Zalehla ozvěna v tridentském dómu,
poslední kletba proti kacířům
byla juž dohřměla. Teď mohou domů
duchovní pastýři, teď bludařům
nezbývá juž než sklonit vzdorné hlavy,
a kardinálové v purpurné hávy
se halí s vědomím, že povinnosti
své skvěle dostáli. Juž práce dosti
a trudných myšlének, ať radost teď
zašumí křídloma! Ať mocně tryská
hluboký fontán čarné smíchu víly,
rty všechny ať se k číši její chýlí:
Ty, hlučný žerte, chorovody veď!
Sál světlý plál jak zlatý v bájích dům,
a každý sloup je pokryt květy, nízká
se zdála klenba mohutného stropu,
tak ověšena byla tkaninami,
jež baldachýny tvoří biskupům,
a koberci, pestrými girlandami.
Na zlatých mísách hejna pávů, dropů
přináší pážata a hluk a šum
zmahá se proudem tekoucího vína.
Dí prelát jeden, pýcha koncilu:
„Tak, bratři moji, plaší každou stopu
únavy naší veselý teď smích!
Zas obloha nad církvi zlatá, siná!
Když žehnal Hospodin našemu dílu,
čerpejme v zřídlech žertu novou sílu.
Já šaška našel: je to jistý mnich,
jakýsi Vilém Postel z Normandie.
Podivný člověk. Myslil jsem, že zmije
kacířství v duši jeho má svůj stan,
tak podivně to psaní jeho znělo,
jež poslal mi, tak peklem zavánělo!
Však když jsem uzřel muže blouznivého,
jehožto duše strávila mu tělo,
tu poznal jsem, jak dítě prost že han,
vždyť pozbyl ubožák rozumu svého.
Dřív slyšte list, pak uzříte i jeho.
„Jsemť prosté dítě krásné Normandie,
své sladké matky, která snivá dlí
u velikého moře v květném hávu
jablonných sadů svých... Ach blaze žije
v jejím se náručí, daleko davu,
při hudbě vln, jež nikdy neumdlí!
Vy pilíře jste církve, s pohrdáním
snad uslyšíte hlasu, který zní
jak ševel listu velkým větrů váním?
Jak mluviti má mnich, jenž tiše sní
a výmluvnosti nezná, aby slovo,
jež jemu v srdci vře, jak mocný vichor
Tridentem zadulo? By Kyklopovo
jak kladivo vám v duši zabušilo?
Ó věřte mi, i kdyby bájný ichor,
ne krev, v tom srdci byl, že cedilo
by rovně ichor pro to, co mu svato
a boží láskou v hloubí jeho vzňato!
Nuž slyšte, sloupy církve, prosbu mou,
v pokoře chýlím hlavu, vznáším ruce:
„Ó nehřměte v svět žádnou kletbu zlou!
Zaklínám Vás, při Krista svaté muce,
buď koncil archou, z které holubice
s haluzí míru v širý vyjde svět!
Tryskla duše z Boha, lilie dvojí květ:
Duchem je a něhou. Hlavou pouze
my Krista chápali. Jak dlouze, dlouze
on čekat musil, bychom srdcem také
pochopili jej! Rozum v křivolaké
nás svedl bludiště. Ó, spojujíce
velebu ducha s srdcem útrpným,
vy, církve sloupy, náruč otvírejte
a obejměte svět! Příkladem svým
uchvaťte jej! Nikdy víc ať „Raka“
juž bratru nedí brat! Potřete draka
prastaré záští! Požehnání sejte
v tu půdu, kterou kletby zbrázdily,
a na které my něhu vraždili!
Buď lidem mír! My v zbraních posud stáli.
Kněz lásku kaž! Buď pokoj mezi králi!“
Dočetl prelát, bouře smíchu hřměla
pod starou klenbou dutým rachotem;
když veselost posléze konce měla,
hlas biskupa se ozval s chrapotem:
„Přiveďte šaška, brzy uhlídáme,
zda bláznem je či smělým šejdířem;
ať pobaví nás, vždy pak v moci máme
jej katům vydat, je-li kacířem.“
Přivedli mnicha, bled a unylý
stál v stínu sloupu, z očí modrá zář
jak z hvězd mu vycházela. Divili
se církve knížata, panická tvář
ta pokorná že maskou mohla být
odvážné smělosti, jež měla skryt
v blouznivé jeho duši. Jeden děl:
„Pojď blíže, volně mluv a neměj strach.“
Vzhléd’ Vilém Postel, blíže popošel
ku křeslům biskupů a pravil tiše:
„Jsemť prost, jsemť nezkušen ve slova hrách,
rolníka syn já vyšel z chudé chýše,
já knihám žil jen, květům, tichým snům,
nezvyklý jsem zřít v oči knížatům –
však strachu neznám, strach je ďáblův syn,
sám ďáblem je a otcem nízkých vin.
