Snivá moudrost (1900)

Adolf Racek

Diplomatická verze Ediční verze
ADOLF RACEK.
SNIVÁ MOUDROST.
4. PUBLIKACE NOVÉHO ŽIVOTA V NOV. JIČÍNĚ. 1900.
[1] Tiskem Družstva knihtiskárny Prokopa Zapletala v Hranicích.
[2] MOTTO: TAK SE MODLIM, BEZ PŘESTÁNÍ MODLÍM JAK HARFA, JÍŽ DO STRUN SÁHLY VĚTRY A PAPRSKY SLUNCE, A NEVÍM ODKUD PŘIŠLY A NEVÍM, KDO JE POSLAL, JENOM STENÁM A HRÁM A SE MODLÍM.
[3]
ANACHORET. Řediteli Vesny Františku Marešovi.
Sedím před hnědými lomy, květo- vanými žlutým a rezavým mechem, še- divými a namodralými lišejníky, zastře- nými černým a zeleným jehličím a za- rostlými kapradím a rozkvetlými keři planých růží. Dřímám a rozjímám. V sametově černé síti větví vroucně spletených a odevzdaně svislých visí de- likátní srpek měsíce zpola skryt jak zlatý pták a zbožným, uměleckým kli- dem stříbří opuštěné lomy, u nichž sedím a dřímám a rozjímám. O mé lomy, mé milované lomy! Spí ticho na ustaraných vráskách vašich, smír na ranách a mozolech vašich a vidiny na ňadrech skal vašich! Umřeli ti, kdo zde lámali kámen s prsou země a odešli kovkopové do dolů a myslim všeci zahynuli a tak zde sedím sám jsa jako krystal ukrytý v hlubinách vašich, jež plodné v druzách drahých a čarovných rodíte a dřímám a rozjímám. Vůkol plno stínů, jež drží se za ruce a prodírají se zmatenými alejemi vy- sokých kmenů, na nebi je plno hvězd a zde na horách plno krásy. Jak ka- [5] lina kvete a pták blábolí své sny, tak i já maní šeptám svoji moudrosť, jak ji mají stromy. Nezapru a vyznám. Nejsem Izaia, kterého miluji, nejsem Salomo, kterého miluji, nejsem Kristus, kterého miluji, nejsem Zarathustea, kterého miluji, jsem neslavný, uprchlý básník a proto jen šepotám a dřímám a rozjímám. Ale vidím Sibyllu, velebnou proro- kyni a svatou boží, jak mohutná s vlasem rozcuchaným, nesmírná a krásná chodí po hřbitovech i po horách, po dolinách i po líchách a polích, sedá na náměstích, u chrámů a na hostinách, v palácích a doupatech, v musejích a ve slujích, v hernách a továrnách a zpívá o životě sama jsouc úrodná a život. A tak s velikou nadějí svojí dřímám a rozjímám. I.
Vidím jedinou hvězdu jak vzácný květ se chvíti v dálavách tmavomodrých jak fialy. Jemným, zeleným světlem třpytí na luka ve mhách, na lesy ve tmách, na město v šeru, na samoty v tichu a na moje nitro v žalu. A ta hvězda je krása, má odměna a naděje. II.
Co jest krása? Ptám se mých bratří ptáků, ptám se chrp a máků polních, ptám se bledých hvězd tulících se k sobě na nebesku a ony mlčí právě tak, jako když jsem 6 se tázal v bolestech po Bohu, ale ptáci hlaholí své čarovné melodie a sluní samety svých křídel, chrpy a máky jásají azurem a nachem svých barev a hvězdy spity nevyslovitelným tajem- stvím potácejí se zlaté velebou nesmírna. A neodpovídají ptáci, mlčí květy, mlčí hvězdy, ale jsou krásny. Ptám se dětí hrajících si u potoka, ptám se kněží zahalených do brokátů, ptám se učenců bílých a klidných s čer- nými a žlutými knihami na klínech, ptám se žen nakloněných do zrcadel jezer, ptám se poëty zamyšleného nad nádherou pávího oka, ptám se všech a mlčíme všeci, ptáme se jeden druhého a stojíme tak od rána již v kruhu zde před rozkvětlou jabloní pod oblohou plnou růžových třásní a ozdob, stojíme zahleděni a cítíme, že bližší nám krása než dobro. III.
