Byl’s omámen, zpit
tisíci lidských tváří i očí,
tisíci srdcí, v stejném tlukotu
bijících,
jedinou písní znějících,
hučících neslyšně, sladce a toužebně,
pevně a vítězně
nezkrotnou svobody žízní!
V potopě světla a nadšení
pod ohromným lustrem
tísní se tisíce bratří,
milenky i něžné ženy;
jak těžké hrozny
visí horečná lidská massa
na galeriích,
nevyslovené slovo
jak bystrá a žhavá vlna
proudí od duše k duši
i zapaluje
mozek i srdce.
Němá opona před námi visí,
ale dole, v orkestru
hřmí hudba!
Hřmí hudba,
jež bouří, jež svírá i spaluje,
v níž taví se úzkost
nejistých dní.
Hřmí hudba,
jež do duší vyprahlých,
stisknutých panskými kleštěmi
dunajských knížat,
nalévá zázračný doušek
živé naděje.
Hřmí hudba,
jež o dávné síle a vůli
umdleným srdcím hovoří,
zpívá o hrdinství, víře,
o věčném bytí,
o životě novém a omládlém
tvého lidu!
„Má Vlast“. – –
Má země! Můj národ!
Co od věků bylo i bude naše!
Krev našich dědů i tajemný smysl
jich přítomnosti
v smutné a krvavé tyto dny!
Tep jejich srdcí, jenž bije prudce
mystickou ozvěnou
zde, mezi všemi, věrnými, tvrdými,
nepodkupnými
českými dětmi!
„Má Vlast“.
Veliké svobodné slovo,
pyšně a vzdorně volající
na všech nárožích
v dny těžké, chabé a bezradné
do zbraně!
A živá, teplá, tvořivá něha,
vroucnost i vzdor,
hněv i modlitba
vše vůkol živelně zachvacuje.
Žhnou zraky,
horečně planou bledé kdys tváře,
druh druhu němě tiskne ruce,
tlumí se slzy!
Neznámí v životě všedním
druh druhu v oči si hledí,
čte jasně každý i rozumí...
Divoká jiskra elektrická
s taktovky hudebníka
v sál planoucí bleskem přeskočila,
i živou, kypící, vášnivou massu
zažehla svatým ohněm!
Dav lidí se pohnul,
přeběhla vlna skvělým sálem,
jasněji zaplála světla!
A již bys věřil a již bys čekal,
že tato silná a kypící vlna
vydá svůj mocný a vítězný, slavný
Výkřik!
A již bys věřil a již bys čekal,
že zahřmí „hurá!“ – – –
Pustě se šklebí
ve zlatých cetkách i prázdné nádheře
císařská lože!
Tam všecky zraky se obracejí.
Hněvivé zraky!
Leč tiše a tiše, mdle a mdle
klopí se oči,
zatnuté pěstě malátně jihnou,
v srdce všech lehá smutek i žal!
Davy se valí na ulici,
ulici pustou, němou a otrockou,
kde každý kámen i každý kout –
mluví?...
Jdeš, bledý, teskný a zahanbený.
Most starý, věže, královský hrad,
vše mlčí...
Je to tvá země? Je to tvá vlast?
Vše mlčí.
Mlčí i ulice. Mlčí tvůj národ!
Leč postůj, ó dítě pokorných dní,
neteskni, nenaříkej!
Slyšíš, jak píseň srdcem tvým proudí,
vidíš, jak slunce vesele svítí,
zříš na dlažbě tančící dítě?
To život a láska i naděje
jde tvojí duší!
To omamně, vířivě hučí
v tvých smyslech
hlas tvojí krve, jenž neztichá...
To volá „Blaník“!