na všem v barvě svěží
veselé jasno leží.
Řekneš-li mně: „mám tě ráda,“
všecko dám, oč kdo mne žádá,
všecko mi bez ceny
v té chvíli proměny –
chtít však sám Pánbůh s nebe,
vše dal bych, jen ne tebe.
39
XV.
RADA.
Sedí baba pod komínem,
hadí hlavy vaří s kmínem,
černobýl přisejpá
s psím jazykem,
sto let tak vařívat
má už zvykem.
Cupy, dupy na náspisku:
„Máš-li, babo, líku misku
40
pro srdce churavé
zlou nemocí,
můžeš-li k panně mi
dopomoci?
Za kopečkem v bílém dvoru
komoru má na závoru,
čermáčkem učiň mne
v šedém peří,
vlít’ bych tam okýnkem
po večeři.
Komora má včera nové
tvrdé dveře jasanové,
ale v nich skulinka
přece zbyla,
chci, bys mne v komárka
proměnila.– “
„„Vařím masti na zlé rány,
zhojí všecko, jsou-li dány,
41
ale tvá nemoc je
divná tuze,
té žádné koření
nepomůže.
Pomůže však slovo pěkné,
když se panímámě řekne,
zaťukáš prstýnkem,
svat ho nese,
závora k panence
otevře se.““
42
XVI.
VABENÍVÁBENÍ.
Pojď k nám, Janku,
na česnečku,
přivítám tě
ve věnečku.
Ve věnečku leluje,
tak se ona jmenuje. –
43
Vlezu radši
do kožucha,
do česnečky
spadla mucha,
a ta tvoje leluje
po sedničce hopcuje.
44
XVII.
CHODNÍČEK.
Můj chodníček bílý
pcháčím nezaroste,
chodí po něm v dýli
dva obzvláštní hosté.
Však zlí lidé seli,
co plevele znali,
ptáci přiletěli,
setí sezobali.
45
Chodí po něm rády
láska s upřímností,
má chodníček všady
pro ty místa dosti.
Chudobinka bílá
pak ho postříbřila,
by po něm chodila
měkčej’ i má milá.
46
XVIII.
ZELENÁ TRAVIČKO –
Zelená travičko
na mém hrobě,
skrz hlínu vysokou
hledím k tobě.
Skrz hlínu vysokou
květ mi kývá,
na bezu nade mnou
zvonek zpívá.
47
Kámen mne netlačí
v klínu země,
tak milo, milounko
leží se mně.
Přijde i děvčátko,
hlavu svěsí,
slzičkou perličkou
vzpomene si.
48
XIX.
LISTÍ PADÁ S JAVORA...
Listí padá s javora,
nechoď za mnou, šohajíčku,
do dvora.
Nechoď ty tam,
to ti radím,
já ti to radš jinak
vynahradím.
49
Třeba se juž setmělo,
zas by listí javorové
šustělo.
Nechoď ty tam,
to ti radím,
já ti to radš jinak
vynahradím.
50
XX.
CHYTRÝ HOLEČEK.
Panu ED. KRTIČKOVI.
Roste klásek vedle klásku
vousatý, vousatý,
netoulej se, můj holečku,
s děvčaty, s děvčaty! –
Toulám-li se, paňmaminko,
ne na zlost, ne na zlost,
ale k žatí mezi nima
pro známost, pro známost.
51
Až nám uzrá v zákostelí
pšenice, pšenice,
bude třeba odběraček
velice, velice.
Ne za tolar, za hubičku –
to já znám, to já znám –
všecky přijdou pšenku sbírat
rády k nám, rády k nám.
A až budou v poli státi
panáci, panáci,
tam si přijdou pro výplatu
po práci, po práci.
52
XXI.
ROZMARYNKA.
Na Náměšťském rynku
prodávají čtyry baby
mladou rozmarynku:
„Rozmarynka za dukát,
můžeš-li to za ni dát,
chalupnický synku?“
53
Aj dám, aj dám
a ještě přidám
každé za hodinku.
„Kvete právě bíle,
za hodinku květy spadnou,
zaplať ji té chvíle!
