Ahasver prostoru,
nebem se proháním
dolů a nahoru
s pláčem a zoufáním,
kadeř má vlající
do všech stran světa
pluky hvězd zářící
v propasti smetá.
Dnes žena kající,
bídná a kletá,
zoufale plavím se
v mlhovinách,
v pokoře stavím se,
kde nebes práh;
zítra však zaplane
starý můj vzdor,
síly mé spoutané
vztýčí se v spor
a letím do šera
ve stínech večera
jak meteor!
Svou metlou z plamenů
na brány edenu
divoce hřmím,
kol pláště Jehovy
déšť jisker nachový
tkám světlem svým.
Jak dlouho budeš spát
ve hněvu svém?
Či víc mne nechceš znát?
Na stráži jsem,
ochotný posel tvůj,
bych v děsný jícen svůj
shltila zem!
Než v tůni mlhové
v posled se kmitnu,
dovol, ať v nachové
rámě ji chytnu
a v propasť bezednou
v triumfu najednou
na vždy s ní slítnu!
Či snad mám hnáti se
prostorem zas
a znova ptáti se:
Pane, juž čas? –
Když kázal rozhněván
bůh svojím andělům,
by zbojných duchů tlum
uvrhli v pekel stan,
v tůně a plameny
sírnaté Gehenny:
tu blesky pomsty své
s hlavy mé rval
a z nitra ohnivé
balvany skal,
pak chyt’ mne za vlasy
a v jejich zápasy
v bezdno mne slal.
Leč chaos oblačný
s sebou mne strh’
a v ether průzračný
zpátky mne vrh’;
zas v dálku mlhovou
hřmím šírou oblohou,
hvězd světy nad hlavou,
hvězd světy pod nohou
jdu v náruč tmám
a nevím kam,
zda zemi shltit mám,
darmo se ptám.
Býval čas, u brány,
noc když se stmívala,
cedry a platany
v ráj jsem se dívala.
Kainu jsem svítila
v sinalý obličej,
v srdci mu nítila
nových muk běsný rej.
Paprsk svůj jediný
k zemi jsem snesla,
a v země hlubiny
Sodoma klesla.
Zřela jsem lidstva shon
u věže Babelu,
Tyrus a Ilion
v rumech a popelu;
v andělů chorovod
nad spoustou valných vod
jako meč letla
má rudá metla.
A zase znova zpět
hřměla jsem řadou let,
zřela jsem země hřích,
vilnosť žen, mužů pych,
otroků porobu,
bídu a hnilobu.
Ženy jsem sázela
k cesarům na trónu,
jiskry jsem házela
v Romy žár Neronu,
divě se řítila
ve patách národům,
na cestu svítila
Attily pochodům.
Teď letím v propasti,
kde chaos starý,
a v jeho oblasti
v jedové páry
stopím svá křídla,
morovým dechem
otrávím zřídla,
zimničným spěchem
vysuším stepi,
uhodím slunce v zrak,
až klesne v černý mrak,
jak cyklop slepý.
Teď ptám se zas,
zda jest můj čas?
O jak se zavěsím
na ňadra země!
zjevem svým poděsím
bídné to plémě,
jak upír lačný
mihnu se mračny.
Nebeské zahrady,
Orion, Plejady,
světy a soustavy
i chaos mlhavý,
mléčných drah řetězy
i prostor bez mezí
v jeden žár vznítí se,
v jícen můj sřítí se!
V plamenné závěji
planety rozbiju,
jak malou krůpěji
ocean vypiju,
až budu věčností
vládnouti tmám,
jak nebes výsostí
Jehovah sám!