ANACHORET.

ANACHORET. Řediteli Vesny Františku Marešovi.
Sedím před hnědými lomy, květo- vanými žlutým a rezavým mechem, še- divými a namodralými lišejníky, zastře- nými černým a zeleným jehličím a za- rostlými kapradím a rozkvetlými keři planých růží. Dřímám a rozjímám. V sametově černé síti větví vroucně spletených a odevzdaně svislých visí de- likátní srpek měsíce zpola skryt jak zlatý pták a zbožným, uměleckým kli- dem stříbří opuštěné lomy, u nichž sedím a dřímám a rozjímám. O mé lomy, mé milované lomy! Spí ticho na ustaraných vráskách vašich, smír na ranách a mozolech vašich a vidiny na ňadrech skal vašich! Umřeli ti, kdo zde lámali kámen s prsou země a odešli kovkopové do dolů a myslim všeci zahynuli a tak zde sedím sám jsa jako krystal ukrytý v hlubinách vašich, jež plodné v druzách drahých a čarovných rodíte a dřímám a rozjímám. Vůkol plno stínů, jež drží se za ruce a prodírají se zmatenými alejemi vy- sokých kmenů, na nebi je plno hvězd a zde na horách plno krásy. Jak ka- [5] lina kvete a pták blábolí své sny, tak i já maní šeptám svoji moudrosť, jak ji mají stromy. Nezapru a vyznám. Nejsem Izaia, kterého miluji, nejsem Salomo, kterého miluji, nejsem Kristus, kterého miluji, nejsem Zarathustea, kterého miluji, jsem neslavný, uprchlý básník a proto jen šepotám a dřímám a rozjímám. Ale vidím Sibyllu, velebnou proro- kyni a svatou boží, jak mohutná s vlasem rozcuchaným, nesmírná a krásná chodí po hřbitovech i po horách, po dolinách i po líchách a polích, sedá na náměstích, u chrámů a na hostinách, v palácích a doupatech, v musejích a ve slujích, v hernách a továrnách a zpívá o životě sama jsouc úrodná a život. A tak s velikou nadějí svojí dřímám a rozjímám. I.
Vidím jedinou hvězdu jak vzácný květ se chvíti v dálavách tmavomodrých jak fialy. Jemným, zeleným světlem třpytí na luka ve mhách, na lesy ve tmách, na město v šeru, na samoty v tichu a na moje nitro v žalu. A ta hvězda je krása, má odměna a naděje. II.
Co jest krása? Ptám se mých bratří ptáků, ptám se chrp a máků polních, ptám se bledých hvězd tulících se k sobě na nebesku a ony mlčí právě tak, jako když jsem 6 se tázal v bolestech po Bohu, ale ptáci hlaholí své čarovné melodie a sluní samety svých křídel, chrpy a máky jásají azurem a nachem svých barev a hvězdy spity nevyslovitelným tajem- stvím potácejí se zlaté velebou nesmírna. A neodpovídají ptáci, mlčí květy, mlčí hvězdy, ale jsou krásny. Ptám se dětí hrajících si u potoka, ptám se kněží zahalených do brokátů, ptám se učenců bílých a klidných s čer- nými a žlutými knihami na klínech, ptám se žen nakloněných do zrcadel jezer, ptám se poëty zamyšleného nad nádherou pávího oka, ptám se všech a mlčíme všeci, ptáme se jeden druhého a stojíme tak od rána již v kruhu zde před rozkvětlou jabloní pod oblohou plnou růžových třásní a ozdob, stojíme zahleděni a cítíme, že bližší nám krása než dobro. III.
Jsou krásny hory, západy a luna, žen prsy, zvonů hlahol, jásot ozvěn, slavíků tlukot, sníh, keř tmavých růží a bludný oblak, labuť, slunce, hvězdy a přec my umřem a to všechno zmizí jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy! Je krásná v háji oliv flétny píseň, je krásné z tragoedie slavné duo je krásná Dagmar, cudná bílá socha, dóm z mramoru a Bílkův dobrý Kristus a přec my umřem a to všechno zmizí jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy! Však umřeme jak motýli, tak krásně, však umřeme jak zpěvní ptáci lesů, jež hrobů nemají, přec neuzříš jich mrtvol, umřeme krásně v objetí svém, drahá! My umřeme jak zrozeného osud a všechno zmizí, jakby nebývalo! 7 My umřeme, tím víc se máme rádi. – My rozloučíme s beránky se mraků, se stříbrem lilií a sněhem mojich písní my ve svém umřem náručí a krásy. My umřeme a všechno, všechno zmizí, jak nebylo by nikdy bývávalo! My umřeme a rozejdem se všeci, jak hodiny, když němé strach je loučí, my umřeme však s políbením na rtech, smrt osud všeho a je také krásný. Západy shasnou, měsíc, hvězdy v kráse my s nimi drahá a v tom naše sláva. IV.