Jsou krásny hory, západy a luna, žen prsy, zvonů hlahol, jásot ozvěn, slavíků tlukot, sníh, keř tmavých růží a bludný oblak, labuť, slunce, hvězdy a přec my umřem a to všechno zmizí jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy! Je krásná v háji oliv flétny píseň, je krásné z tragoedie slavné duo je krásná Dagmar, cudná bílá socha, dóm z mramoru a Bílkův dobrý Kristus a přec my umřem a to všechno zmizí jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy! Však umřeme jak motýli, tak krásně, však umřeme jak zpěvní ptáci lesů, jež hrobů nemají, přec neuzříš jich mrtvol, umřeme krásně v objetí svém, drahá! My umřeme jak zrozeného osud a všechno zmizí, jakby nebývalo! 7 My umřeme, tím víc se máme rádi. – My rozloučíme s beránky se mraků, se stříbrem lilií a sněhem mojich písní my ve svém umřem náručí a krásy. My umřeme a všechno, všechno zmizí, jak nebylo by nikdy bývávalo! My umřeme a rozejdem se všeci, jak hodiny, když němé strach je loučí, my umřeme však s políbením na rtech, smrt osud všeho a je také krásný. Západy shasnou, měsíc, hvězdy v kráse my s nimi drahá a v tom naše sláva. IV.
Jsem začarován v topol. Tkvím v zemi a čelo své chladím na klenbě nebes. Zvedá se vichor. Neviditelná ruka mnou třase, že zmítám korunou a kloním se a šumem listí hlásám větrům sténajícím a pla- čícím: Krása je modlitbou a jediným věčným důkazem Boha. Krása je dobrem a cností! Krása je smír a doufání a věčnosť. O jen nezapírejte krásy! Milujte se, nebo umírejte, ale buďte krásni! Chcete-li hýřit silou a vášní, nebo vadnouti touhou po absolutním, nebo shasínat únavou spánku v klínu toho, které není, nebráním vám, ale buďte krásní! Rozkvétejte vašimi těly a dýchejte vůní vašich duší, ale neubíjejte krásy! Vždyť krása je duší! 8 Ať vycházíte z chrámů nebo ze ža- lářů, vycházejte ve jménu krásy! Vy nuzní se skývou chleba a vy opojení vínem a věnčení vavříny, prosím vás buďte krásni! Ach, oč snazším je býti krásným, než dobrým! Ach oč mravnějšími budete jsouce krásnými, než jsouce dobrými! A modlete se modlitbu krásy, jež jest umění ráno, o polednách a večer bez přestání! – – – – – – – – – – – –
Na namodralých horách se valí balvany mračen a já čním k nebi ssaje kořeny život z ňader země a větvemi trhaje hvězdy. V.
Hle! Hladinu studánky líbá ssinalý a churavý bleděfialový ocún. Zrcadlo umění! O jak je všechno krásnější v zrcadle! Zrcadlo obrazí kalich květu do všehomíra, kde po milionech let jej zahlédne zrak nejvzdálenějších světů! A okem vaším kouzlí zrcadlo obraz do nesmírná duše! Vy buďte jak hvězdy, které z pra- daleka hledí do zrcadel moří a po- znávají svoji krásu a výši. A vy, bratři moji, buďte jak čer- vánkový večer! Vidíte ovšem potoky a břízy a lesy a mraky i za dne, vidíte, ale večer jsou potoky rubíny, lesy, shluky ame- thystů, mraky hořící purpur a břízy 9 bílé, cudné nevěsty v růžových atlasech se zlatými závoji. A buďte vždycky krásni! O styďte se, kdo nectíte jak světce umělce! Jen krásni buďte! Buďte jako večera noc, moji bratři, jako tajemná noc ! Ona hledí za zdání všeho! Duby a jedle jsou jí pěstmi a ru- kama sepjatýma k nebesům, jezera jsou jí očima černýma a modrýma, a je plna stínů, tušení, smutku a krásy! O buďte prosím Vás vždycky vždycky krásni! Vítězná smrt zdřimla u brány naší a umění ji překročilo a radostné se toulá a bloudí a zasypalo písněmi, rů- žemi a klenoty svými tu, jež usnula. Tak zvítězilo umění i nad smrtí. VI.
