V své ruce lampu, která sluje věda,
duch lidský neunavně dále kráčí,
tmou dere se a zápasí a hledá;
břeh moře, dálné písky, skála šedá,
vše látkou mu, řev hromů i zpěv ptačí.
Tu podstať svého žití poznat chtěje,
cíl touhy své a svého zápolení,
sfing kamenného ptá se obličeje,
jak chaldejský mag počítá hvězd reje;
tam vniká, pravdy den kde tají snění.
Dnes novou pyramidu našel v písku.
Ó dive! co dřív bylo věkům horou,
teď výše pne se hranou obelisku!
Tam Osiris svou zlatou zvedá misku
a diví se, že vyplašen jest zórou.
A člověk, jehož touha jako moře,
teď na brány té dávné hrobky tluče,
zní motyk ruch ve faraonů dvoře,
a slyšíš vozy skřípat a ržát oře,
sta kladiv hřímá v tuhý granit ruče.
A jako bůh, jejž zloba lidí malých
ve hmotu spjala, rozbíjí své kruhy,
tak pyramida v ranách kladiv stálých
se odhaluje, jak z vln lotos kalich
své témě noří i svůj pancíř tuhý.
Zas jedno okno do neznámých světů
se, duchu lidský, tobě odhaluje!
Zas krůpěj tvému žíznivému retu!
A měsíc hvězdy zastavuje v letu
dí: Nový, neznámý svět vstříc nám pluje.
Zřím ještě dále. Jižní noc je ztmělá.
A pyramida ční juž k hvězdám celá,
k ní člověk troskami se dere s tíží
a tluče na vrata té hrobky němé.
Ó tajemství! ó stíne, v kterém jdeme!
Vzplá jitro přec tím dnem, který se blíží?
A na zdi, které věkům vzdorovaly,
teď člověk hřmí, až ohlasem zní skály;
zeď povolí, vchod objeví se úzký,
a zvědav, těmto mysteriím cizí,
juž nové doby člověk ve tmách mizí,
jde, hmatá, stěn i půdy lem je kluzký.
Tu náhle ostrý svit. – Mha mizí šedá.
Ó hrůzo, před ním z rakve svojí zvedá
se postava v svůj byssus zahalena;
kol čela svatých písem plné stuhy
se vinou přes obličej siný, tuhý.
Byl král to, kněz, či faraona žena?
A hlasem divným k smělci vážně praví:
„Já nedivím se, že vnikáš až v tmavý
hrob minulosti, otázku však jednu
mi zodpověz, než pustím tebe dále.
Chceš moři vyrvat jeho taj i skále?
rci, nahléd’ hloub jsi, než já, všeho ke dnu?
Sta věků prchlo, co mne uložili
při zpěvu kněží v tento byssus bílý
po strašném soudu v tato svatá místa;
však odpověz, tvá duše plna snahy,
jež za božství až vniknouti chce prahy,
jest aspoň jako moje pevna, čista?
Jste králi světa, vesmír jak lev zkrocen
váš líže trůn, jenž lidskou krví zbrocen.
Věř, čistější svit kanul na mé líce!
Ty celý svět máš, rovník, moře, hvězdy...
leč staré sfingy báj tě hlodá vezdy,
co po smrti jest, rci, oč ty víš více?“
A nové doby člověk mlčel, zpátky
strach hnal jej divý – „Mlč, jsi z téže látky
dum, pochyb, tísně, jako já byl stvořen!
Meť dříve, otroku, práh svého domu!“
A tělo kleslo v rakev s třeskem hromu.
V tom procit’ člověk strašným snem tím zmořen
a pravil klidný:
„„Já vím, kam se snažím,
dnes Osiris jsem já a já svět vážím,
jdu k světlu tmou, jsa hmota chci být duchem!
Dnes jedno mi, co hrob v svém lůně skrývá,
mně na dně jeho naděje pták zpívá,
mně celý vesmír života zní ruchem!
Ta smrt, pro kterou žils, mně hračkou pouhou,
mně život cílem, nadějí a touhou,
bůh je-li, jeho soud mne nepoleká;
můj rýč zas v zem, má myšlénka zas v bezdna
se taje ztrácí, zlatá záře hvězdná
jak valná řeka do duše mi stéká.
Žít, pracovat, chtít, myslit – to je všecko!
Mně člověk minulých dnů jest jak děcko,
má práce teprv z něho muže dělá,
a v snaze této, věř, mne nezastaví
tvá bázeň před smrtí, ni purpur tmavý,
jímž často věštců skráň se zkrvavěla.
Jdu dále, stále dál! Dnes pyramida
a zítra nová vlasatice hlídá
práh mého badání, mez mého chtění.
Jsem zoří! Já jsem ibis, pravdy zrnem
chci živen být a ne mystickým trnem!
Ne šero večera, chci světlo denní!
Ta víra pavézou jest mojí síly!
Tou hymny žití zpívám u mohyly!
Jsem fenix báje, Herkul budoucnosti,
prach mohyl i prach hvězd mně jednou látkou;
vše zladím v souzvuk a vše v píseň sladkou,
až zatřesou se plesem mrtvých kosti.
Znám cesty své, a znám též svoje pouta;
leč blesky šlehnou z lebky mojí kouta,
kde přestanu, syn mého syna začne,
tvář země obrátím, od pólu k pólu
jak vichr proletím ji, aureolu
až slákám na své čelo z tůně mračné.
Ten úpis rájů příštích metám v plamen;
svůj mozek znám i rozpětí svých ramen,
být velkým pouze člověkem mně stačí;
hrst hlíny své rád jednou zemi vrátím
v té myšlénce, že v hmotě když se ztratím,
můj syn nepůjde k světlu přes bodláčí.
Nuž zvedejte se, chrámy, obelisky,
trofeje minulosti! – Den jest blízký!
Dnes moře nedělí nás, nýbrž váže!
a mléčná dráha s Oriona sponou
jest řasnatého roucha pouze clonou,
zkad bohů neznámých nám kynou páže!““