Jsem začarován v topol. Tkvím v zemi a čelo své chladím na klenbě nebes. Zvedá se vichor. Neviditelná ruka mnou třase, že zmítám korunou a kloním se a šumem listí hlásám větrům sténajícím a pla- čícím: Krása je modlitbou a jediným věčným důkazem Boha. Krása je dobrem a cností! Krása je smír a doufání a věčnosť. O jen nezapírejte krásy! Milujte se, nebo umírejte, ale buďte krásni! Chcete-li hýřit silou a vášní, nebo vadnouti touhou po absolutním, nebo shasínat únavou spánku v klínu toho, které není, nebráním vám, ale buďte krásní! Rozkvétejte vašimi těly a dýchejte vůní vašich duší, ale neubíjejte krásy! Vždyť krása je duší! 8 Ať vycházíte z chrámů nebo ze ža- lářů, vycházejte ve jménu krásy! Vy nuzní se skývou chleba a vy opojení vínem a věnčení vavříny, prosím vás buďte krásni! Ach, oč snazším je býti krásným, než dobrým! Ach oč mravnějšími budete jsouce krásnými, než jsouce dobrými! A modlete se modlitbu krásy, jež jest umění ráno, o polednách a večer bez přestání! – – – – – – – – – – – –
Na namodralých horách se valí balvany mračen a já čním k nebi ssaje kořeny život z ňader země a větvemi trhaje hvězdy. V.
Hle! Hladinu studánky líbá ssinalý a churavý bleděfialový ocún. Zrcadlo umění! O jak je všechno krásnější v zrcadle! Zrcadlo obrazí kalich květu do všehomíra, kde po milionech let jej zahlédne zrak nejvzdálenějších světů! A okem vaším kouzlí zrcadlo obraz do nesmírná duše! Vy buďte jak hvězdy, které z pra- daleka hledí do zrcadel moří a po- znávají svoji krásu a výši. A vy, bratři moji, buďte jak čer- vánkový večer! Vidíte ovšem potoky a břízy a lesy a mraky i za dne, vidíte, ale večer jsou potoky rubíny, lesy, shluky ame- thystů, mraky hořící purpur a břízy 9 bílé, cudné nevěsty v růžových atlasech se zlatými závoji. A buďte vždycky krásni! O styďte se, kdo nectíte jak světce umělce! Jen krásni buďte! Buďte jako večera noc, moji bratři, jako tajemná noc ! Ona hledí za zdání všeho! Duby a jedle jsou jí pěstmi a ru- kama sepjatýma k nebesům, jezera jsou jí očima černýma a modrýma, a je plna stínů, tušení, smutku a krásy! O buďte prosím Vás vždycky vždycky krásni! Vítězná smrt zdřimla u brány naší a umění ji překročilo a radostné se toulá a bloudí a zasypalo písněmi, rů- žemi a klenoty svými tu, jež usnula. Tak zvítězilo umění i nad smrtí. VI.
O můj veliký, snivý, krásný Bože! Chudý poëta jak modrá čekanka a neznámý jak anemona v horách hlubo- kých a zmítaný jak chmýří pampelišky – klečím, zatím co se smráká teskno- tami a večerem. Hvězda za hvězdou se noří z azuru a září dolů tklivá a zamy- šlená a tázavá, a klečím a modlím se smutný, pokorný a odevzdaný! O můj veliký, snivý, krásný Bože! Nereptám, jenom se modlím! Chtěl bych býti ostružím bílým a malenímlistu širokého, jež vyrůstá na pasekách bez bolesti a nemusí myslit, 10 jen rozkvétá hvězdicemi a zasedá mali- nami rudými a modrými. Chtěl bych býti potokem v pomněn- kách, jak klokotá a bublá a nemusí myslit, jen zpívá. Chtěl bych býti aspoň motýlem čer- ným se zlatými okraji křídel, on nemusí myslet a umírá bez bolesti. Nereptám, jenom se modlím, můj veliký, snivý, krásný Bože! O bolesti, o bolesti, o bolesti! Trpím, trpím nevýslovně a tak se modlím za sebe, za ni, ty víš za koho, za všechny a za vše, co vyslovit nelze. Modlím se za ty, kteří se octli na le- dovcích blízko slunce a sněhu a modra nebes a naráz touží dolů, dolů, ale ztra- tili stezku. Za ty se modlím, Bože, za ty uniklé ze života, za ty, již jsou tak málo lidmi! A modlím se za ty, kteří sedí v sl- zách na mezi mezi dvěma lány a dvěma topoly a bědují. Na jednom lánu zlatý les a druhý zlacený a kropenatý chr- pami a máky a koukolem. Modlím se, Bože, za lítostné syny hrudy, syny země, za syny lidské, ach tak mnoho