O můj veliký, snivý, krásný Bože! Chudý poëta jak modrá čekanka a neznámý jak anemona v horách hlubo- kých a zmítaný jak chmýří pampelišky – klečím, zatím co se smráká teskno- tami a večerem. Hvězda za hvězdou se noří z azuru a září dolů tklivá a zamy- šlená a tázavá, a klečím a modlím se smutný, pokorný a odevzdaný! O můj veliký, snivý, krásný Bože! Nereptám, jenom se modlím! Chtěl bych býti ostružím bílým a malenímlistu širokého, jež vyrůstá na pasekách bez bolesti a nemusí myslit, 10 jen rozkvétá hvězdicemi a zasedá mali- nami rudými a modrými. Chtěl bych býti potokem v pomněn- kách, jak klokotá a bublá a nemusí myslit, jen zpívá. Chtěl bych býti aspoň motýlem čer- ným se zlatými okraji křídel, on nemusí myslet a umírá bez bolesti. Nereptám, jenom se modlím, můj veliký, snivý, krásný Bože! O bolesti, o bolesti, o bolesti! Trpím, trpím nevýslovně a tak se modlím za sebe, za ni, ty víš za koho, za všechny a za vše, co vyslovit nelze. Modlím se za ty, kteří se octli na le- dovcích blízko slunce a sněhu a modra nebes a naráz touží dolů, dolů, ale ztra- tili stezku. Za ty se modlím, Bože, za ty uniklé ze života, za ty, již jsou tak málo lidmi! A modlím se za ty, kteří sedí v sl- zách na mezi mezi dvěma lány a dvěma topoly a bědují. Na jednom lánu zlatý les a druhý zlacený a kropenatý chr- pami a máky a koukolem. Modlím se, Bože, za lítostné syny hrudy, syny země, za syny lidské, ach tak mnoho lidské! Za básníky se modlím. Za neslavné pracovníky a za ty, kterým zakázáno pod trestem vyhnání z ráje zraditi tvá tajemství, za ty chudobnější než nahý, zsinalý ocún nejposlednější z květů, za básníky nemající ani vlastního slohu a přece jsou posvěcení. Za ty, kteří pozbyli svatosti a za nešťastné se modlím šílící na poušti- 11 nách a v mansardách, kde bydlí za dne jen holubi a pavouci, za noci so- mnambuli a netopýři – touhou po má- mení slávy. Učiň ať se rozprchnou čarovné chi- méry a kouzelná fantasmata slávy, aby básníci jako ke tmavé zpovědnici zkrou- šení a bolestící chodili k umění a jako k přijímání bílé hostie k poesii a jako k modlitbě vroucí na samotách opuště- ných domů a kaplí a pustin k básnění. Modlím se za ně, Bože, a za umělce a za nás všechny! Za umírající v bázni a strachu se modlím. Za ty, kteří umírají za hlaholu lore- tánských zvonků, aby byli vděčni, že dočkali se zlatých červánků a tichých vlídných západů. Za ty, kteří umírají ve tmách noci, aby netoužili po šeření rána. Za ty, kterým celý život jest jen přípravou na smrt a za ty, kteří celý život umírají a za nás za všecky, abychom věděli, že jest osudem nás umříti, jak dětem svad- nou petrklíče, jak shasne dennice a pták umlkne a píseň utichne. Za klid v tom vědomí se modlím a za květ a za píseň! Za cnosti naše! Ach, jak malicherné a jak stín řas ve vodách před tváří hvězd matné jsou cnosti naše. Vznešenost je pýcha naše, láska je egoismus náš, cudnost je strach a chlíp- nost naše! Přilétne-li, Bože, z tvých andělů Che- rub tmavých křídel a černých hlubokých 12 očí, anděl bolesti, naříkáme a kvílíme a hledíme k Tobě my synové lidí, ach tak příliš lidí. Ty to víš a tak je to. Proto se modlím za cnosti naše, aby- chom byli družní jak snivé hvězdy, sniví jak prostí ptáci, prostí jak bílé