Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií,
jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat –
tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí,
kams v jiné končiny se s láskou objímat!
Na místech slavnosti se vidím v mysli státi
u večer v podletí... Kol šumot, hlasy žen –
mně, dojmy zpitému, je jako do závrati,
jsem vším tím ohlušen, a znaven, rozteskněn...
Z povzdálí ve větru se třepotají šály,
v té tmě tak snivě bledé v nich dívčí líce jsou –
a prostřed zvuků těch, jež jdou dnes s výše, z dáli,
z těch žen se každá zdá tak krásnou, vzdálenou!
A jako zúmysla je plný pentlí vláni
dnes onen vzduch – – – tak plný dálných snů...
pln stesků mocných tak, tak plný milování,
jež jak by válo dnes z Nemožna k Nemožnu...
A já tak uprostřed v tom slavném větru vání,
ohlušen, rozteskněn, zde stojím sám a sám –
tím vzduchem plným snů a milostného štkání,
kdes jistě žitého dnes slavně milování,
obklopen, opojen – takovou touhu mám:
Být oním větrem tak, jenž letí celou zemí,
až někam k nejkrajnějším, dálným končinám,
vlát duchovými svými perutěmi
z široka v široko, vstříc volným prostorám!
S tím vlakem závodit, jenž letí širou plání,
s ním v země nejdálnější toužebně se hnát –
jak vzduch být plný lásky, plný milování –
a blahem štkát...
Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií,
jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat,
tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí,
kams v jiné končiny se s láskou objímat!
Vše mohlo dosnít se, co bylo nedosněné,
a všechno nedožité mohlo se kdys žít –
mé mládí, mládí mé na věky utracené,
proč dnes už nelze mi, už nelze navrátit!