Veselý je svět,
jenž víří vůkol, hřmí a zpívá,
usmívá se...
Z jara květ,
plod rudý v jeseni
i letní bouře divá:
v kráse
jiskřivý života ruch
srší s šedivé hmoty...
Jak luzné vězení
pro smysly vratké stvořil
duch!
Veselý je svět
a jako pohár vína skýtá
horkému srdci opojení.
Svět,
jenž dionysskou nocí vítá
tvé srdce za práh zapomnění,
jenž rozkochán
dí svůdně: Ber, jsem tobě celý dán,
utrhni květ!
Veselý je svět...
Ale tato chvíle
jako popel sopky zasypala
veselý ten svět...
Kde jsou tvé tance a zpěvy?
Není již nesmírných smyslných měst,
ni moří a pobřeží kvetoucích,
ni slunce, ni hvězd...
A Jsi jen Ty!
V podivné zásvětné modři vše svítá!
A jako přízrak
jsou lidé a zvířata, stromy a kamení!
V hnědou a zimavou prsť
se propadá vše,
a jako v dětinské báji
vše tuhne, chladne a kamení.
Jako groteska smutná
zledověl úsměv žen a všech lidí.
Kde je, kde je ten veselý svět?
Ah, Jsi jen Ty!
A Ty jsi dnes živá a věčná a smavá,
jako Jsi bývala na české mezi
uprostřed lučního kvítí!
Anděl! říkali vesničané,
drsní a pozemští starci...
Zřím Tě, jak stoupáš malýma nožkama
s podivných nesvětských luhů,
podivnou, nesvětskou v ručce
kytičku.
Zříš mne, jak teskný jsem, dětský,
jak pýcha mi uniká z ňader,
jak hledím na Tebe u vytržení,
usměješ se? – – –
A tu se proměnil svět!
Tichounké jarní večerní vání
vzbudilo květ,
třešňový květ, a v blaženém štkání
radostí země se zapýřila,
usmála se...
Jako Ty!