lilie, bílí jak hvězdy sněhu! Za naivnost, štěstí a moudrosť se modlím! Abychom byli červení a bílí jak ja- hody, šťastní jak kalich tulip, moudři jak vůně oliv, které mají olej, stříbrné květy a voní a voní, ale ne o své vůni. Ach také za hříchy a tíhu vin se mo- dlím, za hříchy ducha, ba i těla, jež staly se však duchem. Ještě se modlím za matku zemi, do- brou matku zemi, o níž jsem dlouho přemýšlel, smím-li ji nazvati drahým oním slovem, až mne pokáral kámen, oblak, nažloutlé květy hruší i skřivan, všechno padající jí do klína. Modlím se za její klenutá, obrovská, štědrá a hřející ňadra plná touhy, de- roucí se ze zelených živůtků pahorků, za plodné její lůno černých polí, za její vrásky, za její úsměv v růžovém man- dloví, za její nevinu vykvetlou do pro- těží, za její smutky vyšeptané v šum tisů a thují, za její dumy pnoucí se v břečtanech, za snivost dýchající v re- sedách, za krásu v strnulosti němých cypřiší mých bratří a v klidu labutí mých sester a lásku nalitou do sladkosti moruší a opojné síly hroznů. Za chléb. 13 V posled se modlím za klam, jedi- nou naši pravdu, za klam vědomý, ra- dostný a mučící, ať již nevidíme ve snítce vřesu nic více než větvičku ulo- menou s keře, či bloudíme za duhou a fantasmagorií, nebo hádáme do neprů- hledných bříz a jasanů duše zakletých. Za klam a za jeho smutky a za vše, co vyslovit nelze. Za všechny bolesti jak kovové krů- pěje v lijáku temena naše zmateně bi- jící, za bolesti, jimž není konce ani jména. Ty víš o nich, můj veliký, snivý, krásný, dobrý Bože! Ale každodenně z hlubin svých se modlím a modliti budu za krásu, bez níž není života, který jest bolesť. Krásou jest bolesť touhou, touha písní, píseň uměním, umění věčností, věčnost osudem a osud – klid, vesmír. Tak se modlím, bez přestání modlím jak harfa, jíž do strun sáhly větry a paprsky slunce, a nevím odkud přišly a nevím, kdo je poslal, jenom sténám a hrám a se modlím. VII.
Ach mé drahé ohnivé slezové poupě tulící se ke mně, líbej mne na čelo, na ústa, na ňadra a ruce, abych výrost, tebou začarován v nádherný keř ole- andru – jediná červenobílá růže, abych je střásal do písní větru na stezku ko- lemjdoucím poutníkům vznešeným. Stojím na svahu paseky v horách zalité sluncem a žárem a mluvím s květy. 14 Hle, slunečnice, jak bez ustání hledí za sluncem jak u vytržení a září zlatou svojí korunou plnou pýchy a jásotu a mlčení a vznešenosti. Ó buďte jako slunečnice! Milujte výsluní a nebesa modrá, která přece jistě vidíte, že budou v pod- večer rudá a za noci černá?! Co nám vznešeným do toho? A hyřte květem a vůní a vlastním přepychem, ale nechtějte kvésti, ale nepráhněte po vůni a luxu! A vy jiní rozvíjejte nové pupeny listí a kvítí a větví, vy břečtany a modříny a sosny, ale neteskněte po květech. To je nízké a málo krásné! Vy orchideje churavé, úpadku, vad- noucí umírejte krásné a nehleďte ze stínu do slunce. A vy, kteří jste buďto smělí a drzí jak v poli rudého radostného jetele ško- dolibý roztrhaný záhon ohnice, ale mějte její sílu života a krásu její! Krása však vaše budiž činem, kvě- tem, ne pojmem! A vy, kteří jste, buďte hrdi na své jedy jak keře fialově čer- ného oměje, ale mějte i jeho odvahu a moc a krásu! A kdo umíte, buďte naivní, jak zvě- davé