Jak jasní a tmí se čela hor,
jak přes měsíc mraky jdou tiše!
V tom přes časy a přes prostor
se nese duší rozhovor,
kdos mluví vždycky a dýše!
Ó není noc tak mrtvá, jak jest!
Je život v pláni i v lese!
A pod mračny i pod září hvězd
hlas tajný padá do lidských cest
a dále a dále se nese.
To vzdechy jsou těch, kdo v samotě
po lásce se svíjí a touží,
kdo v prázdném a nudném životě
a v denní a všední klopotě
za jinou duší v dál touží.
Když ztichne denní námahy ruch,
když zdánlivě všecko juž dřímá,
jich teprve vzepne se plamenný duch,
pln touhy po polibcích, pln sladkých tuch
do prázdna, do prostoru hřímá!
Tu rtové se chvějí a ruce pnou:
Jen k tobě! Jen k tobě! Jen k tobě!
Tu údy se třesou a skráně žhnou,
a titan je děckem najednou,
div neumírá v mdlobě.
A vzdechy a touhy a přání a sny,
to všecko v ten prostor letí!
Ty chvíle jsou života pravdivé dny,
tu žiješ ten život bezmezný,
tu můžeš tvořit a pěti!
Zde ty – tam ona, a k měsíci
jdou vaše touhy a přání,
on pouze v tu mraků směsici
se chýlí smutný a truchlící
a svítí na vaši skráni.
Na tvoji a na její – to je dost!
Však zdali o tom též víme?
Ó jediný paprsk jen v budoucnost!
Jeť mléčná dráha ten jediný most
v říš lásky, o které sníme.
A duše, ty duše tak hovoří
přes prostor a dálku a časy.
Hřmí vlaky a lodi jdou na moři
a z noci den nítí se ku zoři
a svět je pln divů a krásy!
A láskou kdo trpí a umírá,
ten jedině skutečně žije;
on orel do slunce nazírá,
on slepne, však očí nesvírá,
a v smrti perutí bije!