„Konečně! Stíny jsou již za mnou,
šer mizí, stromy řídnou též,
a hříčkou přeludů všech klamnou
víc nejsem, v dálce sen a lež!“
Tak poutník jásal v duše hloubi
a vysílený v trávu kles’,
kde s oblaky se obzor snoubí,
již daleko jest za ním les.
Jak černý přelud stojí za ním,
dál každým krokem uniká,
a chodec cítí, k jeho skráním
se samé světlo přimyká.
I pozdravuje slunce skvoucí,
jak vítá jeho tepla proud!
Však nezří hned, žár jeho žhoucí
že travu spálil v šedý troud.
A jásá, chimer tady není!
Kde zlověstný je ptáků skřek?
Ve žluté trávy zašustění
roj cvrčí lučních kobylek.
Též divů Flory není tady
a jako natažená dlaň
nalevo, vpravo, kam zří, všady
se táhne v obzor dlouhá pláň.
A jak jde dále, slunce pálí,
a jako výsměch cyniků
hlas kobylek a cvrčků v dáli
jde za ním v hlasném povyku.
Kol samá metelice hluchá
a samá změť jen žlutých trav,
a vřesoviště prsť jen suchá
jest boků země celý háv.
Když od nohou cos zableskne se,
to tvrdý štěrk jen v slunci plá...
Zrak unaven se k výši vznese,
modř její v bílé páře mdlá
se nad vším klene bez soucitu,
nad sebou sama znuděna,
v tom písku a trav zžehlých třpytu
i kroků zmírá ozvěna.
Zdroj nezaperlí se tu v mechu
a k němu neschýlí se pták,
jdeš dál a dále bez oddechu,
jen za tím sluncem hroužíš zrak.
A toto s výše hárá parně,
ví chodec: Ono pravdou jest!
Tož za ním, třeba jednotvárně
se motal spletí úzkých cest!
Kde vítr nezachvěje třtinou
a nezčeří tvar žlutých klín,
nad vlhkých hvozdů klenbu stinnou
pláň tato dýchá větší spleen.
Kraj volně v dál se rozprostírá,
zde možno přec se rozpřáhnout,
proč stejná poušť jen zevšad zírá,
a v krok zní chřest mu starých pout?
Zří vše, zná vše, jde jistě, pevně,
to světlo chtěl přec v lese tam?
Vždy jedno cítí v duši hněvně,
že tam jak tady – kráčí sám!