V TEN SMUTNÝ ZIMNÍ DEN...

V TEN SMUTNÝ ZIMNÍ DEN... Památce Arnošta Procházky
V ten smutný zimní den, jenž jeden soumrak jest, kdy v mlze světlo mdlé se kmitá spletí cest, v ten smutný zimní den, zrozený pro smutek, jenž neklid pouze dá a z něho zármutek, já jako obtížen mučivou přítěží, vším kolem roztrpčen jsem přešel Nábřeží. Básníku morosní, kritiku bručavý, po Vás se stesklo mi v den onen bolavý, tou cestou kráčeje, jak mnohý dávný rok, jsem toužil uslyšet pomalý, těžký krok, nad tokem Vltavy a v času plynutí zahlédnout nedbalé na pozdrav kynutí, 52 být vzdálen intriky a dvojakosti lestné, za slovy drsnými ucítit srdce čestné. Než soumrak míjel dál, rozplizlý, slizce měkký, byl den zas sychravý a nikdo podél řeky, ač oči hledaly, tou mlhou osleplo, ač srdce hledalo, toužící po teple. Marně jsem tudy šel. Cítil jsem nanovo mučivou přítěž svou, dnů rmutných olovo, a ze své illuse a ze své naděje, že potkám kohosi, se tvrdě vzbouzeje, opakoval jsem hlasem tišším, tišším: Nepotkám. Neuzřím. A mrtvých neuslyším. 53