MYRTA, KVĚT NÁHROBNÍ.
U černého, mramorového pomníku
bíle žíhaného rostla vysoká a vážná,
tmavozelená myrta, květ náhrobní.
Za hřbitovní zborcenou zdí shlížely
se v zrcadle hlubin a v klenbě oblohy
štíhlé, fialové a zlaté kosatce.
Bylo jaro.
Na rameno kříže u hrobu myrty slétl
veliký, tajemný motýl a kyvem křídel
měřil čas.
A promluvila myrta, květ záhrobní,
a naříkala šelestem svého temného listí:
„Kdo jsem? Ano, jsem myrta, ale kdo
je myrta? A proč nejsem myrtus? Kde
jsem? Proč jsou mně všechny myrty tak
daleko? Co je tam za tím oranžovým zá-
padem, tam za tím žlutým a lesklým a
nazelenkavým jak citrony a vadnoucí
jasmíny nebem?
Ach, jak ráda bych kvetla! Mám
kvésti? Mám síly? Mám? Nádhernými
hvězdami kvésti? Smím? Ach, zvadnu,
hrob je tak blízko pode mnou. Je mně
tak smutno po myrtě!“
Myrta květ náhrobní se odmlčela a
rozvažovala, má, či nemá kvésti; po čase
pohlédla k iridám a řekla:
„Mé sestry, i vy znáte krutost větrů
mých smutků?“
A kosatce kynuly velikými delikát-
ními květy.
26
Myrta, květ náhrobní dumala dál, a
motýl ulétl a po letech zase se tázala
a kosatce zatím kvetly zlaté a fialové
a shlížely se v zrcadle hlubin a v klenbě
oblohy.
To byla myrta, dekadentní květ zá-
hrobní.
27
POZNÁMKY ČTENÁŘOVY.
E: mk; 2004
[29]