Hle! vody zmrzly unaveny během,
zjev malé říčky zmizel pode sněhem
a mlha s lesem v jeden oblak splývá,
a čirá závěj, kam se oko dívá.
Na kůru vrb, jež nízké břehy stíní,
hedvábné řásně zavěsilo jíní
a přes kmeny a šíje nahrbené
šat zimy bílý sněžné vlny klene,
v jichž příboji se kalný obzor topí.
Vše zaváto a vůkol ani stopy,
ni skrovné známky po životě lidí.
Tvé oko jenom vlastní sledy vidí
a staré rýhy od kol těžkých vozů,
jež z lesa ven se táhnou ku přívozu,
kde v úkrytu pod břehu sráznou mezí
dva čluny dlouhé v hladkém ledu vězí.
Mha padá s nebe jako bílá hříva,
je večer pozdní, nad řekou se stmívá.
Na obou březích smutné ticho vládne
a spícím krajem nezní zvuky žádné,
a na křoví ni snítka nepohne se – – –
Skrz temný úvoz, jenž se ztrácí v lese,
večerním šerem jako hvězda skrytá
lesk rudý z okna nuzné chýže kmitá
a zlatí starou, zasněženou vrbu:
tam přívozník vzňal oheň na svém krbu
a šedou hlavu schýliv k teplé stěně,
dni truchlé zimy tráví spokojeně.
Viz, krbu zář jak žárem v okno bleskla –
pruh zlatý světla na sníh padl se skla
a jako slunko v třpytném křídle mouchy
svit jeho zahrál šerem o rampouchy,
jež pod krovem své perly rozsypaly.
Tma víc a více rysy chýže halí
i bílý sníh, jenž v jedno slil se s nima,
jen za vikýřem černý komín dýmá
kotouče chmury modře prosvitavé,
jichž vzdušné křídlo v mlhách nočních plave.
A vnitř té chaty, dumy pode křídly
přívozník sám a starý macek bydlí....
Nic z blaženého klidu nevyruší
tu poctivou a bezstarostnou duši,
když v šeru jizby světlo rozžato má
a vetchá bedra zhřívá večer doma.
Nechť v lese sníh se chumelí a bouří,
– on v útulku svém klidně dýmku kouří
a v snivý rozmar mládí cele odín
naslouchá taktu cvakajících hodin. –
Kdy divý vichr láme sosny venku,
on v sladké dumě sedá při okénku,
na jehož skle svit krbu hvězdy kreslí.
A když mu ruce mdlobou ve klín sklesly,
zavrou se zvolna i ty dobré oči –
a v duši kmetu anděl spánku vkročí.
Tak dlouhý večer za večerem míjí
a každý chová v sobě poesii!
V té chýži není nikdy smutna chvíle,
když starý macek, skříživ tlapky bílé,
v klín přívozníku vloží velkou hlavu,
a nahlas jemu přede pro zábavu.