Bůh světlo leje v duše, strach je stín,
jejž ďábel vrhá na zasetá lána.“
A mezi řečí vztýčil hlavu svou,
a nepokojný šum se nesl síní,
a biskup jeden děl: „Dbej, pod uzdou
by řeči tvoje byly; víš, že viní
tě mnohý z kacířství pro slova planá,
jež osmělil’s se poslat na koncil?“
Mnich udiveně hleděl před sebe,
však prelát, který jej byl přivedl,
na blízko k němu v křeslo usedl
a promluvil s líčenou vážností:
„Já vím, že vznešený tvé duše cíl,
rci, co máš na srdci, já za tebe
se přimluvil; s otcovskou něžností
svolili knížata tě vyslechnout.
Nuž mluv. Však dříve dovol otázku.
Je choulostiva, ale nedotknout
se jí jest nemožno. Je ve svazku
prý těsném s myšlenkami, které v tobě
jak oheň hárají. Ty znal jsi prý
v Benátkách kdysi jistou svatou pannu,
jakousi sestru Johannu, jež v hrobě
už léta nyní, ta v ráj překyprý
tě vedla obraznosti. Kojnou mannu
svých zvláštních snů prý jí jen děkuješ?“
Tlumený smích jak potok zahučel,
mnich zůstal kliden, snivým hlasem děl:
„Sestru Johannu v Benátkách já znal,
jsa zpovědník jejího kláštera.
Jí s duše Bůh i stopu hříchů sňal,
jestliže hřích k ní vůbec přistoupil!
Hled její světlý plašil ještěra,
jejž pokušením zovem, vykoupil
hvězdným svým paprskem přemnohou duši.
V ní Kristův duch kvet’ růží mystickou!
To snem nebylo mým; otcové, sluší,
bych řekl vám tu pravdu velikou:
z ní světlo ono boží svítilo,
jež jako slunce ozářit má svět
by zaplašilo smrt, by vylilo
své teplo na nás, kteří v bezdnu běd
toneme sobeckosti... Vše co snil
jsem v Normandii kdys, co šumem moře
mi v duši vnikalo, a co jsem mnil,
že vítr šepce skvetlým jabloním,
co v hvězdách na nebi, co v ranní zoře
jsem chvějným hádal srdcem, tušením
co dlouho bylo, zjistilo se mi
tam v Benátkách u sestry Johanny.
Domněnku odmítám, že slovy těmi
bych říci chtěl, že z úst já oné panny
své pravdy čerpal. Božská její ctnost,
vznešená pokora a láska k tvorům,
to byla celá její výmluvnost,
to hvězdnost dodávalo jejím zorům.
Svět o ní nevěděl, Bůh aureolu
však linul na skloněnou její hlavu.
Když jednou klečela u sester davu,
by tělo Páně přijímala z ruky
mé nehodné, tu náhle s klenby dolů
proud světla na ni pršel, sladké zvuky
zavířily jak vlny kolem ní,
koruna z paprsků nad její skrání
se vznášela, a závoj řeholní
plál duhově, jak rosa kmital ranní,
a bílý z lilií dóm se nad ní sklenul,
v něm zářila ta tichá holubice,
tak svatoslavně jako večernice –
jí hostii podat já tu opomenul...
Od oné doby toho srdce světlo
v mé duši září, ona žije ve mně.
Kéž její srdce též by v vaše vlétlo,
nebeské ptáče! Kéž by zpěvem svým
ty kletby přehlušilo, které temně
dnes dómem hřímaly! Ó vím to, vím,
že marně neprosím, že míru ráje
na zemi vzkvetou vaším úsilím,
že slza moje vroucí led roztaje,
jenž vaše duše posud uzavírá!“
Tak končil mnich, hlas jeho v tichu zmírá,
však v tichu, které věští blízkou bouřku.
jen prelát, jenž chtěl svého šaška míti,
odvrátil nebezpéč, an pojma roušku
líčené příchylnosti tázal se:
„A zemřela? Ať věčné světlo svítí
jí blažené! Jak slýchám, byla mláda,
as padesát?“ A na to zasmál se,
a všickni s ním, a každý žertem hádá
o deset let jí víc. Mnich tiše stál,
a kolem rtů mu sladký úsměv hrál.