lidské! Za básníky se modlím. Za neslavné pracovníky a za ty, kterým zakázáno pod trestem vyhnání z ráje zraditi tvá tajemství, za ty chudobnější než nahý, zsinalý ocún nejposlednější z květů, za básníky nemající ani vlastního slohu a přece jsou posvěcení. Za ty, kteří pozbyli svatosti a za nešťastné se modlím šílící na poušti- 11 nách a v mansardách, kde bydlí za dne jen holubi a pavouci, za noci so- mnambuli a netopýři – touhou po má- mení slávy. Učiň ať se rozprchnou čarovné chi- méry a kouzelná fantasmata slávy, aby básníci jako ke tmavé zpovědnici zkrou- šení a bolestící chodili k umění a jako k přijímání bílé hostie k poesii a jako k modlitbě vroucí na samotách opuště- ných domů a kaplí a pustin k básnění. Modlím se za ně, Bože, a za umělce a za nás všechny! Za umírající v bázni a strachu se modlím. Za ty, kteří umírají za hlaholu lore- tánských zvonků, aby byli vděčni, že dočkali se zlatých červánků a tichých vlídných západů. Za ty, kteří umírají ve tmách noci, aby netoužili po šeření rána. Za ty, kterým celý život jest jen přípravou na smrt a za ty, kteří celý život umírají a za nás za všecky, abychom věděli, že jest osudem nás umříti, jak dětem svad- nou petrklíče, jak shasne dennice a pták umlkne a píseň utichne. Za klid v tom vědomí se modlím a za květ a za píseň! Za cnosti naše! Ach, jak malicherné a jak stín řas ve vodách před tváří hvězd matné jsou cnosti naše. Vznešenost je pýcha naše, láska je egoismus náš, cudnost je strach a chlíp- nost naše! Přilétne-li, Bože, z tvých andělů Che- rub tmavých křídel a černých hlubokých 12 očí, anděl bolesti, naříkáme a kvílíme a hledíme k Tobě my synové lidí, ach tak příliš lidí. Ty to víš a tak je to. Proto se modlím za cnosti naše, aby- chom byli družní jak snivé hvězdy, sniví jak prostí ptáci, prostí jak bílé lilie, bílí jak hvězdy sněhu! Za naivnost, štěstí a moudrosť se modlím! Abychom byli červení a bílí jak ja- hody, šťastní jak kalich tulip, moudři jak vůně oliv, které mají olej, stříbrné květy a voní a voní, ale ne o své vůni. Ach také za hříchy a tíhu vin se mo- dlím, za hříchy ducha, ba i těla, jež staly se však duchem. Ještě se modlím za matku zemi, do- brou matku zemi, o níž jsem dlouho přemýšlel, smím-li ji nazvati drahým oním slovem, až mne pokáral kámen, oblak, nažloutlé květy hruší i skřivan, všechno padající jí do klína. Modlím se za její klenutá, obrovská, štědrá a hřející ňadra plná touhy, de- roucí se ze zelených živůtků pahorků, za plodné její lůno černých polí, za její vrásky, za její úsměv v růžovém man- dloví, za její nevinu vykvetlou do pro- těží, za její smutky vyšeptané v šum tisů a thují, za její dumy pnoucí se v břečtanech, za snivost dýchající v re- sedách, za krásu v strnulosti němých cypřiší mých bratří a v klidu labutí mých sester a lásku nalitou do sladkosti moruší a opojné síly hroznů. Za chléb. 13 V posled se modlím za klam, jedi- nou naši pravdu, za klam vědomý, ra- dostný a mučící, ať již nevidíme ve snítce vřesu nic více než větvičku ulo- menou s keře, či bloudíme za duhou a fantasmagorií, nebo hádáme do neprů- hledných bříz a jasanů duše zakletých. Za klam a za jeho smutky a za vše, co vyslovit nelze. Za všechny bolesti jak kovové krů- pěje v lijáku temena naše zmateně bi- jící, za bolesti, jimž není konce ani jména. Ty víš o nich, můj veliký, snivý, krásný, dobrý Bože! Ale každodenně z hlubin svých se modlím a modliti budu za krásu, bez níž není života, který jest bolesť. Krásou jest bolesť touhou, touha písní, píseň uměním, umění věčností, věčnost osudem a osud – klid, vesmír. Tak se modlím, bez přestání modlím jak harfa, jíž do strun sáhly větry a paprsky slunce, a nevím odkud přišly a nevím, kdo je poslal, jenom sténám a hrám a se modlím. VII.