a udivené blatouchy a prostí buďte jak trny divoce modrých šalvějí a ka- kostů a ledabylí jak rozcuchané kara- fiáty a střapaté narcisy a odevzdaní jak stydlivé zvonky konvalií na útlých ston- cích a klidní jak růžová pohanka hleďte do modrých hloubek nebes stejně jako 15 na oblohu s šedivými mraky a k nebi pukajícímu zelenými blesky, poslušni prazákona, nereptající a kvetoucí a šťastní! Ale buďte a nechtějte! Ale buďte jak jste a ne jak já chci, má moudrost jest mým květem, já mu- sím voněti. Jsem jaký jsem, kvetu, pro- tože kvetu. Umlkám. Vidíš, tam sametovou modrou vla- šťovku jak v přeletu jemně se dotýká stříbrných pěn bystřiny? Umlkám. Má moudrosť je můj život, ale má moudrost je moudrost samoty, má mou- drost je moudrost krásy i v smrti, má moudrost je má a šeptal jsem ji, do větrů sobě a stromům, které nedřímaly. Umlkám. Letí písně, jichž hudbou rýmu se chvím, opilostí jejich rythmů se potácím, červenám se pestrotou jejich barev nad- šen jich šeřením nevyslovených tušení a tajemství. Umlkám. Tak uzavírají delikátní stvoly ko- pretní řasy svých netknutých květů, když shasínají topasy a citriny západů. A dej, abychom byli vždy krásni, i v sobectví krásni! Za krásu žen našich se modlím, za jich ozdoby lilií zlatých a rudých a bílých a černých vonných a jedovatých. Za zodpovědnost každého z nás, za záhony lilií v zahradě své! Za bolesti žen hořících vášní a neukojených a ro- dících v křeči a svíjení. 16 Za lásky naše, za jich smělost, věrnost a vášeň a za pohlaví skrývané se modlím! Za něhu, sílu, mládí, krásu a nád- heru nás se modlím! Za cizince na zemi jak zabloudilý tmavomodrý hořec v dolinách, za duše osamělé v samém klíně žen, v náručí matky, v objetí bratří, za duše nejskry- tější a nevyjádřené, tajemné mimy, již hrají s nejhlubší vášní své bytostí, ale před spuštěnou, temnou jak cynoglossy oponou svých niter. Za ty, kteří nevědí, co je přátelství a touží po něm a nevěří v ně a cítí muka jeho. Za ně zříkající se v obavách dítěte pro muka jeho za hřích otců jeho. Za osamělé na rozcestích a v lesích a širých polích omšené boží muky za- rostlé docela kalichy svlačců plnými bolesti a neznáma. Za všechny, kteří stojíme jak bílé milníky u cest, nevíme a hledáme a če- káme a doufáme. Za ztráty naše tragické a skepsi, blasfemii i dobrořečení. Za filosofy, hvězdáře, učence a děti, aby mlčeli, nesmějíce býti výmluvnými. Za lidskosť, aby nám nebyla hanbou, abychom nebyli jak vyrudlé zlomysl- ným studem bodláčí a jako blíny vě- domím své špíny a jako durmany cy- nické a vychrtlé záští a závistí; ale abychom byli jak šťastné nádherou svojí sedmikrásy a rozmarné zlaté mochny a ne zase jako žampiony rostoucí v zemi a v pařeništích a štítící se světla. O můj veliký, snivý a krásný Bože! 17
POUTNÍK.
Kdo jsi sfingo? – – – Mdlím znaven u tebe má bílá sfingo! Ruce v klínu sepjaty a hlavu opřenu o tvá krutá, velebná ňadra jak veliké slunkem zlaté lilie. Kdo jsi sfingo? – – – A hledím v oblohu, v bledou klenbu bez oblak, v modř s leskem perletí. Kdo jsi sfingo? – – – Sfingo mluv, jsme sami, hle sivá poušť kolem dokola, nikoho nikde, jen tam dole, tam v dáli vypluje stříbrný měsíc. Kdo jsi sfingo? – – – Ach ano! Ty jsi němá sfingo a já miluji ticho! 18
RYBÁŘ.
