ZBABĚLÍ

ZBABĚLÍ
I. I.
V posledním pekle, kořist utrpení, jež také třtinu časem zocelí, dnem oslepeni, nocí pokořeni: tak do věčnosti trpí zbabělí. Uhýbá ještě nejisté jich oko, rty váhavě se chvějí bázlivé. – – A dál tu trpí; ač jsou přehluboko, šum pohrom všech tu slyší nejdříve. A pak to sviští jako rána biče, Žeň tragickou svou mdlobou zaseli. Had u jich prsou vždy se zvedá syče, by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“ A oni v studu svoji hlavu sklání. Jsou v posměch peklu, které trpěli. Had u jich prsou syčí bez ustání: Zbabělí! Třikrát zbabělí! II. II.
Kdo couvli malodušni, bez odvahy, jež plachá bázeň zchvátila jak mor, 26 kdo zalekáni před volnými svahy svrženi byli s nebetyčných hor, kdo složili své ruce v malomoci, by sekeru jim v hrdlo vložil kat, jsou v posměch dni a k povržení noci. Vteřiny pálí. Přestaňte už lkát! A nelitujte! Trest to za jich vinu. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. Vložili hanbu v nitra svojich synů. Zbabělí! Třikrát zbabělí! III. III.
Čekali jiní, že se vrátí chvíle, již propásli v své bázně závrati. Horečná lítost hledá zašlé cíle. Nadarmo. Zašlo. Už se nevrátí – – Nepřijde chvíle, kdy se třásly ruce, když kázala čin doba pohnutá. Horečná lítost vzpomíná teď v muce. Čekejte! Darmo! To je pokuta! Jich nelitujte šíleného hoře. Svým pravnukům svit slunce zastřeli. 27 Váhání jejich rozlito jak moře. Zbabělí! Třikrát zbabělí! IV. IV.
Kdo váhali svých otců hanbu mstíti, jho nesli dál a beze studu už, kdo učili své děti vrahy ctíti (zem’ s miliony, kde nežije muž!).muž!), kdo sčítali a počítali plaše, zakřikli ruku, která chtěla bít: prokleté třikrát zbabělosti vaše! Vteřina žádná neposkytni klid! Nechť noha pána šlape vaši šíji, nechť plivnutím on ráčí poctít tvář! Kdož z tragedií přešli v komedii: Odhoďte lhavou svoji svatozář! A vaší žízni nenapadni rosy, pot hrůzy pijte svojem na čele. Buď kletá země, zbabělce jež nosí, a matka, která rodí zbabělé! 28 V. V.
Než zbabělci svou bídu maskovali přílivem hladkých, pěkně znících slov, filosofovat zdárně počínali, odívat květy pěknými svůj rov – Tisíci hesly kryli svoji bídu a věty jsou, jež k spánku konejší. Tisíci hesly lichotili lidu. Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější! Sugesce jejich hanbu cítit brání. A pro posměch stud byl jim staletý. Had u jich prsou syčí bez ustání: Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý! VI. VI.
Tak daleko šla zbabělost jich marná, tak ničemně se zvrhl jejich cit: když kácela se jejich robotárna, zdi snažili se její zachytit – – Oh, slabé jejich ruce nezadrží, co rozdrtiti chvíle přichvátá. Děcko chce příval zadržeti strží a blázen cestu, jíž jde odplata. 29 Sem nepřiletí míru holubička, sem nepřinese svěží ratolest. Je v noci slyšet v rozvalinách sýčka. Chcete-li, plačte; všechno marno jest. Zlověstný vítr po doubravě hučí. Prach zvedá se, jenž v oči vletí ti. – – Buď kletý kat, jenž oběť svoji mučí, a třikrát klet, kdo dá se mučiti! – – Vlkoviny, léto 1906.
30