Byl střelen do prsou. Jen vzkřik’ a padl,
pěst zaťal v ránu a již nehles’ ani.
Za deset minut na to ztuh’ a zchladl,
kus hlíny v ústech měl a trávu v dlani.
Tak ležel za keřem zbraň vedle sebe.
Po stráni nad ním šerý hvozd se zdvihal,
pták zpíval kdes a světlý paprsk nebe
jen ob čas mezi větvemi se míhal.
To nad ním. Dole silnice se táhla
a holý kříž stál o samotě u ní.
Kol stromy šuměly, zem žízní práhla
a mech i tráva omdlévaly vůní.
Zde tedy pad’. As hodinu tak ležel
sám, bez hnutí. Kraj pustý byl a němý.
Pak nejprve pes hladový kol běžel
a za ním hejno ptáků padlo k zemi.
A zas byl sám. Však potom v malé chvíli
as deset mužů vystouplo sem strání.
Ti všichni hrozně ustrašeni byli
a každý kmen dřív ohledali zbraní.
Když jej tu zhlédli, jak byl plný krve,
na všecky strany s hrůzou pohlíželi.
Šliť za týmž cílem, jako on šel prve
a kraj v těch místech byl jim neznám celý.
Pak jeden z nich se zbraně jeho chopil.
Pse! – řekl druhý, třetí kop’ jej vztekem.
A šli zas dál. Ten smích si z něho tropil
a ten, co kopl jej, se cítil rekem.
A přišel jiný, do kapes mu sáhl,
bez duše tvor, a strhal šat mu s těla,
pak chyt’ jej za hlavu, pod keř jej vtáhl
a mechu spoustou zaházel jej zcela...
Tak zůstal sám a marně druha čekal!
Jen ptáci slétali naň, otrhali,
co na něm zbylo, a déšť s keřů stékal
jak slzy na hrob jeho ovětralý.
A větve stromů kostnaté a holé
jak v pláči skláněly se dolů k němu,
jich listy shrnuly se nad ním v kole
a on tak netušen tam spal v jich lemu.
Nic nehnulo jím. Věčné ticho vládlo
po celém kraji, sníh napadal kolem,
a časem hejno havranů jen padlo
na kříž, jenž zavát trčel nad údolem.
A když pak jarem zmladly staré kmeny,
tu kmeny, které zdusil dřív svou tíží,
své malé hlavy zvedly udiveny
a protáhly se prsou jeho mříží.
Jich drobné zvonky rozvily se znova,
mech přikryl jej a břečtanu list svěží,
roj ptáků, včel a vůně malinová
ni stopy nenechaly, kdo tam leží.
Jen lebka jeho, když po dlouhém čase
v tom skrytu svém již rozpadl se zcela,
od mechu vláken sama utrhla se
a dolů ku kříži se skutálela.