Pluji smutný, zamlklý a sám, pluji nachovou hladinou, pluji jak bloudí oblaka, pluji a dumám o slunci, jak v tichu večera hoří brunátné ve zlatém ohni a padá v klín moře a v lekníny věrné a truchlivé. Pluji smutný, zamlklý a sám a v dá- lavách jsou ostrovy a daleko jsou břehy. Pluji smutný, zamlklý a sám a ne- slyším písní, jen sladké polibky vesla a tklivé vzlykání vln, jež umírají, bolí mě vůně květů potopených a nevidím smě- lých křídel bílých racků a neslyším písní, jen hladké polibky vesla a tklivé vzly- kání vln. 19
HÁJ.
Háj v šeru rozpraskaných kmenů, háj truchlý rozpukaných buků počítám hvězdy, volám mraky a usmívám se na červánky. A vzpomínám dávného tajemného snu a dumám a hádám veliký v daleku sen. Vzpomínám a dumám a rodím písně hluboké jak temná modř nebes odhrnu- jící kmeny mých stromů a písně sladké jak bílá, štíhlá kaple v mých hlubinách. Jsem háj a neprohloubil mne nikdo, protože rostu. Jsem háj nekácený a v tom je má sláva a v tom je můj smutek. 20
MÁK.
Na dlouhých stvolech jak struny slav- ných nástrojů se houpáme, my bílé máky a máky rudé! Za vlastních stvolů kouzelné hudby se houpáme a voníme a odkvětáme, my bílé máky a máky rudé. Ach hudba, hudba, hudba! Ó, hudba je počátkem a koncem ta- jemství a moudrosti. Hudba je umění, umění je snění, snění je zapomnění. Tomu vás učíme, my symboly hlu- boké, my bílé máky a máky rudé. 21
JEZERO.
Jsem jezero zelené, hluboké a mlčen- livé v černých horách. Čekám a čekám a neprozradím svého tajemství. Své v hloubi pochovalo jsem oblaka, své v hloubi pochovalo jsem ska- liska, a čekám a čekám a neprozradím svého tajemství. Líbalo jsem hvězdy, jež za večera se kloní nad mým čelem, líbalo jsem čer- vánky, jež z rána si umývají svá ňadra chýlíce se ke mně, líbalo jsem duhu, jejímž symbolem závratně rozpjatých ra- men jsem bezmála sešílilo a čekám a čekám a neprozradím svého tajemství. Vidělo jsem ženu, kalich bílý a křehký, vidělo jsem umírat labutě, vidělo jsem obří smrky růst a čekám a čekám a ne- prozradím svého tajemství. Jsem jezero hluboké, zelené a mlčen- livé v černých horách a myslím, že jsem oblak plachý a myslím, že jsem leknín vonný a myslím, že jsem korálová skála a čekám a čekám a nevím koho čekám. Jsem jezero zelené, hluboké a mlčen- livé v černých horách a myslím, že jsem hvězda zlatá a myslím, že jsem duha, duha, duha a čekám a neprozradím svého tajemství, protože je neznám. Jsem jezero zelené, hluboké a mlčen- livé v černých horách a myslím, že jsem žena, žena, žena a myslím, že jsem labuť, labuť, labuť a myslím, že jsem smrt, jenž ve mně shlédl se a čekám a čekám a 22 neprozradím svého tajemství a čekám a zpívám zticha jak desátá ozvěna ne- konečnou melodií. Není má a není cizí, je lítostna a tak blízka štěstí. Jsem jezero hluboké, zelené a mlčen- livé v černých horách. 23
PAEONIA.
