„Jsi hrozná jako vojsko s praporci..“
dí píseň nejsilnější z písní všech.
Však vojsko s praporci ?.. Však vojsko s praporci!
Svět žen – a srdce jejich – plné krve,
a krása očí mandlových a jedu plných,
nejohnivější révo – lásko i poesie,
kam jest vám utéci, kam zabloudíte dnes
před vojskem s praporci?
Nezabloudíme ni nezbloudíme –
vstříc mu jdem’... spěcháme, příliš spěcháme..
Pod stráží praporců nalezne srdce
sladkosti na bozích vymodlené.
Že je tak hrozné – vojsko s praporci?
Unese všecko srdce mé!..
Krev a to, čemu hrůza říkáš,
rubín že hrozný je v koruně
praporce mého?
To že mne do pekel odsuzuje,
z podsvětí vodu že píti budu,
protože srdce jsem bláznivé?
A potom, prý! Potom.. Zlá nenávist lidí..
Auguři praví moudře a těžce,
zdali se srdce, vznešené srdce,
za praporce krve nezastydí?..
Ne, nezastydí. A zač se stydět,
přišlo-li v kraj náš radostné vojsko
s praporci!
Kohouti zpívají dnes dříve než jindy,
do rána sedmikrás jsou tu myriady.
Víš, děvče, ta moje strašná nábojnice
smrt nese. A pod ní je srdce.. a láska..
a ještě mnohem více.
Pro tebe – lásku! A ďáblům – smrt!
Nejněžnější, která jsi byla
a nebála se’s ohně –
musel jsem jím projít, jsem spálený a šedý
vždyť také tys’ jím prošla!
tím žárovištěm, jež doutná v zemi naší
tisíc let –
viď, že ses nikdy nebála, nezalekla
vojska svého, vojska s praporci?..
Proč bych se bála? Praporce staré
barev nejkrásnějších,
jas, oheň i klín země krystalický,
praporce zuřivě, mocně a jasně
vlají nám nad hlavou!