Silnice s topoly, lesnatá Hvězda,
dokola protáhlý chlum;
den se již nachýlil, ani se nezdá –
záhy již propadne snům...
Posledním paprskem slunko sem svítí
líbezně z podzimních mlh...
Proč duše poutníka bol tu dnes cítí,
proč mu zrak bezděky zvlh’?
Vždyť, kam tu pokročí – šlape mu noha
krvavou, svěcenou zem!
Vždyť tu dnes ubití volají Boha
o pomstu neslyšným rtem!
Česká tu svoboda zdeptána leží,
mrtva je, nesmí se hnout:
pušky a bodáky sen její střeží,
sta na ni svalena pout...
Nesmírný hřbitov se prostírá kolem
bez křížů, bez božích muk;
nad rovy praotců zoraným polem
zarmoucen bloudí zde vnuk.
Lítost a potupa v srdci mu hostí,
vzdor se v něm bouří a hněv:
k němu zde mluví ty setlelé kosti,
k němu ta prolitá krev!
Dal by on milerád krev svoji vlastní,
kdyby tím spasil svůj lid:
kdyby jen potomci mohli být šťastni,
mohli mít volnost a klid!
Volal by soudruhy – kolik však je jich,
cítících hanbu, jak on;
toužících, vyvolat v národa dějích
zoufalé odvety tón?...
Pusto a prázdno je, kam se kol dívá,
jedva zřít mladíčka kdes,
který tu nad hroby odvážně zpívá
bolestnou vzpomínku dnes...
Za to však bodáků jakoby k vojně
přibyl sem celičký pluk;
všade kol naseto chocholů hojně,
šavlí je slyšeti zvuk...
Spěte, ó rekové! – dobře vás hlídá
orel, jenž přemohl lva...
Když usne násilí – bdí aspoň bída –
vždy máte hlídače dva!
Nesmí vám potomek ve vlastní zemi
ozdobit zapadlý rov;
nesmí se hlásit k vám – leda být němý,
jako ten kámen a kov...
Na vaše hroby jen slunko se směje,
vám tu jen zatíkne pták;
nad vaším popelem se tu jen chvěje
poslední, krvavý mák...
Víc se tu nestrpí!... Každému běda,
kdo tady pro národ svůj
vzbouřeným pocitům projevu hledá...
Na toho zahřmí se: „Stůj!“