U TŘÍ GENIŮ

U TŘÍ GENIŮ Vavřinec Vořech zpívá:
– – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. Zde tenkráte se říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – Strop je tu nízký, místnost šerá. Na stěnách divné portréty. Což nebylo to jako včera, co opustil jsem síně ty? Co bourali jsme tuto modly s mladistvou vervou zašlých let, co na refrénu jsme se shodli: „Ať zhyne starý, podlý svět?“ My, při pivě zde hovořící, jsme neřečnili na licho. Před naší troubou, nutno říci, se řítilo vždy Jericho. – – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. Než dříve se tu říkávalo: „Ten stolek u tří geniů“ – – 191 V těch čtyřech stěnách očividně náš rostl věhlas veliký. Sám hostinský poslouchal vlídně hovory metafysiky. Neb srdce naše zatvrzelé zde měkké bylo na chvíli. Ač bořili jsme světy celé, té hospody jsme šetřili. Svět týral nás. A revanche skrytá zde mohla shodit pyšně plášť. Nám byla v obtíž maturita a k ženám chovali jsme zášť. A toho famosního jara zvlášť vykvet’ odboj zavilý. Společnost proklela se stará a mosty houfně pálily. Plán za plánem. A pyšné hlavy. Kde vavřín, zle se pocuchá. Poteče čistý pramen slávy, až zabije se ropucha! V stůl počal tlouci mocnou pěstí poeta dříve unylý. „Má věk náš zatracené štěstí, že právě my se zrodili!“ 192 Významně jeho soudruh kašle, jas tváří soucit zakalí: „Tím hůře je pro věky zašlé, které nás, běda, neznaly.“ – – Sečkejte, prosím, něco málo, než sklenici svou dopiju. Zde tenkráte se říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – A často seděl v koutě šerém kýs zamračený, hořký muž, jemužto zněl tím podvečerem náš hovor nepříjemně už. „Líp do díry je zalézt syslí a složit ruce do klína. Ti mládenci si věru myslí, že od nich svět teď začíná. Dnes geniů se všude rojí. To všechno díky omylu, Za naivnost berou hloupost svoji a svoji hrubost za sílu.“ – – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. Zde tenkráte se říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – 193 Nic nezbylo z těch pyšných řečí, nic z aforismů, kritiky. Jak léta jdou, je skromnost větší a genij míň je veliký. A má svůj smutek sloužit kráse. Vše v životě se zaplatí. Horizont výší otvírá se, však tíže lze tam dýchati. A když se lijí stálé deště i vrchol stihne potopa. Což není na tom nejlíp ještě, kdo svoji hřivnu zakopá? – – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. Zde tenkráte se říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – Kdo vchází? Kdo to bouchl dveřmi? Tři pyšně jdou tu mladíci. Jich klobouk, vlas, ó srdce, věř mi: Jsou nehorázně velicí! Cos v pohledu je plno pýchy, a despekt v každém pohybu. Kdo zde se nepopuká smíchy, toho lze bráti v pochybu. 194 Jak modly každý chlapík kácí! Jim velkost pouhý předsudek. Co krásné je, svou krásu ztrácí. Bůh ochraň však můj žaludek! – – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. Zde tenkráte se říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – Vrh’ na mne pohled jeden ze tří a bručí tiše do pola: „Už z dálky člověk škodnou větří. Toť taky jeden parola! On proti Duchu hřešil mnoho, což vážná uzná kritika. Je veličina vzrostlá z toho, že není vůbec veliká – Orel se stěží vyzná v blechách, však hloupost úspěch docílí. Tak špatné knihy psal, i v Čechách že místy, se až divili.“ – Sečkejte, prosím, něco málo. Ať sklenici svou dopiju. I zde se tenkrát říkávalo „Ten stolek u tří geniů“ – – 195 Což čas už nyní říkat „kdysi?“ Což nyní už se vzpomíná? My také tehdy myslili si, že svět teď od nás začíná... Hostinský jiné vítá hosty, již nemluví tu na licho. Pálíte tedy zase mosty a padá troubou Jericho? Proč tichnete? Je smutno v tichu. A dost je látky, očitě. Já spáchal jistě více hříchů. Pánové, mluvte hlasitě! Chci poslouchati tiše v skrytu s úsměvem věty drtící. U geniů tří říkali tu? Hostinský, ještě sklenici! 1906.
196