V tiché klášterní zahradě kvetly u bas- sinu dva záhony, záhon lilií aristokrati- ckých s bílou touhou a záhon pivoní červených a hořících. Rdíce se a šílíce oddávaly se slunci a jásaly nádherou svých hlubin a klínů. V bassinu mřely v mukách své žár- livosti zlaté nufary. V koutě zahrady stulen do stínu vzdy- chal unylý šeřík pln modrých, vonných hroznů. A na začazené, vysoké, špinavé na- hnědlé a oprýskané zdi pjaly se fialové passiflory, tmavé hvězdy a černé růže v tajemném snění o dálkách. Tak hýřily květy slávou svých barev a lásky. Hrdá lilie pohleděla na nach pivoní a odklonila unavený kalich a pivoně po- prvé cítila muka své křečovité brunát- nosti a lítost smyslného nachu svých ňader. Za bylo jí smutno a úzko. V tom sklenul se nad klášterem a zahradou obrovský růžový keř červánků a pivoně se do nich zahleděla a tím víc poddávala lásce své vnady. A když tma, černá paní plynula v dál a tlumeně zpívala velikou melodií, za horami a za mořem bylo viděti strach a hrůzu požáru a záře a pivoně zahle- děla se do ohnivého vějíře roztaženého k nebesům a tím víc svítilo její tělo na- hostí a závratí do tmy. Byla noc. Nebylo barev, jen vzdechy květů táhly zahradou a byly tak stejny, jak vzdechy lásky. 24 Ráno šla bledá jeptiška jak stín za- hradou a trhala kytice na ozdobu ol- tářů v kapli. Tak byla pivoňka v kytici s lilijemi, šeříkem, lekníny, růžemi a maceškami, a šero chrámu ji roztruchlilo. Snad svědomí se jí zaperlilo v hlu- binách, že není hodna umírati na oltáři. Zdrcená a pokorná pohlédla ke kříži na ssinalého Krista a divno! Krev jeho boku byla rovněž rudá a pivoně se do těch rubínů zahleděla a zachvěvši řekla: Nemohu kvésti sněhem, jsem pivoně a můj nach není dílem mým. A tím víc rozvíjela svojí vášeň, co jiné květy churavěly a v nejsladším ode- vzdání svadla pivoně na oltáři. 25
MYRTA, KVĚT NÁHROBNÍ.
U černého, mramorového pomníku bíle žíhaného rostla vysoká a vážná, tmavozelená myrta, květ náhrobní. Za hřbitovní zborcenou zdí shlížely se v zrcadle hlubin a v klenbě oblohy štíhlé, fialové a zlaté kosatce. Bylo jaro. Na rameno kříže u hrobu myrty slétl veliký, tajemný motýl a kyvem křídel měřil čas. A promluvila myrta, květ záhrobní, a naříkala šelestem svého temného listí: „Kdo jsem? Ano, jsem myrta, ale kdo je myrta? A proč nejsem myrtus? Kde jsem? Proč jsou mně všechny myrty tak daleko? Co je tam za tím oranžovým zá- padem, tam za tím žlutým a lesklým a nazelenkavým jak citrony a vadnoucí jasmíny nebem? Ach, jak ráda bych kvetla! Mám kvésti? Mám síly? Mám? Nádhernými hvězdami kvésti? Smím? Ach, zvadnu, hrob je tak blízko pode mnou. Je mně tak smutno po myrtě!“ Myrta květ náhrobní se odmlčela a rozvažovala, má, či nemá kvésti; po čase pohlédla k iridám a řekla: „Mé sestry, i vy znáte krutost větrů mých smutků?“ A kosatce kynuly velikými delikát- ními květy. 26 Myrta, květ náhrobní dumala dál, a motýl ulétl a po letech zase se tázala a kosatce zatím kvetly zlaté a fialové a shlížely se v zrcadle hlubin a v klenbě oblohy. To byla myrta, dekadentní květ zá- hrobní. 27 POZNÁMKY ČTENÁŘOVY. E: mk; 2004 [29]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nový život; Zapletal, Prokop
(4. publikace Nového života v Nov. Jičíně. - Tiskem Družstva knihtiskárny Prokopa Zapletala v Hranicích)

Místo: Nový Jičín

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Autor motta: Racek, Adolf

Motto: Racek, Adolf