Ach mé drahé ohnivé slezové poupě tulící se ke mně, líbej mne na čelo, na ústa, na ňadra a ruce, abych výrost, tebou začarován v nádherný keř ole- andru – jediná červenobílá růže, abych je střásal do písní větru na stezku ko- lemjdoucím poutníkům vznešeným. Stojím na svahu paseky v horách zalité sluncem a žárem a mluvím s květy. 14 Hle, slunečnice, jak bez ustání hledí za sluncem jak u vytržení a září zlatou svojí korunou plnou pýchy a jásotu a mlčení a vznešenosti. Ó buďte jako slunečnice! Milujte výsluní a nebesa modrá, která přece jistě vidíte, že budou v pod- večer rudá a za noci černá?! Co nám vznešeným do toho? A hyřte květem a vůní a vlastním přepychem, ale nechtějte kvésti, ale nepráhněte po vůni a luxu! A vy jiní rozvíjejte nové pupeny listí a kvítí a větví, vy břečtany a modříny a sosny, ale neteskněte po květech. To je nízké a málo krásné! Vy orchideje churavé, úpadku, vad- noucí umírejte krásné a nehleďte ze stínu do slunce. A vy, kteří jste buďto smělí a drzí jak v poli rudého radostného jetele ško- dolibý roztrhaný záhon ohnice, ale mějte její sílu života a krásu její! Krása však vaše budiž činem, kvě- tem, ne pojmem! A vy, kteří jste, buďte hrdi na své jedy jak keře fialově čer- ného oměje, ale mějte i jeho odvahu a moc a krásu! A kdo umíte, buďte naivní, jak zvě- davé a udivené blatouchy a prostí buďte jak trny divoce modrých šalvějí a ka- kostů a ledabylí jak rozcuchané kara- fiáty a střapaté narcisy a odevzdaní jak stydlivé zvonky konvalií na útlých ston- cích a klidní jak růžová pohanka hleďte do modrých hloubek nebes stejně jako 15 na oblohu s šedivými mraky a k nebi pukajícímu zelenými blesky, poslušni prazákona, nereptající a kvetoucí a šťastní! Ale buďte a nechtějte! Ale buďte jak jste a ne jak já chci, má moudrost jest mým květem, já mu- sím voněti. Jsem jaký jsem, kvetu, pro- tože kvetu. Umlkám. Vidíš, tam sametovou modrou vla- šťovku jak v přeletu jemně se dotýká stříbrných pěn bystřiny? Umlkám. Má moudrosť je můj život, ale má moudrost je moudrost samoty, má mou- drost je moudrost krásy i v smrti, má moudrost je má a šeptal jsem ji, do větrů sobě a stromům, které nedřímaly. Umlkám. Letí písně, jichž hudbou rýmu se chvím, opilostí jejich rythmů se potácím, červenám se pestrotou jejich barev nad- šen jich šeřením nevyslovených tušení a tajemství. Umlkám. Tak uzavírají delikátní stvoly ko- pretní řasy svých netknutých květů, když shasínají topasy a citriny západů. A dej, abychom byli vždy krásni, i v sobectví krásni! Za krásu žen našich se modlím, za jich ozdoby lilií zlatých a rudých a bílých a černých vonných a jedovatých. Za zodpovědnost každého z nás, za záhony lilií v zahradě své! Za bolesti žen hořících vášní a neukojených a ro- dících v křeči a svíjení. 16 Za lásky naše, za jich smělost, věrnost a vášeň a za pohlaví skrývané se modlím! Za něhu, sílu, mládí, krásu a nád- heru nás se modlím! Za cizince na zemi jak zabloudilý tmavomodrý hořec v dolinách, za duše osamělé v samém klíně žen, v náručí matky, v objetí bratří, za duše nejskry- tější a nevyjádřené, tajemné mimy, již hrají s nejhlubší vášní své bytostí, ale před spuštěnou, temnou jak cynoglossy oponou svých niter. Za ty, kteří nevědí, co je přátelství a touží po něm a nevěří v ně a cítí muka jeho. Za ně zříkající se v obavách dítěte pro muka jeho za hřích otců jeho. Za osamělé na rozcestích a v lesích a širých polích omšené boží muky za- rostlé docela kalichy svlačců plnými bolesti a neznáma. Za všechny, kteří stojíme jak bílé milníky u cest, nevíme a hledáme a če- káme a doufáme. Za ztráty naše tragické a skepsi, blasfemii i dobrořečení. Za filosofy, hvězdáře, učence a děti, aby mlčeli, nesmějíce býti výmluvnými. Za lidskosť, aby nám nebyla hanbou, abychom nebyli jak vyrudlé zlomysl- ným studem bodláčí a jako blíny vě- domím své špíny a jako durmany cy- nické a vychrtlé záští a závistí; ale abychom byli jak šťastné nádherou svojí sedmikrásy a rozmarné zlaté mochny a ne zase jako žampiony rostoucí v zemi a v pařeništích a štítící se světla. O můj veliký, snivý a krásný Bože! 17