Po letech zase Rossini
se ozval v staré škole,
večer už halil vše ve stíny,
krajinu, lesy i pole.
To učitelův starší syn
sem přesazen byl z dáli,
vzpomněl, když pod stromy rostl stín,
s otcem jak vždycky jej hráli.
A večer, kdy už mizela
v šedivé mlze náves,
hudba ta vzduchem se rozchvěla
údery do žlutých kláves.
Já okolo šel jako v snech
vše vonělo, vše kvetlo,
obrysy kreslilo na oknech
žlutavé, chvějící světlo.
A na rozrytém záhoně
pruh světla ležel žlutý,
nad travou chvěly se jabloně,
vrby už hnaly zas v pruty.
Za školou řeka. Do rosy
šly brouzdat se zas děti,
lehký van větérku v rákosí
dosud se neustal chvěti.
A piana hlas v dáli sláb’,
čas divný byl a snivý,
za návsí u řeky skřehot žab
zaléhal ve vlhké nivy.
Jda k hliništi, kde dovádí
dav dětí, které na zem
usedly v písek, ach, na mládí,
na mládí vzpomněl jsem rázem!
Mně starý mistr v duši sáh’,
již vzpomínek jde nával,
vzpomněl jsem, po školních hodinách
kterak jej učitel hrával.
Na učitele, který tlí
už dávno, dávno v hrobě,
na sešit notový, zažloutlý,
který syn uschoval sobě.
Jak Rossini se třásl tmou,
když k pianu si přised’,
v oblacích šedých já nad školou
žlutavý měsíc zřel viset,
neb hudby zvuk mě vylákal
vždy v krajinu už temnou,
... tehdy bych nejraděj’ proplakal
bolest tak zvláštní, tak jemnou!
A dnes to všecko cítím zas,
a minula už doba,
se synem jeho ten sladký hlas
hudby té cítíme oba.
Syn jeho také měkký je,
teď oknem v mlhu hledí – –
Chápu, jak podivná arie
v blouznivých duších se dědí!...