„Já o tom nevím,“ pravil, „pouze vím,
že oči její zřely jak když nebe
bez zřítelnic svým modrem tajivým
zří na nás, ach, tak velice a sladce!
Mluvila beze slov, jak dumné moře,
na jehož břehu zapomínáš sebe.
Zda mladá byla? Duše lnula k ní,
jak sklamán žitím syn se tulí k matce.
Přec věčně mladý půvab linul z ní,
jak z bílých květů, jimiž vítr třese,
když z údolí se zvedá k slunné hoře,
kam kořist sladké jejich vůně nese.
Ona tím teplem byla, kterým zraje,
co dobrého Bůh v naši duši seje.“
Když domluvil, purpuronosná laje
zas chechtá se a hlasitě se směje,
a biskup jeden pozdvíhaje číši
tak zvolá: „Nyní, bratří, buďte tiši,
ať zvíme konečně, co velikého
tím teplem uzrálo. Teď srdce svého
nám tajné tužby zjev; mluv bez obalu,
a nedbej hany, aniž hledej chválu!“
A na to Postel hlasem, jenž se chvěl
ne bázní, ale tichou vroucností:
„Mně žádná nová pravda za úděl
od Boha dána není, v moudrosti
přesvatou knihu, v evangelium,
já nořil duši svou jak vy; můj um
bystrosti vaší nemá, prostým jsem,
a doufám, pokorným. Miluji Boha,
moře jeho, hvězdy, ptáky, jeho zem,
a pokaždé, když šlape moje noha
po temných prsou jejích mateřských,
tu prosím ji, by odpustila synu,
a toužím křídel míti andělských –
jest-li v tom zlo, Bůh odpusť mi tu vinu
Však nemyslím, vždyť země svoji něhu
za lásku mou mi v srdce vronila,
a polibkem, jenž v jabloni se sněhu
na jaře chvěl, když luna jasnila
břeh nekonečný, vysvětlila ona
do dna mi tajemství, jež v Pathmu Jan
v svou knihu napsal perem, které, tona
v bezedných slastech blíže rajských bran,
z azuru křídel ztratil archanděl...
A nyní to, co říci jsem vám chtěl,
o čem tam u moře mé srdce snilo,
když při luně jablonná každá sněť
se bíle hvězdila, když vzduchem znělo
cos jako tichý pláč, jak něhy vzdech,
to, o čem v nadšení má mysl bádá:
O Slovu mluví Jan, jak muže tělo
na sebe vzalo, aby spasen svět,
a blaho bylo v lidských osudech:
Nuž, Kristus žil – a přece lidstvo strádá!
Kdy vzejde tedy velký spásy den?
Kdy vyplní se dávný, zlatý sen
o sladkém štěstí v pozemském tom ráji,
jenž kolem nás? Kdy zmizíš, lidstva trude?
– Až Slovo ženou učiněno bude! –
Ó velká pravdo, rozptyl bludů šero,
jak tisíc sluncí po veškerém kraji
rozlévej luzný, prasvatý svůj jas!
Od prahu nebes spusť se mezi nás,
ty stkaná z duh a z étheru chiméro,
ach, ve tvém luně blaho lidstva dlí!
Ó slyšte mne! Ó, vroucněji, to věřte,
se duše moje k Bohu nemodlí,
než k vám teď volá! Slova moje beřte
tak, jak je mluvím ve vší pokoře:
Ó svalte se svých srdcí těžký kámen
chladného rozumu, který je dusí!
Ať něha vzedme se jak velké moře,
ať vyšlehne jak tisíc sopek plamen,
roztříští to staré záští v kusy!
Ó neklňte, ó hlaste něhu všude,
tak slovo ženou učiněno bude!
Jest, jak vám pravím, že má duše dvoje,
co zváti by se mohlo pohlavím:
jest rozumem a něhou. Oba spoje,
stane se člověk tvorem zářivým.
Jest rozum v duši živel otcovský
a úkol jeho v pravdě obrovský.
On světy poznává, on světy boří,
jak orel letí k slunci, v hvězdy noří
se jak labuť v tůň, sám světy plodí,
jest velký jak ten svět, jímž lidstvo vodí.
A přece vše, co mohutného strojí,
co vydobývá v nekonečném boji,
podléhá všecko věků věčné smrti,
ta díla jeho ničí, v rum je drtí!...
Máť azurnější peruť člověčství:
Mateřský živel v duši, Něhu svatou!
