Před Norimberkem rozložen byl Valdštýn se svým táborem.
Noc tmavá byla, pochmurná, to noc před prvním únorem,
kraj samý led a samý sníh a vítr fičel, severák,
až od úst lidem mrznul dech, až ve vzduchu mrz’ rychlý pták.
Tu stráží křik a vojska ryk: Byl chycen jakýs dobrodruh.
– To špehoun, na strom první s ním! Dál pochodní se čeřil kruh.
– Ne, k vůdci s ním, ať soudí sám! V to polnice pad’ hlasný jek
a Isolani s Buttlerem již dobrodruha ve stan vlek’.
Nad mapami tu zadumán u kvadrantů a v středu knih
bděl vůdce v hvězdách stopuje běh cizích osudů i svých.
– Co stalo se? – Zde vyzvědač – rač soudit nad ním, pane, sám!
– Ty’s Hebrej! – Ano, pane, rač si vybrati, zde jest můj krám!
A rázem mužík zrzavý již skládá s beder starý vak,
jej otvírá a šklebí se: „Mám vzácné věci, žádný brak,
jsem jako alchymisty půl, vše najdeš zde v mém tlumoku –
zde Aronova zkvetlá hůl, zde, Alborak když do skoku
se pustil v cval a podkovu když ztratil zlatem zářící,
již hledá věrný Musulman ve blýskajícím měsíci,
zde máš ji, pane! – Směješ se? Zde Evy jab’ko hříšné též,
zde Al-Rašida tajný klíč k haremu nebes nalezneš.
To neláká tě? – V krámech mých ty lhostejně se hrabeš dál?
Hleď, tady mandragora jest, již míval druhdy Rudolf král;
to divný, divný kořínek, jak mužíček je chlupatý.“ –
„Co pravíš?“ ptal se Valdštýn hned a poslouchal již dojatý.
„Slul Thrudacias, červenou na tílku nosil košilku,
spal v ebenové skřínce své, však zdřimnul jenom na chvilku.
Jak nový měsíc nebem vzplál, tu probudil se v divý chvat
a přežalostně zaplakal, neb tu se musil vykoupat.
A ženušku měl rozmilou a jméno její Marion,
a ta se rovněž vzbudila, když vyšel měsíc v nebesklon,
a plakala a kvílela, až s Thrudaciem veselí
je vykoupali vespolek v lidského mléka koupeli.
Pak oblečeni pěkně zas do hedvábí a šarlatu
si lehli v úzkou rakvičku pod baldachýnem z brokátu
a spali, tílka chlupatá tisknouce k sobě navzájem,
než měsíc plný v běhu svém obletěl bídnou naši zem.
Když Rudolf král, buď požehnán! – šel k otcům – jaký pláč a žel,
na mandragory ubohé hofmistr dávno zapomněl;
tu starý mnich, jenž v středu svic u katafalku v modlitbách
dlel, náhle slyšel v půlnoci kvil tajemný – jej schvátil strach.
Tam z klenotnice císaře to znělo žalně víc a víc,
tam z kuchyně těch kouzel všech, tam od retort a od krabic,
i svíci vzal a kráčel dál a poslouchal ten pláč a kvil,
až u té skřínky z ebenu se, divně dojat, zastavil.
V tom Thrudacias vztyčil se a z rakvičky té víko strh’,
pak na ubohou Marion se jako živ a šílen vrh’;
tu jizbou chlupy lítaly, on roztrhal ji v prach a dým;
pak pad’ a chcíp’ – zde kořínek ti pouhý, pane, nabízím.“
Ztich’ Hebrej, v tváři divý škleb, a mandragoru Valdštýn vzal,
kořínek dlouho prohlížel a pak se nad ním zadumal,
to vskutku lidské tváře tvar i tílko v chlupů rubáši.
„Co, starče, měl bych dělat s tím?“ – „To, pane, štěstí přináší!“
A Valdštýn hleděl na kořen. – „Zde vskutku jako oček tvar;
i víčka zde i zornice, jen schází lesk a schází žár,
zde vpadlá, úzká prsíčka, zde zakrsalých rukou sled
a celek tvrdý kořen jen – ó klamné dno ty lidských věd!
Kde pravdy zdroj, kde pravdy číš, a kol jen samé mátohy!
Lže pevná zem i člověk lže, jen hvězdy nelhou oblohy.
Těm věřím jen!“ – Však posléze vzal mandragoru s úsměvem.
„Co za to chceš?“ – „Svou svobodu z tábora s volným průchodem.“
A vůdce hlavou pokývnul a na stráž před svým stanem hvizd’,
a Hebrej samá úklona se vzdálil svoboden a jist.
Nad mandragorou vůdce bděl, juž půlnoc zde, slyš stráží hlas;
je třeba tábor obejít, než upře oči v hvězdný jas.
Vzal mandragoru, za ňadra ji strčil si a vyšel ven.
Šel v řasnatý plášť zahalen – kol ticho hluboké a sen –
Jen sem tam ohně hořely a chýlily se již v svůj sklon –
To, věru, divná pohádka – Thrudacias i Marion!
Ba podivná – a jak by ne? Ta bajka zvoní z dálných Čech,
a Valdštýn stanul v myšlenkách. – Jak dávno nebyl v krajích těch!
A viděl zem a viděl kraj a viděl staré Hradčany
nad městem v hloubi jako z par do večerních par vetkány.
Tam jeho choť – proč v cizině má týrat se a plahočit?
Zda není lépe pánem tam, sám králem, českým králem být?
Proč nemoh’ by? Co vadí mu? Jen zmužilost a odvaha!
Zří město v mlze, slyší hluk – do dálky ruce rozpřahá.
V tom divý šum jej splašil z dum, kol něho tmavý stín se kmit’,
to bylo bleskem, noční pták jak byl by kolem něho lít’,
však ránu cítil na prsou, vzkřik’ – ale v dáli byl juž stín. –
Jen blesk to byl, jejž pohltil do pláště svého noci klín.
A vůdce vrátil se v svůj stan a byl v své duši divně hnut –.
Hle, jeho plášť a kabátec pod pláštěm dýkou probodnut!
Šat rychle stáh’, za ňadra sáh a mandragoru vyňal ven
a chvíli, věru, nevěděl, zda přelud to a divný sen;
ten zrudlý kořen chlupatý se celý krví rumění,
a na šatu i na plášti je rudé krve znamení;
o mandragoru odrazil se dýky ráz – zda bděl či snil? –
teď jasně zřel, Thrudacias že teprv nyní mrtev byl.