„Klekání odzvonili, půjdem’ také spat.“
Tak řekla bába. Seděli si před chalupou.
Tři sirotci. Kluk malý, mlčev posavad,
se táže: „Babičko, na věži zvony, snad
ty nejdou spat?“ a hledí před se s tváří tupou.
„Ba také jdou, vždyť zvony srdce mají,
co radost je, co žalost, zvony dobře znají;“
a vzpomněla na dceřin pohřeb před rokem.
Děvčátko, jež babička zvala prorokem,
se ozvalo: „Já zvonka znám, jenž jistě spí,
to zvonek pták.“ – „Máš dobře, holka,“ bába dí,
„mlaďátkům očka zatáhnou se blanou,
natáhnou nožičky a lehnou stranou.“ –
Hoch zase: „Kdo jim očka zatahuje?
Tatínek?“ – Bába na to: „Dobrý Pán Bůh sám.“
Na klínu báby bucle – Véna sluje –
prstíkem tlustým ihned ukazoval tam,
kde měsíc v ouplňku nad borem stál,
a ,Pámbu‘ žvatnuv, Véna oblažen se zdál.
Lesk luny lil se jako stříbra proudy,
osvítil střechy, stromy, potok, hroudy
a všecky hvězdičky se vyrojily
a mléčné dráhy pjal se oblouk bílý.
Hleděli vzhůru: „Maminka tam chodí
a dívá se, kdo k dobrému se hodí.“
Šli spat. A hodně pozdě otec rodiny,
když spali všichni, přišel také domů.
Dovedným dělníkem byl v tvrdém lomu,
kde granit lámali na blízku dědiny.
Uleh’ a ve snu viděl spousty lidu
a lidu soud a bouř a krev a plameny
a kterak on, když koule kolem zafičí,
se svými druhy stojí v mužném klidu.
Pak pochod. On s pozdviženými rameny
jakéhos pána hlavu nese na tyči.