Ta, hrdinná jak samo mateřství,
jde smrti vstříc s náručí rozepjatou
a nad ní vítězí! Když rozum seje
sám smrti stín, když chladné sobectví
jak ledný vítr z něho v luhy věje,
tu dýchá něha teple, líbá, hřeje,
život až vznítí! Vím, ach, cestou sráznou
někdy že bloudí v svatém šílenství,
pak rozumně buď hvězdou, která skytne
tam sladké světlo, kroky kde jí váznou!
Rozume! Něho! V jedno slunce splyňte,
a paprsky své ve tmy naše liňte!...
Nuž, toť jsem říci chtěl... Ach, zdali svitne
sen mojí duše vaší moudrostí,
jak ptáka slabé křídlo někdy kmitne
nad velkých vod hluboké jasnosti?“
Tak končil Postel, a stál bled a tich,
a všickni mlčeli, neb byl je v sloupy
div obrátil nad jeho smělostí;
však brzy přervalo se mlčení
a mraky kvačily, a hrozby v nich
jak hromy duněly, a jak když kroupy
od hor se ženou s chmurnou divostí,
tak dutě rachotící hučení
se ozývalo síní. Nastal lomoz,
a výskání a smích: „Nám, Bože pomoz,“
hlas jeden zní, „jak podivná to fraška!“
Však druhý na to: „Vlečte k soudu šaška!
On drze posmívá se svaté víře!
To žádá krev! Hranice pro kacíře!
Svažte jej hned, a v žalář ať je vsazen!“
Však silný ryk ty hlasy přehluší
a brzy zní to hromem se všech stran:
„Ne, smějme se, onť blázen, pouhý blázen!
Co blabolí, sám, chuďas, netuší!“
A zase smích, hřmící jak vodopád
a divoký jak řev ohromných stád.
Tu Vilém Postel zbled’, skryl v dlaň své líce,
zlý posměch zněl mu v sluch jak zvuky hran,
měl v srdci mráz. Jak v bouři holubice
tak chvíli stál, pak vzhléd’, pozdvihl plaše
těžká slzami víčka: „Kroťte zlost,“
tak šepce v hluk, „buď klidná mysl vaše!
Já mluvit nedoved’. Jsemť příliš prost.
Já říci chtěl, že Boží království
k nám nepřišlo, že čekáme je posud,
že vámi vzejde nám, až rozseto
jen símě míru bude vaší rukou“ –
Řev odpovídá: „Nové bláznovství,
odveďte jej, ať konec vezme to!“
Tu vstane prelát, s přísnou tváří praví:
„Teď bez reptání vzdej se ve svůj osud!
Ty zahynouti měl bys těžkou mukou!
Svůj ortel slyš, odvážný, hrdý mnichu:
Hranici zasloužíš, jsi kacíř pravý,
však proto, že jsi smyslů zbaven, v tichu
buď trest ti vyměřen. Buď v žalář vsazen,
však v žalář klášterní, na celé žití.“
A Vilém Postel hlavu k prsům chýlí,
pak vztýčí ji a oči jeho svítí
jak luna nad vodou. „Jsem tedy blázen?“
snivým se hlasem ptá, pak drahnou chvíli
se dívá knížatům na hrdé tváře,
a velká slza démantové záře
mu teče po líci: „Jsemť blázen, blázen,“
dí konečně a chýlí se mu hlava.
„Já doufal, jimi svět že bude zmlazen!“
Pak dodá: „Prosím, v žalář ať jsem vsazen.
Vy pravdu máte, já jsem blázen, blázen.
Já podrobuji se a kloním šíji.
Za žalář v klášteře buď Bohu sláva!
Jedinou prosbu: Ať je v Normandii!“
Víc nemluvil, byl k smrti utrmácen.
Jen „Něha“, občas zašeptaly rety,
když voláno: „Zlý blázne, budiž kletý!“
A odvezli jej; sladká Normandie
jej v náruč přijala, tak byl jí vrácen.
A smuten nebyl. Věčné litanie
šumného moře vnikaly mu v celi,
a nebe viděl, které na něj zřelo,
a hvězdy zdravil mříží. Nebyl ztracen.
Sad pod oknem mu rost’, na jaře celý
byl pokryt vonným sněhem jablonným,
tam slavík zpíval, když se sině tmělo,
a Postel věděl, zem že cítí s ním,
ta dobrá matka! Cítil v srdci něhu,
a doufat nepřestal v poslední den,
že v dlouhém, nekonečném časů běhu
se vyplní života jeho sen:
že stane se to velké z mrtvých vstání
lidského srdce z hrobky rozumu,
že konec bude slz, hořkého lkání,
že sobectví zapadne do rumu
zřícené pýchy! Tak až do skonání
se kojil nadějí – ó sladký blude! –
„že Slovo ženou učiněno bude!“