Rozmarynka za dukát,
můžeš-li to za ni dát,
voní na dvě míle.“
Aj dám, aj dám
a ještě přidám,
však je mojí milé. – –
Na Náměšťském rynku
zatím baby prodaly již
sedlckému synku –
za čtyry, ne za dukát,
bylo lehko prodávat
mladou rozmarynku.
54
Ten dal, ten dal
a ještě přidal
babám do počinku.
55
XXII.
ZAČAROVANÉ POLE.
Povězte mně, panímámo,
co se to stalo,
že, co bylo zasíváno,
se mi neujalo?
Těžké zrní jako zlato,
zem ho nechce přijat,
56
ale z hroudy, hleďte na to,
rozkvítá mi, jak lán dlouhý,
samý kara – kara – kara
samý karafiát.
Karafiát, a tam výše
makové květy,
jak by schválně v té mé líše
byly jenom sety.
Táta na mne hromy chystá,
uvidí to ráno:
„Och, to je mně setba čistá,
tady bylo od kouzelnic
zle nám čaro – čaro – čaro –
zle nám čarováno.“ –
K takým čárům mám já klíče,
povím ti sama:
osíval jsi, nešťastníče,
pole hubičkama.
Z každé jeden kvítek roste
k svatebnímu vínku.
57
Nyní oba boha proste,
ať v tom kvítí najdete si
také rozma – rozma – rozma –
svoji rozmarynku.
58
XXIII.
TOUHA.
Paní RŮŽENĚ MATUROVÉ.
Už ta mladá makůvečka
košatí, košatí,
za rok, za dva, můj synečku,
budem pod dní sedati.
Na lavičce malované
z jasanu, z jasanu,
závorou pak u komůrky
zavírat se přestanu.
59
Rezedy pak plná bude
zahrada, zahrada,
a z makůvky bílých květů
do klínu nám napadá.
60
XXIV.
KRAHOLEC.
Od rána k večeru
kraholec lítá,
to on ty housátka
kde které čítá.
Až bude ráno
a slunce vynde,
on sobě pro jedno
housátko přinde.
61
Zavolám Martina:
Martine, kde jsi!
Kraholec vyletěl
nad černé lesy.
Flintičku vezmi,
kraholec přinde,
ať si jde housátko
ukradnout jinde!
Housátko vyroste
pro děvče chudé,
na zhlavec peříčka
to z něho bude.
A na tom peří
tak vedle sebe
zdřimnem jak boží dva
anděle s nebe.
62
XXV.
KDYBY TĚ NEBYLO..NEBYLO...
Kdyby tě nebylo,
zelené travičky,
na čem bych napásl
svoje dva koníčky?
Kdyby tě nebylo,
studené vodičky,
kdepak bych napájel
ty oba koníčky?
63
Kdyby tě nebylo,
mé zlaté Aničky,
odkad bych nosíval
nejsladší hubičky?
64
XXVI.
OŠIZENÁ.
Groš ke groši z trhu v koši
nosila a nosila,
po dědině babka groši
zvonila.
Lidské řeči chtí to větší,
tolary, prý tolary,
a těch prý už měla plné
almary.
65
Však zvonila babka milá
na krátko, dosť na krátko. –
„Já řku, vždyť jste učiněné
děvčátko!
No, paňmámo, je vám známo, –
co bych prál, no, co bych prál,
císař sám ten metál zde mně
daroval...“
Brach se bočil, k babce točil
znenáhla a znenáhla,
až své groše spočítané
vytáhla. –
Groš ke groši znova v koši
nosí, ale nezvoní,
když jí starý husár plách’ jak
na koni.
66
XXVII.
RAŠENÍ.
Příteli K. POSPÍŠILOVI.
Dala bych ráda kamarádu
voničku s pentlema pro parádu,
dala, dala,
ale jsem malá,
ještě by paňmáma
se mi smála.
Dal bych ráda ba i k svátku
srdečko vyšité v novém šátku,
67
dala, dala,
ale jsem malá,
ještě by paňmáma
nenechala.
Dala bych ráda do vzpomínek
s kamínkem červeným i prstýnek,
dala, dala,
ale jsem malá,
ještě by paňmáma
hubovala.
Až budu větší, dám voničku,
přidám mu ba ještě i hubičku.
Tralala,
nebudu malá,
darmo by paňmáma
hubovala!
68
XXVIII.
CHUDÁ LÁSKA.
