Bouř překvapila slunce v západu;
pod chrámu římsu ptáče promoklé
a mne zahnala v předsíň divadla.
Zde dlouho stál jsem. Zrak můj nestálý
zřel na hlučný rej dešťných krůpějí,
na blesk, jenž lítal hromy provázen
od střechy k věži křídlem jiskrným.
Zde dlouho stál jsem, a snů divných hra
mne jala v síť, až unavený duch
v předsíni této našel Pathmos svůj.
Zde v bouři, dešti, větru hučení
já viděl, dávných věků oponu
jak strhnul blesk, a hle! – z ní valily
se mocné stíny postav mohutných,
ať kryla toga bedra zjizvená,
ať s mocných plecí splýval hermelín,
ať jedni číše k nebi vznášeli
a druzí rvali bradu svou i vlas.
Jim seděli u nohou šaškové,
jak zosobněné jejich svědomí,
k jich kolenům a prsům tulily
se milostných žen ladné postavy,
smích něhy na rtu a noc ve zraku;
ta do záňadří dýku skrývala
a druhé z klínu květy pršely.
Pak starců řada, jejichž lysá leb
předstihla celý Olymp moudrostí,
a kolem dětí hravá nevina,
na retu písně, v rukou ratolesti.
A v mlze šedé, kterou draly se
neznámých sluncí zlaté paprsky,
hrál zástup skřítků, rusalek a víl,
za nimi pak ve mračném skupení,
jak bílé sochy, bozi Hellady
se tísnili – ti staří, dobří bozi,
jež miluju a o nichž snívám rád.
A v divém víru, stále mocnějším,
to vřelo jako proud, v nějž vjede blesk,
až uslyšel jsem divný jakýs hlas,
jak hlahol trub a vody hřímání:
„Hle, vizte světa nové zjevení!
juž zlatá doba lidstvu nastává;
ti všickni zde jsou toho družina,
jež jménem umění jde soudit svět,
jež vládnout bude věkům budoucím!“
A hned se zjevil velký, světlý stín,
jak zahalený v blýskavice plášť
sám bůh by kráčel světů prostorem;
a vše padalo na svůj obličej,
s čel koruny si rvali králové
a v jeden chorál padly zástupy
a „haleluja!“, třikrát: „hossana!“
se valilo jak hromů jásoty
s azuru nebes v temno propastí.
A když stín přešel, tu se líbali
všech stavů lidé i všech národů,
tu král otrokům padal v objetí,
tu dívky starcům celovaly vous,
a padlým ženám děti žehnaly...
A proud ten valný, stále rostoucí,
jak mocná hymna z plamenů a slz,
i duši mou jal kouzlem svaté hrůzy,
že s chvěním též jsem volal v bouři tu
své halelujah!... To mne vzbudilo.
Já na loži. V mou jizbu přitmělou
jen měsíc šeřil vlídným paprskem,
dočítal za mne stránky Hamleta,
kde přemožený tíhou snů jsem zdřímnul.