Na soumraku temných křídlech
rychle noc se blíží k zemi,
sníh se bělá, nebe tmí se;
ve západu ohni rudém
ledovce již rozžehují
vrcholů svých pochodně.
Viz, jak hoří bílým leskem
ve přírody valném dómu,
ve závojích bílé páry
tichý spánek od věčnosti
kde spí světa tajemství!
Orle! bratře mojí duše!
perutí svou osluněnou
nad mlhu výš zaleť k nebi,
poslední kde hvězda hoří,
lampa prahu věčnosti!
Výš duch může zalétnouti,
který v zdroji věčné krásy
odvěký svůj původ hledal,
který zalet’ k slunci pravdy
křídlem touhy plamenným.
Bystřice! ty bouřlivěji
val své vlny rozpěněné,
per v kořeny tichých sosen
a v divokém, šumném tanci
spěj propastem v objetí!
Mocněji a bouřlivěji
hřmí to srdcem básníkovým,
když slet’ k němu démon písní,
když mu halí bledé skráně
v nachový plášť nadšení!
Přírodo! zde, o samotě
mezi ledy, mezi sněhy,
kde jen červánkům a hvězdám
odhaluješ svoje ňadra
ozdobená kříšťály:
nezhrdni zde mojí písní,
která stejně velebí tě
tam, kde v milionech růží
snivou dýšeš lahodou,
která stejně velebí tě,
drsná kleč kde obejímá
skal útesy jednotvárné,
třímajíc ve sporých větvích
nad propastí nocí mračnou
smělé hnízdo orlovo!
Nelkám víc a nenaříkám,
nejtajnější tvoje divy
věřícím jsem shlednul okem,
k mateřskému tvému srdci
bázlivé jsem sklonil ucho
v zátiší hor tajemných;
vesel nyní sestupuji
v zemi krásy zaslíbenou;
uzřím v tmavém, hustém loubí
lesknouti se bledý citron,
v cypřiši, jenž z lučin smavých
posupně se k nebi zvedá,
poznám starou svoji bolest,
a když budu ke svým retům
tisknout bledé květy mandlí,
tož se v duši rozpomenu,
jak jsem tisknul na své rety
tvoje ústa, milenko!
Kolem temno – kamsi do skal
orel zapad’ v svoje hnízdo,
unavena na dně roklin
bystřice jen ze sna šumí,
jen v mém srdci jasno denní,
jen v mém srdci nový život,
tam bdí láska s nadšením!
Na cestu mi obě svítí,
že před jejich září blednou
velké, zlaté, věčné hvězdy
i ledovců úbělových
strmé, zářné pochodně...