POHÁDKA Z NAŠÍ VESNICE

POHÁDKA Z NAŠÍ VESNICE
Jde nová vlna novým lidem. My zašlé soudili jsme s klidem. Blah jen, kdo dobře počítá. Drobňoučkých zájmů klad a zápor. Na půdě leží starý prapor, věc nepotřebná, odbytá. Cafourek, který postup řídí, minulé chyby jasně vidí, dbá dobře, by je odčinil. A obžaluje hloupé táty: za půlstoletí všechny ztráty ten hloupý prapor zavinil. Jak škodil nám, je těžko říci. Za chimérou šli bojovníci a zahynuli na poušti. Věc naši těžce poškodili. Sem tam se zápal ušlechtilý en passant u nich připouští. Tak pošetilý synek není. My, stojíme dnes povzneseni: Fuj, haraburdí ztrouchnilé! Jde nová vlna novým lidem, my zašlé soudili jsme s klidem. Sen jiný máme o síle. 79 Spojenci základ všeho tvoří. Se spojenci se staví, boří. Cafourek k nim se obrací. Dnes na kuří jim šlápne oko a zítra v prachu, přehluboko, „Pomozte,“ prosí, „Poláci!“ Koncepce jeho geniální vše svedla půdu na reální. Boj jeho nebyl ztracený. Dík vzácné jeho výmluvnosti dnes víme svojí o slabosti a krčíme jen rameny. „To vzali nám“.nám.“ „A to nám hrozí.“ Přijde-li to, nuž, bohpomozi! Snad změní se to přes léto. Na svoje spoléhati síly, to dělá člověk pošetilý. Jsme slabí... Marno... Nejde to.“ Dík výmluvnosti jeho vzácné zápasy uspoří se pracné a situace udrží. A ptá-li se kdos, milý brachu, proč starý prapor leží v prachu, odpověď přesnou obdrží –: 80 Koncepce je to geniální. Vše svedla půdu na reální. A boj náš není ztracený. Dík Cafourkově výmluvnosti dnes víme svojí o slabosti a krčíme jen rameny. * Krev naši osvěžiti spěje injekce zdravé beznaděje. Lezeme kamsi pozpátku. To čilost chytrých neoklamá. Chce hladová kus urvat tlama politického úpadku. Konkretní politika tato má mnohý půvab, celkem vzato. Jej uznej, dobrý diváku! Vůdcové uvažují dneska: „Což, odstoupiti kousek Slezska pro krásné oči Poláků?“ Smí srdce časem prudčej’ tlouci. Sál Němec půjčil v Olomouci. Zvěst budí úžas krajem jdouc. Ozlatí všechny deficity jednoho slůvka půvab skrytý, vábného slůvka „Olomouc“. 81 Ó, poeto, svou vezmi lyru, čas zapěti je písně míru. Horizont sluncem růžoví. Též předzvěst příštího je rána pochvala pana Kiliána a zdvořilosti Bahrovy. A čtenář žasne, jen se diví. Co chvíli efekt opojivý! Jak krásně je v tom divadle! Lze couvat, pozbývat a ztrácet, v své uši slyšíš-li se vracet ty tóny hudby nasladlé. A krásná je ta líná mdloba a krásná rozšafná je doba, jež za nemožným neletí. Než, vůdcové vy doby nové, při výchově té kašičkové jak chcete žádat obětí? Kde ocitne se v době krisí lid, jemuž velký cíl je cizí? Jak zvednout prapor, jenž je v smích? „Koncepce velká, program skvělý. My situaci udrželi. Ostatek věc je budoucích!“ Květen 1910.
82