Nebudu vám jetel kosit,
nebudu,
když budete tuze prosit,
pryč pudu.
Nebudu vám zaorávat,
nesmí večer se mnou stávat
na okamžení
mé potěšení.
69
Nebudu vám řezat sečku
ani víc,
lehnu sobě na kopečku
jakby nic.
Nebudu se starat o ně,
o ty čtyry vrané koně,
pokad mým není
mé potěšení.
Rozmaryje roste tady
zelená,
i chudému z boží rady
souzená.
Černé oči, otočte se,
černé oči, vyplačte se
na rozloučení,
mé potěšení!
Až já pudu jetel kosit
za hory,
budou vás ty oči prosit
na vzdory,
70
ty mne budou vyprovázet
a vám budou taky scházet
poctivé ruce
a věrné srdce.
71
XXIX.
TŘI JABLOŇKY.
Mistru EM. CHVÁLOVI.
Tři jabloňky stojí venku,
každá bíle kvete,
tři děvčátka ve přístěnku,
kterou pak z nich chcete?
Jedna tuze bedlivá
šátek pěkně vyšívá,
hedbávím, harasem
šátek vyšívá.
72
Tři jabloňky, tři panenky,
láska na zadání,
však by jednu všeci chtěli
pro to vyšívání.
Druhá zase moc ráda
tenkou přízi vypřádá,
s kužele celý den
přízi vypřádá.
Tři panenky na zadání,
chceš-li, můžeš míti!
Však by druhou všeci chtěli
pro ty tenké niti.
Třetí s vlasy černýma
jenom sladce objímá,
kol těla rukama
sladce objímá. –
Rozvažuju, panímámo:
jehla píchla by mne.
Rozvažuju, panímánopanímámo:
nitka řízla by mne.
73
Tu si vezmu, ta je má,
která sladce objímá,
kol těla rukama
sladce objímá. –
74
XXX.
VRÁNY.
Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
Od půlnoci vítr duje,
mrtvým tělem pohupuje.
Bělmo očí v prázdno hledí.
Na větvi již vrána sedí.
Povídá již vráně vrána:
„Hle, ten zabil svého pána.
75
Srdce jedem napojené,
nechme tělo otrávené!“
Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
V poli kolo, a v tom kole
vpleteno je tělo holé.
Očí bělmo v prázdno hledí.
Na kole již vrána sedí.
Na kole již vrána kráče:
„Proklet budiž, vlastizrádče!
Neztlíš v zemi, zvěř tě mine,
na věky však nepomine
Morovýmorový dech vůkol fičet,
v srdci živá zmij ti syčet.“
Vrána pluje za vranou,
hleď, kam ony přistanou.
Širé pole na vše strany,
kůň jím letí osedlaný.
76
Jezdec padlý, vise v třmeni,
hlavou bije o kamení.
Jak kůň skáče, šavle zvoní,
neshýbne se nikdo pro ni.
Těla leží dál a dále,
houšť jich leží polem stále.
Leží v trávě plné rosy,
jak když zlaté klasy zkosí.
Modro nebes v očích mají,
leží, ale nedýchají.
K smrti děti odchované,
matičkami milované,
milenkami oplakané.
Vrána k vráně slétla k zemi,
přikryly je perutěmi.
[77]
OBSAH.
Str.
I. Náš tatíček nebožtíček7
II. Cesty11
III. Kolébavka14
IV. Skřivánek16
V. Loučanští sousedi19
VI. Pojištěný22
VII. Zkouška24
VIII. Kdybys nám, pivečko, umřelo26
IX. Kvetení28
X. Zálety30
XI. Hajdaláci32
XII. Jabloňka34
XIII. Raci36
XIV. Poklad nejdražší38
XV. Rada40
XVI. Vábení43
[79]
XVII. Chodníček45
XVIII. Zelená travičko47
XIX. Listí padá s javora49
XX. Chytrý holeček51
XXI. Rozmarynka53
XXII. Začarované pole56
XXIII. Touha59
XXIV. Kraholec61
XXV. Kdyby tě nebylo63
XXVI. Ošizená65
XXVII. Rašení67
XXVIII. Chudá láska69
XXIX. Tři jabloňky72
XXX. Vrány75
E: lk; 2002
[80]