Kráčeje po hrobech,
Sám s sebou rozjímal jsem.
Již slunce zhasínalo
Za horou zelenou.
Tu v šerém se vznášela oblaku večerním –
Ztuhnutí krve mně to vyzradilo –
Smrť mimo mne.
„Proč tak pospícháš? Poznal jsem tě. Stůj!
Ohlédniž se! Viz, hubitelko, zde!
Kamkoli oko patří,
Jen pahrbkové smutní
Nic, nežli znaky zetlení
A jak jsi řádila s jinými,
Tak i s rodinou mou, s přátelstvem mým!
Ó kdo tě zloupil z nejvzácnějšího,
Co tvory mají – ze soucitu?
Ó ty’s chladnější ledu,
Jsi citu prázdna, vraždy chtivá smrti!“
Zbarvil se šerý oblak nachově,
Skanula rosa, jako rosa slzná,
A hlas se ozval jemný, líbezný:
„„Vyplač se! Hoře tvé je veliké.
A teď se na mne podívej!
Jsemť já z těch vzteklic, kterých ty mně spíláš?““
Oblak se rozpolil,
A lepou tvář jsem spatřil, sníh a růži,
Jak měsíc v květnu, třpytilo se oko,
Úsměv pohrával povážnýma rtoma,
Svěží, co mladé listí, byly údy,
Souměrné, stříbrostkvělé –
V ramenou zjevu robě leželo.
„Ty’s zase vraždila? Tak útlý tvor?
Jsi přece ukrutná. Pryč ode mne!
Nech být mě o samotě!“
„„Neodvracuj
Se s takou nelibostí ode mne!
Vždyť milostivý otec veškerenstva,
Jak tebe, stvořil mne, jen k úkolu
Jinému, než ty myslíš v trudu svém.
Já nevraždím, nehubím. Přirozeným
Podléhá tělo lidské zákonům,
A hodina když přišla – nebyla-li
Čím přispíšena nepřirozeně –
Pak rozpadá se tělo samo sebou:
Já žádného v tom nemám účastenství.
Já stvořena jsem, abych při posledním,
V kterémžto člověk uváz, zápase
Přispěla ku skonávajícímu,
Ho mrakotou svou zahalovala.
By sladce zpitomělý méně trpěl,
A jeho převlíknuvši v tělo nové,
O mnoho krásnější, než zemské jest,
Ho donesla do vlasti hvězdnaté.
I toto robě v jarním oděvu
Nového žití nesu odtud – tam.
Jak klidně dřímá a jak blaze sní!
Již povinnosť mě upomíná. S Bohem!
Až vyprší tvá lhůta, zavítám
I k tobě, bych ti podala ruku k pouti.““
Tím šerý oblak vzhůru vznesl se.
Já dlouho za ním hleděl, až mi zmizel.
A s ním i bol můj mizel zponenáhla,
Jak výzev květový se tratívá.
Jen jednou ještě vzdechla si má prsa:
„Proč žádného shledání bez skonání!“